ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4216.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4216/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. P. , B., proti žalovaným: 1) M. Š. , a 2) Mgr. M. Š. , oběma v B. a oběma zastoupeným JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, o stanovení povinnosti zdržet se chůze a jízdy, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 49/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2014, č. j. 37 Co 344/2013-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2013, č. j. 10 C 49/2011-78, uložil žalovaným povinnost zdržet se chůze a jízdy přes pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobce parc. č. 4314/1 a 4314/2 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsané na LV č. 1777 pro obec a k. ú. B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice (výrok I.), a uložil žalovaným zaplatit žalobci na nákladech řízení společně a nerozdílně 15.479,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovaným nahradit žalobci společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 3.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, když mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaní nesouhlasí s tím, že by cestu přes předmětné pozemky užívali neoprávněně, neboť cestu užívají již od poloviny 80. let 20. století se souhlasem vlastníků a v souladu se stavebním povolením, podle něhož mělo cestu vybudovat město Boskovice. Není tedy pravdou, že by využití cesty bylo omezeno jen na dobu výstavby rodinného domu žalovaných. Naopak neoprávněně si počínali žalobce se svým bratrem, kteří v rozporu s dobrými mravy a s šikanózním jednáním zatarasili cestu, čímž znemožnili žalovaným přístup k jejich pozemku. Důsledkem toho je neudržitelná situace, kdy žalovaní nemají v současnosti možnost se ke svým pozemkům dostat, aniž by nevstoupili nebo nevjeli na některý z pozemků žalobce. Žalovaní přitom vždy užívali předmětné pozemky jen ve zcela nepatrné a bezvýznamné části. Odvolacímu soudu vytýkají, že převzal tvrzení žalobce, že přístup k nemovitostem žalovaných je zajištěn věcným břemenem chůze a jízdy, aniž by přitom zohlednil, že věcné břemeno bylo zřízeno v roce 1963 za zcela jiných poměrů a dnes již není schopno zajistit faktický přístup k rodinnému domu žalovaných, neboť pozemek parc. č. 4321/4 je oplocen a navíc od roku 2009 hraničí s pozemkem parc. č. 4314/5, který prodali žalobce a jeho bratr sousedům žalovaných, čímž došlo k dalšímu znemožnění využití existujícího věcného břemene. V této souvislosti upozorňují, že jim žalobce a jeho bratr uzavření této kupní smlouvy nenabídli, což je zjevně projevem zlého úmyslu žalobce a zneužití jeho vlastnického práva na úkor žalovaných. Odvolací soud dále řádně nezohlednil skutečnost, že bylo vyhověno žádosti žalovaných na ochranu před zásahem do pokojného stavu v zatarasení jediné přístupové cesty k jejich domu. Oběma soudům potom vytýkají, že se řádně nezabývali jejich námitkou, že žalobce své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy, přičemž podle judikatury dovolacího soudu se touto námitkou měly soudy zabývat z úřední povinnosti. Závěrem poukazují na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nesmí být vlastnictví zneužito a vyslovují názor, že není v jejich silách, aby si přístup ke svým nemovitostem zajistili jinak. S ohledem na uvedené proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k rušení vlastnického práva žalobce mělo docházet toliko před 1. lednem 2014, postupoval odvolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tento právní závěr dovolatelé žádným způsobem v dovolání nenapadají, nicméně ochrana vlastnického práva formou negatorní žaloby je v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, obsažena v §1042 způsobem co do základu obsahově shodným vyplývajícím z §126 obč. zák.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. dubna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolatelé své dovolání založili v zásadě na dvou námitkách. Zaprvé rozporují závěr obou soudů, že jejich zásah do vlastnického práva žalobce byl neoprávněný. Dovolatelé však v souvislosti s touto námitkou řádně nevymezili přípustnost dovolání, když neuvedli, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl odchýlit, a proto již z tohoto důvodu uvedená námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Za druhé dovolatelé namítají, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, přičemž odvolací soud měl pochybit v tom, že se uvedenou námitkou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nezabýval. Ani tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolatelé vznesli námitku rozporu s dobrými mravy naposledy v řízení před soudem I. stupně, který se jí dostatečně zabýval, přičemž rozpor s dobrými mravy neshledal. V odvolání ani při jednání před odvolacím soudem však dovolatelé tento závěr nikterak nerozporovali, a proto odvolací soud se touto námitkou v souladu se zásadou projednací a se zásadou neúplné apelace nemusel znovu zaobírat. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7484, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud však nyní dovolatelé v dovolacím řízení odvolacímu soudu vytýkají, že se uvedenou námitkou nezabýval, je jejich námitka pro posouzení správnosti odvolacího soudu irelevantní.
Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že cizí pozemek je možno užívat jen na základě právního titulu (například na základě zákonného zmocnění, věcného břemene, nájmu či jiného obligačního vztahu či v případě cesty na základě existence veřejně přístupné účelové komunikace). Pokud právní titul neexistuje, má vlastník pozemku právo se podle §126 odst. 1 obč. zák. domáhat ochrany proti neoprávněným rušitelům.
Nejvyšší soud se negatorní žalobou v minulosti opakovaně zabýval, přičemž v usnesení ze dne 20. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005 (uveřejněném pod C 3700 a C 3701 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“), uvedl, že „zápůrčí žaloba je žalobou na plnění, kterou je uplatňováno splnění hmotněprávní povinnosti, která vznikla žalovaným tím, že neoprávněně zasáhli do vlastnického práva žalobce. Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky. Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §126 odst. 1 ObčZ přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy v sešitu 7, ročník 1999).“
V posuzovaném případě panují mezi účastníky řízení dlouhodobé spory ohledně předmětných pozemků. Žalovaní je sice užívají od 80. let 20. století, nicméně v řízení nedoložili žádný titul, na jehož základě by předmětné pozemky užívali. Žalobce v řízení uvedl, že žalovaným nikdy souhlas k pozemkům nedal ani on, ani jeho bratr a toliko při výstavbě jejich rodinného domu oba tolerovali dovoz stavebního materiálu. Žalovaní nebyli schopni uvedená tvrzení jakkoliv zpochybnit, sice se odvolávali na stavební povolení a na příslib, že město Boskovice předmětné pozemky odkoupí, doposud však město Boskovice odkup pozemků neuskutečnilo. Naznačený nesouhlas se závěrem nalézacích soudů, že žalobce jim souhlas k užívání předmětných pozemků neudělil, je nepřípustnou polemikou se skutkovým zjištěním nalézacích soudů. Uvedený příslib města Boskovice pak na závěrech o neoprávněnosti užívání cizích pozemků ničeho nemění. Žalovaní dlouhodobě používali předmětné pozemky bez právního důvodu i bezplatně, a proto se sami mohli vynasnažit zajistit si nový, právem zajištěný přístup k jejich nemovitosti. Pokud tak neučinili, jdou následky v zásadě k jejich tíži.
Žalovaní namítali, že v řízení o ochraně pokojného stavu bylo žalobci nařízeno, aby cestu uvedl do původního stavu. Již soud I. stupně však zcela správně dovodil, že řízení na ochranu pokojného stavu nebrání vyhovění negatorní žalobě, neboť v tomto řízení se neurčuje právní stav, nýbrž se toliko chrání faktický stav, tudíž soud není rozhodnutím správního orgánu o ochraně pokojného stavu vázán. To ostatně vyplývá i z rozsudku ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1027/2005 (uveřejněného pod C 3712 v Souboru) v němž Nejvyšší soud uvedl, že „ochrana pokojného stavu sama o sobě nemůže být důvodem pro zamítnutí negatorní žaloby vycházející z ustanovení §126 obč. zák.“
Žalovaní mají dlouhodobě k rodinnému domu zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy přes sousední pozemky. Toto věcné břemeno však sami přestali fakticky využívat, nikterak se nebránili oplocení pozemku a naopak bez právního důvodu používali přilehlé předmětné pozemky ve vlastnictví žalobce a jeho bratra. Namítají-li nyní žalovaní, že nemají zajištěn ke svému rodinnému domu přístup, nelze tuto skutečnost v řízení o vlastnické žalobě klást k tíži žalobci.
K námitce žalovaných, že i při využití zmiňovaného věcného břemene nejsou schopni se dostat na veřejnou komunikaci, je třeba říci, že i při využití předmětných pozemků by byl výsledek stejný. Žalovaní by si totiž jak v případě využití věcného břemene zřízeného v jejich prospěch, tak v případě využití předmětných pozemků museli zajistit přístup přes pozemek parc. č. 4314/5.
K rozporu žaloby s dobrými mravy nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá do úvahy jen výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111)]. Soudy obou stupňů však takové okolnosti neshledaly a ani dovolací soud nedospěl k závěru, že by v posuzovaném případě s ohledem na dovolání žalovaných, jakož i obsah soudního spisu byly takové okolnosti přítomny, a to zejména vzhledem k základnímu zjištění, že žalobce žalovaným souhlas k užívání jejich pozemků, jenž by zakládal oprávnění k takovému užívání, neudělil. Žalovaným nadto zůstává zachována možnost domáhat se zřízení nezbytné cesty v režimu §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné, a proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu