ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4322.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4322/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. Ž. , M., zastoupené Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 22, proti žalovanému R. S. , M., o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 352/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2013, č. j. 31 Co 14/2011-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 7 C 352/2007-138, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. května 2011, č. j. 7 C 352/2007-157, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 602, nacházejícím se na pozemku parc. č. st. 575, dále pozemku parc. č. st. 575 a pozemku parc č. 56/17, to vše v obci a katastrálním území H. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“) a vypořádal ho tak, že předmětné nemovitosti přikázal žalobkyni. Uložil jí zároveň povinnost zaplatit žalovanému částku 1.931.000,- Kč. Ve výroku II. žalovanému uložil povinnost žalobkyni zaplatit částku 68.488,70 Kč z titulu vypořádání dluhu ze smlouvy o úvěru, když splátky úvěru hradila žalobkyně nad rámec svého podílu. Ve výroku III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 31 Co 14/2011-354, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem spolu se všemi jejich součástmi a příslušenstvím, zejména přistavěnou garáží a venkovními úpravami – oplocením pozemku, zpevněnými plochami kolem domu, přípojkami inženýrských sítí, jímkou, studnou, vjezdovými vraty a vchodovými vrátky (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky, a to každému v poměru jedné poloviny (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbytku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatelka má za to, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda je možné rozhodnout i o jiném způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti za situace, kdy toto neodpovídá vůli účastníků řízení, a tím tak prolomit zásadu dispoziční v civilním řízení. Podle jejího názoru rovněž nebyla řešena otázka, zda je možné v případě, že žádný ze spoluvlastníků nemá finanční prostředky k vyplacení vypořádacího podílu druhého spoluvlastníka, rozhodnout „spíše než o prodeji v dražbě“ o zamítnutí žaloby. Také uvedla, že nebyla řešena otázka ,,jaká je přiměřená splátka v případě, že účastník řízení o vypořádání nemovitosti nemá všechny prostředky k dispozici, ale je ochoten zbylou částku hradit ve splátkách“. Podle názoru dovolatelky měl soud zohlednit skutečnost, že má s žalovaným nezletilé dítě, na které neplatí výživné, a společný závazek účastníků, kterým je smlouva o úvěru, za který byly pořízeny předmětné nemovitosti. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uplatnění nároku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a pravomocnému rozhodnutí o něm došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. ledna 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání ve vymezení právních otázek, které podle jejího názoru nebyly dosud na úrovni rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řešeny.
Dovolání však přesto přípustné není.
Dovolatelka především klade otázku, „zda je možné rozhodnout o jiném způsobu vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, ač toto neodpovídá vůli účastníků řízení, tedy zda je možné prolomit zásadu dispoziční“.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zcela ustálena v názoru, podle kterého v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není soud vázán návrhem účastníka na způsob vypořádání a může rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem než navrhovaným (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 1965, sp. zn. 5 Cz 22/65, uveřejněné pod č. 4/1966 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 174/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 131).
Dovolatelka dále spatřuje splnění přípustnosti dovolání posouzení právní otázky, zda „v případě, že žádná ze stran nemá finanční prostředky k vyplacení druhého účastníka, nemá být spíše žaloba zamítnuta s ohledem na nemožnost přikázání místo toho, aby soud rozhodl o třetím způsobu vypořádání, a to prodejem dražbou“.
I v řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264, vysvětlil, že předpoklad „nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků“ stanovený pro prodej věci v podílovém spoluvlastnictví a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit (ke shodnému názoru se dovolací soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1344/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz ).
Poslední otázku, jejíž posouzení považuje dovolatelka za zakládající přípustnost dovolání, vymezuje požadavkem na posouzení, „jaká je přiměřená splátka v případě, že účastník řízení o vypořádání nemovitosti nemá všechny prostředky k dispozici, ale je ochoten zbylou částku hradit ve splátkách“.
Dovolací soud především předesílá, že v této části je samotné dovolání vnitřně rozporné. Dovolatelka se totiž domáhala (dovolací otázka č. 2) posouzení postupu soudu v případech, kdy žádný z účastníků nemá prostředky k „vyplacení druhého účastníka“, dovolací otázkou č. 3 pak žádá stanovení postupu soudu, kdy nemá „všechny prostředky k dispozici“.
Nicméně takto vymezená otázka je především polemikou se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého „žádný z účastníků hodnověrným způsobem neosvědčil svoji schopnost vypořádací podíl uhradit“, přičemž odvolací soud přihlédl mimo jiné k tomu, že žalobkyně byla pro své majetkové poměry osvobozena od placení soudních poplatků a byl jí k zastupování v řízení ustanoven zástupce.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně zcela správné.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03, uveřejněném na nalus.usoud.cz, vyložil, že je třeba zkoumat kredibilitu toho spoluvlastníka (těch spoluvlastníků), jemuž (jimž) má být věc přikázána a jenž má (již mají) poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi (zbylým spoluvlastníkům). Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů na základě §142 občanského zákoníku, musí beze zbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle §142 odst. 1 občanského zákoníku znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady (k těmto závěrům se přihlásil následně Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009 ( www.nsoud.cz ).
Dovolatelka toliko v rámci tvrzení uplatněných v průběhu odvolacího řízení uvedla (aniž by ovšem tuto skutečnost jakkoliv prokázala), že je schopna do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí uhradit na vypořádání spoluvlastnictví částku 500.000,- Kč a s tím, že zbývající částku 1,600.000,- Kč by splácela po 5.000,- Kč měsíčně do zaplacení.
I kdyby tomu tak bylo, zaplacení zbylé části přiměřené náhrady by představovalo období 320 měsíců, tj. téměř 27 let. Je bez jakýchkoliv pochybností, že zaplacení přiměřené náhrady v takovém období není „faktickým“ poskytnutím náhrady, ale jejím zcela nepřijatelným oddálením. Postup odvolacího soudu byl proto zcela správný.
Jestliže dovolatelka v dovolání poukazovala na skutečnost, že účastníci mají nezletilé dítě, žalovaný neplatí výživné a nehradí společný závazek – hypotéku na nemovitosti a odvolací soud „měl tuto skutečnost zahrnout při svém rozhodování“, není dovolacímu soudu zřejmé, jakým způsobem by se měla tato skutečnost promítnout v poměrech souzené věci, jestliže to byla právě žalobkyně, kdo se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu