ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1543.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1543/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. Tomáše Heinitze , Praha 7, Pplk. Sochora 1391/4, správce konkursní podstaty úpadce ACOM-INTERNATIONAL GROUP, a.s. v likvidaci, se sídlem Velké Svatoňovice 375, PSČ 542 35, identifikační číslo osoby 25935267, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s. , se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem se sídlem Praha 1, Karoliny Světlé 301/8, o zaplacení částky 144 127 053, 65 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 58/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. 30 Co 280/2013 – 781, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 123 759 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Richarda Wagnera, advokáta se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2013, č. j. 30 Co 280/2013 – 781, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. října 2010, č. j. 30 C 58/2011-609, kterým byla žaloba na zaplacení 144 127 053, 65 Kč zamítnuta.
Odvolací soud zamítl žalobu proto, neboť dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno o výši ušlého zisku a o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované poskytnout včas zálohu na pojistné plnění a vznikem škody, která měla spočívat v případném ušlém zisku vzniklém v důsledku nezahájení výroby, resp. zmaření realizaci podnikatelského záměru předchůdce žalobce po požáru (7. 11. 2002) v areálu společnosti ACOM – Praha, s. r. o., jako tehdejšího pojištěnce žalované podle pojistné smlouvy ze dne 31. 7. 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to je přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a vymezil sedm otázek, o nichž se domnívá, že některé nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, anebo závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele se jedná o následující otázky:
1) Zda je odvolací soud podle §41 odst. 2 o. s. ř. oprávněn obsah přednesu žalobce při soudním jednání po právní stránce posoudit jako změnu žaloby za situace, kdy je takové posouzení v přímém rozporu s písemným podáním žalobce i s vysvětlením obsahu přednesu žalobcem, jakož i s posouzením úkonu soudem prvního stupně, a když žalobce výslovně procesní úkon změny žaloby neučinil.
2) Zda je soud povinen nejprve určit, zda vznikla škoda a v jaké výši, a poté přezkoumat otázku příčinné souvislosti, či zda po shledání porušení povinnosti zkoumá primárně příčinnou souvislost a teprve shledá-li ji, zkoumá, zda vznikla škoda (ušel zisk) a v jaké výši.
3) Mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti a jaké okolnosti jsou způsobilé vztah příčinné souvislosti vyloučit v případě vymáhání ušlého zisku z podnikání, které nebylo zahájeno. Dovolatel má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 133/2010 a ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2385/2010.
4) Zda k prokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a ušlým ziskem žalobce podrobně dokládá, jak by v budoucnu hypoteticky probíhal provoz podniku, kdyby byla splněna porušená povinnost, či zda prokazuje, že před porušením povinnosti byly dány (ostatní) podmínky k úspěšnému provozu. Má za to, že odvolací soud měl vyjít při posouzení důkazního břemene ve vztahu k příčinné souvislosti s ušlým ziskem podniku, který dosud nevyráběl, z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2703/2010, v němž byla řešena existence nároku v řízení, v němž se žalobkyně, která hodlala provozovat prodejnu, domáhala ušlého zisku z nezahájeného podnikání.
5) Zda je odvolací soud oprávněn presumovat svoji odbornost k posouzení otázky tvorby zisku společností zabývající se výrobou a prodejem vlákniny, papíru, lepenky a zboží z těchto matriálů, výrobou plastových a pryžových výrobků a polygrafickou výrobou. Má za to, že tato otázka nebyla dovolacím soudem řešena. Namítá, že odvolací soud pouze paušálně shrnul, že požadovaná záloha na pojistné plnění, nejprve 60 miliónů a později 82 miliónů by k zahájení výroby nepostačovala.
6) Zda se pouto příčinné souvislosti přetíná v okamžiku, kdy je porušená povinnost dodatečně splněna. Podle dovolatele se dovolací soud touto otázkou dosud nezabýval. Pokud odvolací soud postoupení pohledávky postavil na roveň poskytnutí pojistného plnění s tím, že od okamžiku splnění porušené povinnosti již není možné dále dovozovat příčinnou souvislost s ušlým ziskem, dovolatel namítá, že tento právní závěr odvolací soud v rozsudku blíže neanalyzoval a není jasné, jaké právní úvahy soud k takovému právnímu závěru vedly.
7) Kdy počíná běžet promlčecí lhůta správci konkursní podstaty osobního dlužníka k vymáhání pohledávky zastavené k zajištění pohledávky zástavního věřitele přihlášené do konkursu osobního dlužníka proti poddlužníku, respektive, zda se může tato pohledávka promlčet dříve, než se promlčí pohledávka. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o promlčení pohledávky.
Závěrem dovolatel namítá věcnou nepříslušnost soudu, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud oba rozsudky nalézacích soudů v dané věci zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ve vztahu k příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované poskytnout včas zálohu na pojistné plnění a vznikem škody, která měla spočívat v případném ušlém zisku vzniklém v důsledku nezahájení výroby, resp. zmaření realizaci podnikatelského záměru předchůdce žalobce po požáru (7. 11. 2002) v areálu společnosti ACOM – Praha, s. r. o., jako tehdejšího pojištěnce žalované podle pojistné smlouvy ze dne 31. 7. 2002.
Pokud se týká otázek položených dovolatelem pod bodem 1) a 2) dovolání, je třeba konstatovat, že dovolatel těmito otázkami nevymezil přípustnost dovolání. Přitom, jak výše uvedeno, vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
V otázkách pod bodem 3) a 4) dovolatel sice vymezil přípustnost dovolání, ale pokud poukazuje na judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, je nutno konstatovat, že pro rozhodnutí v dané věci není tato poukazovaná judikatura přiléhavá na posouzení věci. Odvolací soud neřešil, zda existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou nebo právní, jak řešil dovolací soud v rozhodnutích pod sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 a 25 Cdo 133/2010. Neřešil ani řetězení příčin a následků ve vztahu ke vzniku škody, jak řešil dovolací soud v rozhodnutí pod sp. zn. 23 Cdo 2385/2010 a rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu se závěrem, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti se nemůže jednat pouze o obecnou úvahu o eventuelních následcích jednání škůdce nebo o pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání. Odvolací soud ve svém rozhodnutí s poukazem na konkrétní zjištění, nikoliv v obecné úvaze, dospěl k závěru, že žalobce výši ušlého zisku, tak jak jej žalobou uplatnil, neprokázal, resp. že ve vztahu k takto uplatněné pohledávce ohledně výše ušlého zisku především neunesl břemeno tvrzení. Žalobce neobjasnil konkrétní výši ušlého zisku v souvislosti s nezaplacením zálohy. Není tedy podložené tvrzení žalobce v dovolání, že odvolací soud se vyhnul jednoznačnému zodpovězení otázky, zda zisk ušel a v jaké výši. Dovolatel odkazem na judikaturu pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu, nikoliv právní závěr o neprokázání výše ušlého zisku a existenci příčinné souvislosti mezi ušlým ziskem a porušením povinnosti.
Otázkou pod bodem 5) a 6) dovolatel též zpochybňuje skutková zjištění soudu a napadá hodnocení důkazů učiněných odvolacím soudem, což nemůže odůvodněně založit závěr dovolatele, že uvedenou otázku, jako otázku právní, dovolací soud ještě neřešil. Jsou-li obsahem dovolání i námitky k nesprávnému hodnocení důkazů a celkově ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, není takovým dovoláním uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li námitky dovolatele z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nebo ze zpochybnění zjištěného skutkového stavu a spočívají-li námitky dovolatele v hodnocení důkazů odvolacím soudem. Pokud dovolatel rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a trpí vadou spočívající ve věcné nepříslušnosti soudu, je nutno konstatovat, že podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Otázku ohledně promlčení nároku, formulovanou pod bodem 7) dovolání, je pak nadbytečné řešit, jestliže nebyla prokázána oprávněnost nároku žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu