ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2182.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2182/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce R. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem, se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, o zaplacení 164.220,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49/55 Cm 48/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2013, č. j. 7 Cmo 79/2013-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 49/55 Cm 48/2009-176, zamítl žalobu na uložení povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 164.220,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 164.220,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2007, sp. zn. 32 Odo 771/2006, pak je třeba konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedeným rozhodnutím v souladu. Stejně tak se odvolací soud neodchýlil od dalšího dovolatelem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004. Uvádí-li pak v této souvislosti, že se žalobci nepodařilo prokázat, že předmětná mandátní smlouva byla změněna konkludentně, směřují jeho námitky k nesprávnému hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Těmito námitkami však nebyl uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, není v dané věci případný, když v tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval podmínkami pro zaplacení ceny díla podle ustanovení §548 odst. 1 obch. zák., konkrétně tím, zda žalobkyně (zhotovitelka) mohla po žalované (objednatelce) požadovat doplacení díla za situace, kdy byl podmínkou předání a převzetí díla podpis protokolu o předání a převzetí díla v písemné formě a tento nebyl žalovanou podepsán.
Stejně tak namítá-li dovolatel odchýlení odvolacího soudu od závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 2131/2012, není tato jeho argumentace relevantní. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že vyúčtování odměny za zprostředkování odpovídalo návrhu žalobce na změnu způsobu vyúčtování, který byl žalovaným akceptován. V uvedeném rozhodnutí přitom naopak dovolací soud svůj závěr (dovolatelem citovaný) vyslovil na základě toho, že účastníky sjednané podmínky pro měsíční fakturaci ceny díla naplněny nebyly.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Žalovaný podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatel v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. a III., nevyhověl.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného (proti výroku odvolacího soudu pod bodem I. i ve výrocích pod bodem II. a III.) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu