ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2368.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2368/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně IES REAL & CONSULTING spol. s r.o. , se sídlem v Olomouci, Ostružnická 326/8, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 60704080, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, proti žalované Kubištová & Co., v.o.s. , se sídlem v Praze 7 - Troja, Trojská 69/112, PSČ 171 00, identifikační číslo osoby 26473062, zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o zaplacení částky 11,342.154,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 168/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2012, č. j. 2 Cmo 117/2011-744, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2012, č. j. 2 Cmo 117/2011-744, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 26. ledna 2011, č. j. 14 Cm 168/2006-662, zamítl žalobu o zaplacení částky 11,342.154,- Kč s příslušenstvím, která představuje smluvní pokutu za porušení povinnosti žalované vymoci pro žalobkyni v termínu do 31. prosince 2005 pohledávky za dlužníky ve výši 22,684.217,- Kč, které žalobkyně získala na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21. prosince 2004 se společností AZ pohledávky s.r.o. (bod I. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi žalobkyní jako mandantem a žalovanou jako mandatářem byla uzavřena mandátní smlouva ze dne 21. prosince 2004 (podle ustanovení §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obch. zák.“), jejímž předmětem bylo vymezení práv a povinností smluvních stran při úplatném vymáhání pohledávek získaných na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Dle jejího článku VI. bod 12 je žalovaná zproštěna povinnosti platit smluvní pokutu žalobkyni, pokud dojde ze strany žalobkyně k úkonům, které svým obsahem znemožní žalované plnění předmětu mandátní smlouvy. Dle čl. II. bodu 3 a čl. IV. bodu 1 mandátní smlouvy je povinností žalobkyně předávat žalované v tomto ustanovení vyjmenované podklady nutné pro vymáhání pohledávek, nebo zajistit, aby byly předány přímo od společnosti CCB Finance, a.s. V čl. VI. bodu 12 byla pro případ porušení povinnosti žalované sjednána smluvní pokuta. Žalovaná se zavázala, že nevymůže-li ve lhůtě do 31. prosince 2005 pro žalobkyni částku 22,684.217,- Kč, uhradí smluvní pokutu ve výši rozdílu této částky a částky skutečně vymožené, nejvýše však 11,342.154,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta sjednaná mandátní smlouvou a vyúčtovaná žalobkyní byla sjednána platně. Proto se dále zabýval otázkami, zda vzniklo žalobkyni právo na její zaplacení. Především se jedná o otázku, zda žalobkyně poskytla potřebnou součinnost, ke které se v mandátní smlouvě zavázala. Z provedeného dokazování učinil závěr, že sjednaná součinnost poskytnuta nebyla.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §544 a 545 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Uvedl, že v dané věci je nesporné, že žalovaná závazek z mandátní smlouvy nesplnila, když ve lhůtě do 31. prosince 2005 vymohla peněžní částku jen ve výši 6,520.306,53 Kč. Bylo však také prokázáno, že podklady k vymáhání pohledávek byly předávány postupně v průběhu roku 2005 a že část pohledávek byla zpět postoupena společnosti AZ pohledávky s.r.o. Jestliže měla žalobkyně jasně a srozumitelně mandátní smlouvou určeno, jaké podklady má předat, avšak veškeré podklady předány nebyly, pak s ohledem na článek VI. bod 12 mandátní smlouvy došlo k úkonům ze strany žalobkyně, které svým obsahem znemožnily žalované dostát závazku z mandátní smlouvy.
Soud prvního stupně tedy uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě v mandátní smlouvě sjednané mezi účastníky je platné, avšak vzhledem k tomu, že nebyly podklady pro vymáhání pohledávek předány tak, aby mohly být splněny lhůty dle článku IV. mandátní smlouvy (veškeré sjednané podklady), došlo k situaci řešené článkem VI. bod 12 mandátní smlouvy a žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování věc posoudil dle ustanovení §524 a násl. obč. zák. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi společností AZ pohledávky spol. s r.o. a společností žalobkyně obsahovala doložku obsahující odkládací podmínku účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 obč. zák., že k přechodu všech pohledávek a práv s nimi spojených dojde teprve okamžikem úplného zaplacení sjednané ceny za postoupení. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně doplatila kupní cenu postoupených pohledávek dne 29. prosince 2005. Teprve tímto okamžikem, tedy k datu 29. prosince 2005, přešla na žalobkyni veškerá práva k postupovaným pohledávkám, mimo jiné pohledávky vymáhat u dlužníků. Cituje ustanovení §526 obč. zák. upozorňuje, že skutečnost, že je postupník oprávněn dle tohoto ustanovení splnění pohledávky přijmout, neznamená, že mu svědčí právo ji na dlužníkovi vymáhat za předpokladu, že není nositelem takových práv. Odvolací soud se proto neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že pro posouzení otázky, zda byla žalobkyně oprávněna postupované pohledávky u dlužníků vymáhat, bylo rozhodné, kdy došlo k oznámení postoupení pohledávky dlužníkovi, nýbrž považuje za rozhodné, zda a kdy získala žalobkyně Smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou dne 21. prosince 2004 se společností AZ pohledávky spol. s r.o., práva k postupovaným pohledávkám.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že nebyla-li žalobkyně ke dni 21. prosince 2004 oprávněna vymáhat soubor 1 600 pohledávek sama a toto právo neměla podle zjištění odvolacího soudu až do 29. prosince 2005, nemohla toto právo realizovat ani prostřednictvím třetí osoby. Uzavřenou mandátní smlouvou byl sjednán předmět plnění, který byl v rozhodném okamžiku neuskutečnitelným z důvodu právní překážky existující v době učinění právního úkonu – podpisu mandátní smlouvy. Odvolací soud tedy shledal předmětný právní úkon podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatným, neboť žalobkyně nebyla k rozhodnému datu oprávněna sjednávat podrobná pravidla pro vymáhání pohledávek a nemohla žalovanou k takovému plnění zavazovat. Zvláště pak nemohla po žalované požadovat, aby u dlužníků vymohla do 31. prosince 2005 plnění nejméně ve výši 22,684.217,- Kč, pokud teprve 29. prosince 2005 získala práva vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávek k jednotlivým pohledávkám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Zásadní právní význam žalobkyně spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, zda je možno uzavřít mandátní smlouvu ohledně soudního vymáhání pohledávek, za situace, kdy mandatář není vlastníkem předmětných pohledávek, ale obě strany mandátní smlouvy mají vědomost, že se jím stane, a to současně za situace, kdy postupitelem bylo jednotlivým dlužníkům zasláno oznámení o postoupení jednotlivých pohledávek. Za druhou otázku zásadního právního významu považuje, zda jde o plnění nemožné, když je plnění fakticky reálně prováděno.
Dovolatelka považuje právní názor odvolacího soudu, že uzavření mandátní smlouvy podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. bylo absolutně neplatným právní úkonem, za zcela nesprávný. V této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že oznámení o postoupení pohledávky postupitelem dlužníkovi je skutečností, která opravňuje postupníka k vymáhání dluhu po dlužníkovi. Uvádí, že v projednávané věci oznámením o postoupení pohledávky ze strany postupitele AZ pohledávky s.r.o. jednotlivým dlužníkům nastala situace, že žalobkyně byla oprávněna požadovat plnění po jednotlivých dlužnících, byla tedy ve vztahu k dlužníkům oprávněným věřitelem. Neobstojí tedy právní názor odvolacího soudu, který považuje mandátní smlouvu za neplatnou z důvodu nemožnosti plnění. O nemožnost plnění se může jednat pouze v případě, kdy předmětem právního jednání je plnění, které nelze poskytnout, a které ztrácí smysl a nelze je činit právně závazným. Nemožné je každé plnění, nemůže-li ho poskytnout nikdo, tzn. je objektivně nemožné. V daném případě však plnění v souladu s mandátní smlouvou probíhalo. Navíc upozorňuje, že je nesporné, že žalovaná pro žalobkyni předmětné pohledávky od počátku trvání mandátní smlouvy vymáhala, a že za trvání mandátní smlouvy nabyla smlouva o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností AZ pohledávky spol. s r. o. účinnosti.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud otázku platnosti uzavřené smlouvy mandátní posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Odvolací soud mandátní smlouvu považoval za absolutně neplatnou podle §37 odst. 2 obč. zák. pro nemožnost plnění. Takovýto závěr není správný. Účastníci uzavřeli podle §261 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §566 a násl. obch. zák. smlouvu mandátní. Podle §566 odst. 1 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.
Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že strany ve smlouvě vymezily svá práva a povinnosti pro úplatné vymáhání pohledávek, které měla žalobkyně jako mandant získat na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené se společností AZ pohledávky spol. s r. o., zejména v řízeních před soudy podle občanského a obchodního práva, a dále ve všech potřebných právních úkonech s tím bezprostředně souvisejících a o podmínkách poskytování právní pomoci mandantovi mandatářem dle zákona o advokacii.
Dohoda o „úplatném vymáhání pohledávek“, k níž se mandatář mandantovi zavázal, není v rozporu se zákonem v §565 odst. 1 obch. zák. vymezeným obsahem mandátní smlouvy, kterým může být zařízení určité obchodní činnosti uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečnění jiné činnosti.
Přitom jedním ze základních principů výkladů smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Tento přístup je odrazem respektu k autonomii smluvních stran, k funkci smluvních vztahů i k samotné povaze smluvního práva. V případech, v nichž existuje vícero interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné – byť formálně jinak udržitelné – jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad (výklady) prve uvedený (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11). K přednosti výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy srov. i v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, nebo ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008.
V projednávané věci přitom nejde o počáteční nemožnost plnění, která musí být objektivní a trvalá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001). Tento předpoklad trvalosti u postupovaných pohledávek na žalobkyni naplněn nebyl.
Dovolací soud nadto zdůrazňuje, že pro smluvené „úplatné vymáhání pohledávek“, bylo-li by jím uplatnění pohledávek v soudním řízení, nemůže být otázka platnosti postoupení smlouvy pro vztah mezi postupníkem a dlužníkem významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3002/2009, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Na soudu nyní bude, aby posoudil, zda byly naplněny čl. IV. bod 12 mandátní smlouvy předvídané okolnosti, podle nichž dojde-li ze strany žalobkyně k úkonům, které svým obsahem znemožní žalované plnění předmětu smlouvy, je žalovaná zproštěna povinnosti platit smluvní pokutu žalobkyni. V řízení přitom bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila povinnosti sjednané v čl. II bodu 3 mandátní smlouvy, tj. předávat vyjmenované podklady nutné pro splnění závazku, případně zajistit, aby tyto byly předány dřívějším vlastníkem pohledávek.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu