ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2997.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 2997/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyň a) S group holding, a. s. , se sídlem Dr. Milady Horákové 580/7, 460 01 Liberec 4, IČ 27334121, b) SYNER, s. r. o. , se sídlem Dr. Milady Horákové 580/7, 460 01 Liberec 4, IČ 48292516, c) S group SPORT FACILITY MANAGEMENT, s. r. o. , se sídlem Jeronýmova 570/22, 460 07 Liberec 7, IČ 44568118, všech zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Václavská 316/12, 120 00 Praha 2, proti žalované Ing. A. D. , zastoupené JUDr. Janem Vavruškou, advokátem se sídlem Rumjancevova 696/3, 460 01 Liberec 1, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, pod sp. zn. 57 Cm 46/2011, k dovolání všech žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 3 Cmo 281/2012-258, takto:
I. Dovolání žalobkyň se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jana Vavrušky, advokáta se sídlem Rumjancevova 696/3, 460 01 Liberec 1, společně a nerozdílně 3 993 Kč a vedle toho žalobce a) částku 11 253 Kč, žalobce b) částku 12 463 Kč a žalobce c) částku 11 253 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhaly ochrany proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti ze strany žalované, jehož se měla žalovaná dopustit publikováním svých příspěvků v denním tisku a dopisem na internetových stránkách, zaslaným za účelem zveřejnění do redakce deníku Mladá fronta DNES. Porušení svých práv žalobkyně spatřují v tom, že žalovaná zasáhla do dobré pověsti žalobkyň, a to dopisem zaslaným za účelem zveřejnění do redakce deníku Mladá fronta DNES, kde také byl dne 2. 12. 2011 v regionální mutaci určené pro Liberecký kraj ve zkrácené verzi a pod názvem „Město živí konta Syneru“ zveřejněn s tím, že v plném znění je dopis žalované uveřejněn na internetových stránkách www.nasliberec.cz pod názvem „Liberec platí hokej financováním Tipsport arény, jako třešničku na dortu živí konta kamarádů ze SYNERU“. Nároky uvedené v žalobě žalobkyně proti žalované uplatňují jako nároky z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby ve smyslu §19b odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 57 Cm 46/2011-211, rozhodl takto: Žaloba, aby žalovaná byla povinna zdržet se písemného či ústního spojování osoby žalobkyň a) až c) se „zlodějinou“, „vysáváním daní občanů Liberce“, „laciným provozováním soukromého hokejového klubu“ nebo s jiným protiprávním jednáním se srovnatelným nebo obdobným významem, a to jakýmkoli veřejným způsobem, tj. obsahem rozšiřované tiskoviny nebo listiny, filmem, rozhlasem, televizí, prostřednictvím internetu nebo jinými srovnatelnými komunikačními prostředky, se zamítá. (výrok I.)
Žaloba, aby žalovaná byla povinna ve lhůtě do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku zaslat žalobkyním a) až c) dopis o níže uvedeném obsahu, jenž vlastnoručně podepíše:
„A. D. se tímto omlouvá společnostem S group holding a. s., SYNER s. r. o. a S group SPORT FACILITY MANAGEMENT, s. r. o., za uvedení nepodložených a neprokázaných tvrzení, že občané města Liberec zaplatí na arénu, tzn. na hokej a zisk bossů Syneru ročně 54 milionů Kč, jakož i za sdělení o tom, že je sprostá zlodějina, pokud soukromá firma vysává daně občanů Liberce, na jejich úkor provozuje lacino svůj soukromý hokejový klub a ještě vytváří zisk. Omlouvám se, že jsem těmito nepravdivými a pomlouvačnými výroky zasáhla do dobré pověsti společností S group holding a. s., SYNER s. r. o. a S group SPORT FACILITY MANAGEMENT, s. r. o., čímž jsem je mohla poškodit.“,
se zamítá. (výrok II.)
Žaloba, aby žalovaná byla povinna na své náklady ve lhůtě do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku na webových stránkách www.nasliberec.cz , a to na titulní straně v sekci „Aktuality“ po dobu alespoň 30 dnů, a dále v pátečním vydání deníku MF DNES, alespoň na ploše o velikosti 10x10 cm, zveřejnit níže uvedený text:
„OMLUVA A. D. SPOLEČNOSTEM S group holding a. s., SYNER s. r. o. a S group SPORT FACILITY MANAGEMENT, s. r. o.
„A. D. se tímto omlouvá společnostem S group holding a. s., SYNER s. r. o. a S group SPORT FACILITY MANAGEMENT, s. r. o., za uvedení nepodložených a neprokázaných tvrzení, že občané města Liberec zaplatí na arénu, tzn. na hokej a zisk bossů Syneru ročně 54 milionů Kč, jakož i za sdělení o tom, že je sprostá zlodějina, pokud soukromá firma vysává daně občanů Liberce, na jejich úkor provozuje lacino svůj soukromý hokejový klub a ještě vytváří zisk. Omlouvám se, že jsem těmito nepravdivými a pomlouvačnými výroky zasáhla do dobré pověsti společností S group holding a. s., SYNER s. r. o. a S group SPORT FACILITY MANAGEMENT, s. r. o., čímž jsem je mohla poškodit.“, se zamítá. (výrok III.)
Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a), k rukám jejího právního zástupce, do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku přiměřené zadostiučinění v částce 250.000,- Kč, se zamítá. (výrok IV.)
Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni b), k rukám jejího právního zástupce, do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku přiměřené zadostiučinění v částce 500.000,- Kč, se zamítá. (výrok V.)
Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni c), k rukám jejího právního zástupce, do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku přiměřené zadostiučinění v částce 250.000,- Kč, se zamítá. (výrok VI.)
Rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyněmi a žalovanou (výrok VII.).
K odvolání všech žalobkyň Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. března 2013, č. j. 3 Cmo 281/2012-258, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až VI. potvrdil, ve výroku VII. změnil tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení k rukám jejího advokáta společně a nerozdílně částku 22 702 Kč, a vedle toho žalobkyně a) částku 40 800 Kč, žalobkyně b) 45 800 Kč a žalobkyně c) 40 800 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutková tvrzení, která žalovaná v dopise použila jako východisko následných svých hodnotících úsudků, jsou v zásadě pravdivá, jak se účastníci shodli, až na jednu výjimku, mimo tvrzení, že Statutární město Liberec (dále jen SML) posílá žalobkyni c) každoročně 54 milionů korun, přičemž žalovaná tuto jedinou nepřesnost, spíše výkladovou, vysvětlila tak, že tím bylo myšleno, že výdaje SML na provoz haly jsou celkem 54 milionů korun, z toho 35 milionů korun je na splátky úvěru. Podle odvolacího soudu nepravdivost tvrzení, že Statutární město Liberec posílá žalobkyni c) na provoz arény 54 mil. Kč, nemůže založit neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobkyň. V této souvislosti odvolací soud připomněl zásadu (vyjádřenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004), že samotné uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkající se dobré pověsti právnické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do této dobré pověsti, nicméně každé uveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat takovýto zásah; ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Z pohledu způsobilosti zásahu do dobré pověsti nelze zkoumat jednotlivé výroky v textu obsažené odděleně, ale je třeba je posuzovat právě v kontextu celého sdělení. Pokud žalobci namítali, že soud prvního stupně pominul existenci dalšího nepravdivého (dle jejich názoru) skutkového tvrzení, a sice že občané města Liberec zaplatí za arénu, tzn. na hokej a zisk bossů SYNERU ročně 54 mil. korun, nemá toto sdělení podle odvolacího soudu povahu skutkového tvrzení, neboť jde o hodnotící soud žalované, vycházející z pravdivých podkladů. Za důvodnou nepovažoval odvolací soud ani námitku, že skutkovým tvrzením je sdělení žalované o tom, že soukromá firma provozuje na úkor občanů Liberec lacino svůj hokejový klub. I v tomto případě se podle odvolacího soudu jedná o vyjádření subjektivního názoru žalované, která na základě vlastních kritérií hodnotila z hlediska přijatelnosti smluvní vztahy týkající se provozování arény. Podle odvolacího soudu lze proto dospět k závěru, že uveřejněný dopis žalované je dovolenou kritikou, která je přiměřená co do obsahu a formy, vychází z pravdivých podkladů a nevystupuje z hranic nutných k dosažení svého účelu, že výroky žalované osoby neopustily rámec zaručené svobody projevu a jedná se o přípustnou kritiku nevybočující z fair projevu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05). I při akceptaci názoru žalované (přijatého i soudem prvního stupně), že kritika primárně směřuje vůči politické reprezentaci Statutárního města Liberec, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že uveřejněná kritika nemusí logicky vyvolat příznivý pohled veřejnosti na žalobkyně. Tato kritika však ani podle závěrů odvolacího soudu nepřesáhla určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Odvolací soud zdůraznil, že míru snášenlivosti kritiky je nutné v projednávané věci stanovit s přihlédnutím ke skutečnosti, že předmětem kritiky byla činnost žalobkyň v návaznosti na jejich smluvní vztahy se Statutárním městem Liberec při provozování arény. Podle odvolacího soudu žalobkyně, coby soukromé osoby vstupující do vztahu s veřejnoprávní korporací, musely počítat s větší mírou kritiky. Odvolací soud uzavřel, že v těchto případech je nezbytný benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění kritických informací. Ve shodě se závěry soudu prvního stupně je i odvolací soud přesvědčen, že žalovaná do dobré pověsti žalobkyň vytýkaným jednáním nezasáhla, nelze zde proto ani uvažovat o nemateriální újmě žalobkyň vzniklé v příčinné souvislosti s uveřejněním předmětného článku. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výrocích I. až VI.) podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně (dále jen dovolatelky) v zákonné lhůtě dovoláním proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil výroky I. až VI. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť jsou přesvědčeny, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v posouzení rozlišení mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem ve sporech o ochranu cti a dobré pověsti a též ve věci tzv. opomenutých důkazů. Dovolatelky mají za to, že odvolací soud se zjevně odchýlil od judikaturních závěrů přijatých Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, a rovněž v nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 154/97 – pokud posoudil dva žalobou napadené výroky žalované jako hodnotící soudy a nikoliv jako skutková tvrzení. Dovolání považují dovolatelky za přípustné též proto, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu, jako dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena, a to otázky provádění důkazu cestou vyhledávání na internetu. Připomínají, že soudní judikatura ve sporech na ochranu dobré pověsti dovodila, že je zde dána vyvratitelná právní domněnka dobré pověsti žalobce s tím, že je eventuálně na žalovaném, aby tuto domněnku cestou jím označených důkazů vyvrátil (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010). Poukazují na to, že žalovaná v daném případě soudu prvního stupně navrhla, „aby soud učinil monitoring zpráv o žalobcích ohledně tvrzené dobré pověsti“, přičemž soud poté vyhlášením usnesení přerušil jednání na 30 minut „za účelem provedení monitoringu tiskových zpráv prostřednictvím internetové sítě“. Soudce se odebral mimo jednací síň a po návratu provedl jako důkaz určitý soubor článků, které se měly týkat koncernu Syner a které zřejmě soudce vytiskl z internetu během přerušeného řízení. Dovolatelky v této souvislosti předkládají Nejvyššímu soudu soubor těchto tvrzených neřešených právních otázek:
- Je procesně přípustné, aby účastník řízení označil k prokázání svého tvrzení o absenci dobré pověsti jiného účastníka řízení důkaz tak, že důkazem je „monitoring zpráv“ o druhém účastníkovi řízení (tedy nechť je jako důkaz provedeno to, co se o druhém účastníkovi řízení píše na internetu)? Je takové označení důkazu dostatečně určité? A za jakých procesních podmínek může být tato rešerše na internetu prováděna? Může soud provádět tuto rešerši bez přítomnosti účastníků řízení anebo jen za jejich účasti (podobně jako např. ohledání)?
- Anebo je jedinou procesně přípustnou alternativou, že účastník řízení označí konkrétní zprávy či články (lhostejno, zda v listinné nebo v elektronické podobě) a soud tyto texty následně při jednání provede jako důkaz?
- Kdo a jak rozhoduje o tom, jaká klíčová slova, jaké internetové vyhledávače, jaké počítače a jaké vyhledané odkazy (z event. tisíců výsledků hledání) budou použity a jak bude zajištěna zpětná přezkoumatelnost výsledků hledání?
K otázce odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve věci tzv. opomenutých důkazů dovolatelky dále uvedly, že v rámci řízení před soudem prvního stupně byly určité důkazy provedeny, avšak nebyly nijak nehodnoceny, což způsobilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí, a odvolací soud v rámci odvolacího řízení nezjednal nápravu, což mělo za následek nesprávnost jeho rozhodnutí. Tento postup považují dovolatelky za odchýlení se od judikatury Ústavního soudu a od ní odvozené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 549/2000, rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 663/2000 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009).
S ohledem na výše uvedené dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyň podala žalovaná vyjádření. K otázce, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posouzení výroků žalované jako hodnotících soudů a nikoliv jako skutkových tvrzení, žalovaná uvádí, že výroky žalované, resp. jejich části, nelze hodnotit samy o sobě, ale je třeba věnovat pozornost kontextu, do kterého jsou zasazeny, a teprve na základě znalosti a posouzení relevantní ucelené části textu a jeho celkového vyznění lze usoudit, zda je možné předmětný výrok posoudit jako skutkové tvrzení či hodnotící soud. Podle žalované tento úsudek není možný pouze na základě rozboru jednotlivých dílčích částí předmětných výroků, jak to činí v daném případě v dovolání žalobkyně. K otázce provádění důkazů žalovaná uvádí, že napadené rozhodnutí v daném případě nezávisí na vyřešení (dosud konstantní judikaturou neřešené) otázky přípustnosti provádění důkazů formou jejich vyhledávání na internetu. Má za to, že pokud zásah žalované sám o sobě nebyl neoprávněný (soudy obou stupňů daly v tomto žalované zapravdu), je zbytečné se zabývat otázkou existence či neexistence dobré pověsti právnické osoby a navíc, zmiňovaný „monitoring“ nebyl jediným důkazem dotýkajícím se otázky dobré pověsti žalobkyň (před soudem prvního stupně byly např. čteny tiskové zprávy Transparency International – Česká republika). K otázce ve věci tvrzených tzv. opomenutých důkazů v řízení před soudem prvního stupně žalovaná uvádí, že soud veškeré žalobkyněmi uváděné (listinné) důkazy provedl jejich čtením v rámci jednání 20. 6. 2012, přičemž účastníkům byla dána možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Žalobkyně se k důkazům vyjádřily v tom smyslu, že jim vadí pejorativní vyznění jiných článků žalované a některých zde použitých výrazů vůči žalobkyním; poukazovaly však jen na jiné hodnotící soudy žalované, nikoliv ty, které byly součástí relevantního článku a tedy předmětem žaloby. Žalovaná proto považuje dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za právně bezvadný a navrhuje, aby dovolání žalobkyň bylo dovolacím soudem odmítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolatelkami položenou právní otázkou, směřující k posouzení odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve věci odlišení mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem ve sporech o ochranu cti a dobré pověsti. Dovolatelky vytýkaly odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení jak v posouzení zásahu žalované jako oprávněného, tak v posouzení zásahu jako nezpůsobilého přivodit žalobkyním újmu na jejich dobré pověsti. Domnívají se, že na prvním z výroků žalované (viz „Občané města Liberec zaplatí na arénu, tzn. na hokej a zisk bossů SYNERU ročně 54 milionů Kč…“) není nic hodnotícího, neboť tento výrok postrádá jakýkoli prvek názoru či hodnocení. Podle přesvědčení žalobkyň jde o skutková tvrzení „par excellence“, která se v civilních sporech prokazují (anglosaská doktrína v této souvislosti hovoří o tzv. „adjudicatif facts“, které se v řízení dokazují). Žalobkyně se dále domnívají, že také další výrok žalované (viz „Pokud soukromá firma vysává daně občanů Liberce, na jejich úkor provozuje lacino svůj soukromý hokejový klub a ještě vytváří zisk, tak je to sprostá zlodějina požehnaná bývalými i současnými politickými bossy.“) byl nesprávně právně kvalifikován odvolacím soudem jako hodnotící soud, neboť je ve své podstatě určitou (nedokonalou) formou rekapitulace skutkových zjištění (jde o skutkové tvrzení) a je ukončen hodnocením skutkového souhrnu („je to sprostá zlodějina“ – až zde se jedná o hodnotící soud). Podle názoru žalobkyň odvolací soud při posuzování oprávněnosti zásahu žalované selhal (stejně jako soud prvního stupně), neboť nedokázal rozlišit mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem, proto je právní závěr odvolacího soudu, že zásah žalované je oprávněný, zjevně nesprávný.
K námitce ohledně prvního výroku žalované napadených žalobou (viz „Občané města Liberec zaplatí na arénu, tzn. na hokej a zisk bossů SYNERU ročně 54 milionů Kč…“) je třeba dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkami uváděným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (obdobně viz nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 17/1998).“ Je třeba konstatovat, že při posuzování práva právnické osoby na zadostiučinění a omluvu z titulu neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby je nutno vážit, zda takový nárok právnické osoby není útokem na ústavně zaručené právo na svobodu projevu dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), zda není jen nástrojem pro porušení tohoto práva vyjadřující se osoby. Při posouzení nároku je nutno odlišit samotná skutková tvrzení vyjadřující se osoby a hodnotící soud skutkových tvrzení, které tato osoba vynesla. Článkem 17 Listiny je každému zaručeno i právo na kritiku, která jako součást svobody projevu i široké veřejné informovanosti tvoří významný nástroj míry a kvality demokracie ve společnosti. Výkon práva na kritiku je jedním z důležitých předpokladů pro vytváření celkového ovzduší vysoké náročnosti ve společnosti, pro potřebnou konfrontaci názorů, soutěživost, informovanost, pro nesmiřitelnost k negativním společenským jevům. Pokud se týká skutkových tvrzení, účastníci se shodli, že jsou v zásadě pravdivá; žalovaná vycházela z tvrzení uvedených tehdejším náměstkem primátora J. B. v denním tisku. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva právnické osoby, pokud není např. podána tak, že zkresluje skutečnost. Žalobkyně však v daném případě ani netvrdily, ani neprokazovaly, že by žalovaná skutečnosti popsala zkreslujícím způsobem; popis žalované byl shodný s popisem použitým tehdejším náměstkem primátora v rozhovoru pro média. Lze dospět k závěru, že žalobkyně v žalobě napadly hodnotící soudy žalované k uvedeným skutečnostem. Pokud dovolací námitka směřovala k závěru odvolacího soudu, že se jedná v daném případě o hodnotící soud, je třeba dospět k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, kdy správně rozlišil, zda se v posuzovaném případě jedná skutkové tvrzení nebo hodnotící soud. Ve smyslu uvedeného rozhodnutí hodnotící soud či názor žalované vychází z pravdivých skutkových tvrzení a dovolací soud neshledal, že by právní posouzení odvolacím soudem bylo v rozporu s odvolacím soudem aplikovanou judikaturou a žalobkyněmi v dovolání uváděnou judikaturou.
Pokud se týká druhého z výroků žalované napadených žalobou (viz „Pokud soukromá firma vysává daně občanů Liberec, na jejich úkor provozuje lacino svůj soukromý hokejový klub a ještě vytváří zisk, tak je to sprostá zlodějina požehnaná bývalými i současnými politickými bossy.“), i tento právní závěr odvolacího soudu je v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Uvedený hodnotící soud či publikovaný subjektivní názor žalované lze považovat v souladu s čl. 17 Listiny za oprávněnou kritiku postupu při uzavírání smluv mezi statutárním městem Liberec a obchodní společností - zde žalobkyní c), nikoliv žalobkyň samotných, přičemž tato kritika směřuje k politické reprezentaci města, vychází z pravdivých skutkových tvrzení a kritika žalované nepřesáhla určitou přípustnou intenzitu, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat, jak správně dovodil odvolací soud. Nejvyšší soud uzavřel, že oba soudy při právním posouzení nepochybily, jestliže vyšly z toho, že žalovaná svůj hodnotící soud založila na pravdivé informaci, a kdy obsah a forma jeho uveřejnění byly přiměřené, a kdy primárním cílem kritiky žalované nebylo hanobení žalobkyň, ale postup města Liberec při sjednávání dohod o financování a provozu arény. Žalovaná tak nemohla svým jednáním jednat protiprávně a nemohla ani zasáhnout do dobré pověsti žalobkyň. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem nižších soudů, že již není podstatná odpověď na otázku, zda žalobkyně vůbec měly či neměly v době zveřejnění předmětného článku žalované dobrou pověst (přestože i touto otázkou se soud prvního stupně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí – viz str. 4 až 5 rozsudku soudu).
Nejvyšší soud se dále zaměřil na právní otázku dovolatelek, směřující k posouzení ustálenou judikaturou neřešené otázky provádění důkazu cestou vyhledávání na internetu. V projednávané věci dovolatelky vytýkaly odvolacímu soudu jeden ze způsobů provedení důkazů, který byl použit před soudem prvního stupně, a to tzv. monitoring tiskových zpráv prostřednictvím sítě internet. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně posuzoval pravdivost skutkového základu tvrzení žalované a také přiměřenost jejích hodnotících soudů, přičemž uzavřel, že ze strany žalované se jednalo o kritiku vycházející z pravdivých skutkových tvrzení, která byla svým obsahem a formou přiměřená, takže zásah žalované byl oprávněný, dovolací soud se ztotožnil se závěry nižších soudů, že nebylo třeba navíc řešit otázku existence či neexistence dobré pověsti právnické osoby (zde žalobkyň) ani k ní provádět důkazy (až už pomocí vyhledávače na internetu či jiným způsobem s použitím moderní technologie). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nezávisí na vyřešení výše uvedené otázky, proto je bezpředmětné v této souvislosti řešit, zda tato dovolatelkami formulovaná otázka byla řešena v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, na něž dovolatelky poukázaly.
Posléze se Nejvyšší soud zabýval dovolatelkami položenou právní otázkou, směřující k posouzení odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve věci tzv. opomenutých důkazů. Dovolací soud shledal, že zásada zakotvená §132 o. s. ř. byla soudem prvního stupně při řízení a provádění důkazů zachována, soud se předmětnými důkazy navrženými žalobkyněmi (a uváděnými v dovolání jako důkazy, které byly dle tvrzení žalobkyň soudem opominuty) zabýval (viz jednání dne 20. 6. 2012 - listinné důkazy provedené jejich čtením) a účastníkům byla dána možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Žalobkyně se vyjádřily k těmto důkazům s tím, že nesouhlasí s pejorativním vyzněním jiných článků žalované a některých v nich použitých výrazů vůči žalobkyním, tzn., že nepoukazovaly na hodnotící soudy žalované, které byly předmětem žaloby, ale pouze na jiné hodnotící soudy žalované. Odvolací soud se tedy neodchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009, při posouzení procesní otázky tzv. „opomenutých důkazů“, jak dovolatelky namítají, nemají-li dovolatelkami označované opomenuté důkazy souvislost s rozhodnutím soudu při řešení dané věci.
Případné konkrétní vady řízení, které měly spočívat v neúplném dokazování, či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí anebo nedostatku v poučení o doplnění důkazního návrhu, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1543/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyň podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu