ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3189.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 3189/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Františka Penze , insolvenčního správce dlužníka Lesy Hluboká nad Vltavou a.s., se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Lesní 691, IČO 25189859, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, IČO 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 52 988 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1710/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. 6 Cmo 272/2009-424, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám JUDr. Romana Poláška, advokáta, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 79 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích mezitímním rozsudkem ze dne 30. června 2009, č. j. 13 Cm 1710/2008-299, rozhodl, že žaloba společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou a.s. proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., je co do základu nároku důvodná (výrok pod bodem I) s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný na základě dvou výběrových řízení uzavřel dne 24. března 2005 a 12. října 2005 mimo režim zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen „ZVZ“), několik rámcových a dílčích smluv na dodávky lesnických činností. Ve stanoviscích z 25. ledna 2005 a 31. ledna 2005 se Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) předběžně vyjádřil pro možnou kvalifikaci žalovaného jako zadavatele ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) ZVZ. Toto své stanovisko korigoval přípisy ze dne 4. února 2005 a 7. února 2005, k výslovnému popření předchozího názoru nedošlo. Z následných rozhodnutí ÚOHS a Krajského soudu v Brně soud prvního stupně zjistil, že žalovaný byl označen za zadavatele veřejných zakázek ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) ZVZ.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je zadavatelem veřejných zakázek ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) ZVZ a smlouvy jím uzavřené mimo režim ZVZ jsou dle §90 ZVZ absolutně neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu se zákonem. Konstatoval, že ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen podle §268 ve spojení s §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Bylo povinností zadavatele, aby správně vyhodnotil svoji povinnost postupovat podle ZVZ. Měl-li žalovaný jakékoliv pochybnosti o své kvalifikaci jako veřejného zadavatele, měl v zájmu předcházení škodám postupovat podle ZVZ. Chybný výklad žalovaného stejně jako ÚOHS není podle závěru soudu prvního stupně nepředvídatelnou a na vůli nezávislou překážkou.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2012, č. j. 6 Cmo 272/2009-424, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zčásti zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a zjistil, že ÚOHS konstatoval, že žalovaný není veřejným zadavatelem ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) ZVZ. Žalovaný přistoupil k vyhlášení výběrových řízení a následně uzavřel předmětné smlouvy. Poté (27. ledna 2006) došlo ze strany ÚOHS k obratu v rozhodování a ÚOHS učinil závěr, že žalovaný je veřejným zadavatelem dle §2 odst. 1 písm. a) ZVZ.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaný zjišťoval stanovisko ÚOHS, který žalovanému opakovaně sdělil, že plnění z předmětných smluv není veřejnou zakázkou a žalovaný tudíž není veřejným zadavatelem. Žalovaný vyhlásil výběrová řízení, s vítězi (mj. i s žalobcem, resp. dlužníkem) uzavřel smlouvy, které ukončil (před uplynutím sjednané doby) 31. prosince 2006.
Odvolací soud zjištěný skutkový stav právně zhodnotil tak, že uzavřené smlouvy posoudil jako absolutně neplatné dle §90 odst. 1 ZVZ. Nesouhlasil však s názorem soudu první instance, že žalovaný odpovídá dle §268 a §373 obch. zák. Odvolací soud došel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, k závěru, že za situace, kdy orgán dohledu žalovanému opakovaně sděloval, že před uzavíráním předmětných smluv není třeba postupovat dle ZVZ a žalovaný proto podle ZVZ nepostupoval, ač tento postup byl chybný, nelze v tomto konkrétním případě spatřovat způsobení neplatnosti předmětných smluv, a nelze proto ani přičítat případnou odpovědnost dle §268 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dlužník dovolání.
Důvodnost dovolání spatřuje v naplnění §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pod bodem 1 dovolání dlužník namítl, že změna nezávazného stanoviska ÚOHS nemůže představovat okolnost vylučující protiprávnost ve smyslu §268 a §373 obch. zák.
Pod bodem 2 dovolání argumentuje nenormativní povahou sdělení ÚOHS. Taková sdělení nevylučují odpovědnost, nebránila žalovanému postupovat v režimu ZVZ a žalovaného neliberují. Vůči třetím osobám nemá jednání ÚOHS žádný přímý účinek a škoda, kterou utrpěly, je z důvodu chybějící přímé příčinné souvislosti nevymahatelná.
Žalovaný nezadal výběrová řízení mimo režim ZVZ na základě stanoviska ÚOHS, neboť kroky směřující k uzavření smluv byly učiněny před poskytnutím stanoviska ze strany ÚOHS. Žalovaný by tak výběrová řízení realizoval mimo režim ZVZ i bez stanoviska ÚOHS.
Měl-li žalovaný pochybnosti o své kvalifikaci jako veřejného zadavatele měl předcházet škodám a vypsat výběrová řízení v režimu ZVZ.
Pod bodem 3 dovolání dlužník uvedl, že nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Praze, dle kterého jednání žalovaného nenaplňovalo znaky §268 obch. zák. Komunikace s ÚOHS nemůže jako argument pro vyloučení odpovědnosti obstát. Jelikož byl žalovaný veřejným zadavatelem, musel znát své povinnosti dle ZVZ a předvídat s tím související neplatnost předmětných smluv.
Dle dovolatele nebyla dána existence liberačního důvodu dle §268 obch. zák., k čemuž došel i odvolací soud. Odvolací soud tak implicitně dovodil, že odpovědnost žalovaného není dána z důvodu existence okolnosti vylučující protiprávnost, dosud soudy neaprobovanou. Tím ale obešel liberační důvody stanovené v obchodním zákoníku. Dochází tak k vytvoření další okolnosti vylučující protiprávnost, což vede k odmítnutí odpovědnosti subjektu porušujícího právní předpis a subjekt, který utrpěl na základě takového jednání škodu, je nucen nést škodu v plném rozsahu bez možnosti se domoci její náhrady od kohokoliv.
V důsledku existence okolnosti vylučující protiprávnost nevznikne škůdci povinnost nahradit škodu, neboť nedošlo k naplnění podmínek pro vznik odpovědnostního vztahu. Jde o takové skutečnosti, které jsou vyvolány významnými okolnostmi neovlivnitelnými samotným porušovatelem (krajní nouze, nutná obrana, svolení poškozeného). Konzultace škůdce ve vztahu k orgánu dohledu však za takovou skutečnost považovat nelze, nikdy nebyla soudy judikována a je nutné podobný výklad odmítnout.
Vrchní soud v Praze tak fakticky svým závěrem staví porušení zákona na roveň náhody, kdy též musí poškozený nést škodu bez dalšího sám.
Pod bodem 4 dovolání dlužník namítl nesoulad rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, se závěry ÚOHS a soudů rozhodujících ve správním soudnictví v řízení, jejichž předmětem bylo posouzení zákonnosti postupu žalovaného ve výběrových řízeních. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a následně Krajský soud v Brně (dále jen „KS v Brně“) a Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) dospěly k závěru, že žalovaný je veřejným zadavatelem, a že se dopustil správního deliktu podle §102 odst. 1 písm. b) ZVZ, když uzavřel předmětné smlouvy mimo režim ZVZ, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit hodnocení nabídek. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, KS v Brně a NSS tak dovodily odpovědnost zadavatele za uzavření smluv mimo režim ZVZ. Je nepochybné, že protiprávní jednání žalovaného, které bylo posouzeno jako správní delikt, současně způsobilo neplatnost předmětných smluv. Závěrem o spáchání správního deliktu je soud dle §135 o. s. ř. vázán.
I soudy první i odvolací instance v tomto řízení dospěly k závěru, že předmětné smlouvy byly neplatné z důvodu porušení ZVZ. Odvolací soud tak na jedné straně dovodil neplatnost předmětných smluv s odkazem na vydaná rozhodnutí ÚOHS, KS v Brně a NSS, na druhé straně však došel k opačnému závěru, pokud jde o způsobení této neplatnosti a zní vyplývající odpovědnosti za škodu dle §268 obch. zák.
Odvolací soud založil svoji argumentaci, proč žalovaný škodu nezpůsobil, na stanovisku ÚOHS, zatímco správní soudy a ÚOHS přikládaly tomuto stanovisku menší význam, který žalovaného odpovědnosti za správní delikt nijak nezbavuje, pouze ovlivňuje výši pokuty. Odvolací soud tak s odkazem na Nejvyšší soud činí zcela odlišný závěr, aniž by k tomu uváděl jakékoliv důvody pro odchýlení se od názoru NSS.
Dle dlužníka tak protiprávnost jednání žalovaného a následná neplatnost předmětných smluv lze dovodit ze svobodného úsudku žalovaného a volby nezadávat výběrová řízení na základě ZVZ. Tedy ze skutečností, které byly plně v dispozici žalovaného.
Pod bodem 5 dovolání dovolatel uvedl, že důsledkem jednání žalovaného je stav, kdy se žalobce dostal do natolik tíživé situace, že proti němu v současné době probíhá insolvenční řízení. Dovolatel rozhodnutí nižších soudů nepovažuje za spravedlivá. Za škodu by měl odpovídat ten, kdo porušil svoji právní povinnost, nemá-li se jednat o náhodu, kterou vždy nese poškozený. Odmítnutí náhrady škody žalobci je porušením spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to díky flagrantnímu porušení principu spravedlnosti spočívajícímu v odepření spravedlnosti, předvídatelnosti právních závěrů soudů a zásady plné náhrady škody. Žalobce se totiž nemůže domoci plné náhrady škody, neboť odpovědnost státu za nesprávný úřední postup vůči němu jako osobě nezúčastněné na jakémkoliv procesu nelze dovodit ze stávajících právních předpisů.
Dopad napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky bude zničující na systém veřejných zakázek. Pokud by se veřejný zadavatel při zjištění, že jeho postup je v rozporu se ZVZ, zaštiťoval konzultacemi se smluvními partnery, advokáty, ÚOHS a odbornou veřejností, pak by nebylo možné postihnout jakékoliv protiprávní jednání, kterým tento veřejný zadavatel způsobil třetí osobě škodu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na existující judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 27. září 2011, č. j. 23 Cdo 3473/2009-344) a Ústavního soudu České republiky (usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12), ze kterých vyplývá, že žalovaný nezpůsobil neplatnost lesnických smluv ve smyslu §268 obch. zák. Závazek žalovaného k náhradě škody údajně vzniklé žalobkyni tak nikdy nevznikl, v důsledku čehož žaloba ani dovolání nejsou důvodné. Žalovaný rovněž poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, ve kterém Vrchní soud v Praze došel k obdobným závěrům, k jakým došel i v napadeném rozsudku, když konstatoval, že pokyny ÚOHS, podle kterých žalovaný není zadavatelem ve smyslu ZVZ a nemá povinnost postupovat při uzavírání lesnických smluv podle ZVZ, vylučují, že by žalovaný způsobil neplatnost lesnických smluv ve smyslu §268 obch. zák. a odpovídal za případně vzniklou škodu. Žalovaný dále s využitím právních závěrů z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky vyvracel jednotlivé argumenty dovolatele. Odmítl i tvrzení, že se žalobce ocitl v úpadku z důvodu postupu žalovaného, neboť z údajů dostupných o insolvenčním řízení vyplývá, že primární příčinou zjištění úpadku byly jeho mzdové nedoplatky a závazek vůči Československé obchodní bance, a.s. Nelze hovořit ani o porušení práva na spravedlivý proces, neboť k zamítnutí žaloby došlo dle platných a účinných právních předpisů.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, či je zamítl.
Se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako insolvenční soud usnesením ze dne 22. května 2012, č. j. KSCB 25 INS 3878/2012-A-35, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 22. května 2012 ve 14.21 hodin, zjistil úpadek žalobce a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Františka Penze, se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 21, PSČ 370 01. Po podání dovolání usnesením ze dne 21. září 2012, č. j. KSCB 25 INS 3878/2012-B-30, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 21. září 2012 ve 12.40 hodin Krajský soud v Českých Budějovicích prohlásil konkurs na majetek žalobce, společnosti Lesy Hluboká nad Vltavou, a.s. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. července 2013, č. j. 23 Cdo 3189/2012-481, vyrozuměl účastníky o přerušení dovolacího řízení v této věci a o možnosti pokračovat v řízení. Nejvyšší soud podle §264 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném v době prohlášení konkursu, stanovil insolvenčnímu správci lhůtu 21 dnů od doručení tohoto usnesení pro podání návrhu na pokračování v řízení. Usnesení bylo insolvenčnímu správci doručeno dne 5. srpna 2013. Podáním ze dne 6. srpna 2013, jež bylo téhož dne doručeno Nejvyššímu soudu, insolvenční správce navrhl, aby v řízení bylo pokračováno. Doručením tohoto návrhu na pokračování řízení soudu se insolvenční správce stal podle §264 odst. 1 insolvenčního zákona účastníkem řízení místo dlužníka.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je i z hlediska jejich obsahového vymezení vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tudíž případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§373 a násl.).
Dle §90 odst. 1 ZVZ zadavatel nesmí učinit úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje tomuto zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Takový úkon je od počátku neplatný.
K bodu 1 dovolání:
Argument dovolatele vychází z toho, že žalovaný škodu způsobil a je tedy třeba posuzovat, zda je naplněn liberační důvod. Jak však Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 41/2012, ustanovení §268 obch. zák. stanoví „zvláštní typ předsmluvní odpovědnosti obsahující v sobě prvky určitého předpokládaného aktivního jednání odpovědné osoby, která neplatnost právního úkonu „způsobila“. Pro závěr o tom, jestli smluvní strana neplatnost právního úkonu (zde smlouvy) způsobila, jsou proto významné zejména okolnosti předsmluvního jednání stran o uzavírané smlouvě, přípravy návrhu smlouvy nebo případné předsmluvní povinnosti stran stanovené zákonem či dohodou stran…
Za situace, kdy orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému sdělil, že nemá při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb. a žalovaný proto podle citovaného zákona nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nelze dospět k závěru, že žalovaný způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se zákonem č. 40/2004 Sb. a že druhé smluvní straně tak podle ustanovení §268 obch. zák. odpovídá za škodu.
Jelikož je v posuzovaném případě totožný (resp. totožný až na subjekt žalobce) skutkový stav, lze citovaný právní závěr plně uplatnit, neboť Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od právních závěrů, k nimž dospěl v citovaném rozhodnutí. Nelze tedy než konstatovat, že žalovaný škodu nezpůsobil a není tedy třeba posuzovat naplnění liberačního důvodu.
K bodu 2 dovolání:
I v tomto bodě dovolatel vychází z toho, že soud by měl zkoumat naplnění liberačních důvodů. Nejvyšší soud proto odkazuje na argumentaci uvedenou k bodu 1 dovolání.
Dále žalobce argumentuje tím, že by žalovaný uzavřel předmětné smlouvy mimo režim ZVZ i bez stanoviska ÚOHS, neboť toto stanovisko nemělo na jednání žalovaného jakýkoliv vliv. Tato skutečnost však nižšími soudy nebyla zjištěna.
K bodu 3 dovolání:
I ohledně argumentace dovolatele pod bodem 3 Nejvyšší soud odkazuje na právní závěry učiněné v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009. Odvolací soud nevytvořil nový důvod vyloučení protiprávnosti, neboť konstatoval, že protiprávnost nastala (neplatnost smlouvy), avšak tato protiprávnost nebyla způsobena jednáním žalovaného. Není tedy třeba zkoumat vyloučení protiprávnosti, pokud protiprávnost – neplatnost předmětných smluv – nebyla způsobena žalovaným.
K bodu 4 dovolání:
Podle §135 o. s. ř. odst. 1 je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Podle §102 odst. 1 písm. a) a b) ZVZ právnická osoba nebo fyzická osoba, která je zadavatelem, se dopustí správního deliktu tím, že
a) nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro přidělení veřejné zakázky, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit hodnocení nabídek,
b) uzavře smlouvu (§65 a 66) s uchazečem vybraným postupem podle písmene a);
Závěr ÚOHS a správních soudů o tom, že žalovaný je veřejný zadavatel, popřípadě o tom, že spáchal správní delikt podle §102 odst. 1 písm. b) ZVZ, však ještě neznamená, že žalovaný odpovídá za škodu podle §268 obch. zák. Jak vyplývá z citovaného ustanovení ZVZ, závěr o spáchání předmětného správního deliktu je podmíněn pouze prostým uzavřením smlouvy po nedodržení postupu stanoveného ZVZ. Nezohledňuje však okolnosti, které k uzavření smlouvy vedly. Oproti tomu §268 obch. zák. tyto okolnosti zohledňuje, a to právě slovem „způsobil“.
Nesoulad v judikatuře NSS a Nejvyššího soudu je pouze zdánlivý. S kvalifikací žalovaného jako veřejného zadavatele se Nejvyšší soud ztotožnil již rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, a na stejném právním závěru setrvává i v tomto rozhodnutí. Spáchání správního deliktu Nejvyšší soud nijak nezpochybňoval.
Lze shrnout, že předmětem rozhodování a úvah ÚOHS a správních soudů nebyla (a s ohledem na předmět správního řízení a soudního řízení správního ani být nemohla) otázka, jakým subjektem byla neplatnost smluv způsobena ve smyslu §268 obch. zák. V části rozhodnutí, ve které se stýkaly úvahy Nejvyššího soudu a NSS, došly oba soudy k totožným závěrům.
Obdobné věci (ústavní stížnost právě proti zmiňovanému rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009) se již věnoval i Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) v usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/2012, jímž ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když konstatoval, že „stěžovatelce dále není možno přisvědčit v tvrzení, že dopustil-li se vedlejší účastník správního deliktu, způsobil tím i neplatnost předmětných smluv ve smyslu ustanovení §268 obchodního zákoníku. Se stěžovatelkou je třeba souhlasit potud, že obecné soudy byly dle ustanovení §135 občanského soudního řádu v projednávané věci vázány rozhodnutími správních soudů, že vedlejší účastník spáchal správní delikt dle ustanovení §102 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách; to ale automaticky neznamená, že by musely být vázány i v úsudku, že vedlejší účastník v důsledku spáchání správního deliktu rovněž "způsobil" neplatnost předmětných smluv. Obecné soudy byly vázány pouze výrokem o spáchání správního deliktu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 934), nezávisle na tomto výroku - a nikoliv nutně kontradiktorně - tak mohly dospět k závěru, že vedlejší účastník neplatnost předmětných smluv nezpůsobil. K objektivnímu porušení zákona o veřejných zakázkách totiž mohlo dojít ze strany vedlejšího účastníka "nezaviněně" ve smyslu Nejvyšším soudem zvolené interpretace ustanovení §268 obchodního zákoníku a jeho klíčového pojmu "způsobit".“
Argumenty dovolatele jsou tedy liché.
K bodu 5 dovolání:
Dovolatel spatřuje porušení zásady spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 Listiny v tom, že se nemůže domoci plné náhrady škody, neboť odpovědnost státu za nesprávný úřední postup vůči němu jako osobě nezúčastněné na jakémkoliv procesu nelze dovodit ze stávajících právních předpisů. Ze shora uvedených důvodů je i tato námitka dovolatele neopodstatněná.
Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 65 500 Kč [§1 odst. 2, věta první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 13 818 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem ve výši 79 618 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu