ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3312.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3312/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce JUDr. M. K. , proti žalované CIB GROUP, a.s. , se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 823/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27211185, zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Mozartova 21, o zaplacení 86 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 106/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 69 Co 92/2013-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 69 Co 92/2013-90, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou. Poukazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5429/2007, je toto rozhodnutí nepřiléhavé k posouzení dané věci a navíc rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2013, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , se Nejvyšší soud odchýlil od svého právního názoru vysloveného v uvedeném poukazovaném rozhodnutí.
Odvolací soud správně na základě skutkových zjištění dovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření dvou mandátních smluv ke stejnému datu, k němuž byly dány žalovanou žalobci, jako advokátu, dvě plné moci k zastupování žalované ve dvou právních věcech v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti žalované, a u nichž byla dána souvislost s rámcovou smlouvou o poskytování právních služeb ze dne 1. 4. 2010, na kterou oba dokumenty odkazují; žádná ze stran přitom netvrdila existenci další rámcové smlouvy. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu o oprávněnosti uplatněného nároku na požadovanou odměnu, bylo-li prokázáno, že žalobce skutečně provedl pro žalovanou právní služby ve dvou právních věcech ohledně neoprávněného užívání pozemků dvěma určitými subjekty. Nutno zdůraznit, že smlouva mandátní je ve smyslu §566 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) smlouvou o činnosti a nikoliv smlouvou o výsledku, kdy předmětem mandátní smlouvy může být v souladu se zákonem i uskutečňování právních úkonů mandatářem jménem a na účet mandanta na základě plné moci (§568 obch. zák.), jako to bylo v posuzované věci.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, judikoval, že jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu je, není-li účastníky ve smlouvě dohodnuto jinak, jen jím řádně vykonaná činnost (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu