ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.367.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 367/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. Ivety Horáčkové, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, PSČ 741 01, správkyně konkursní podstaty úpadkyně K. D., zastoupené Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, PSČ 741 01, proti žalované eD´system Czech, a.s., se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Novoveská 1262/95, PSČ 709 00, IČO 47974516, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, PSČ 702 00, o zaplacení částky 1 144 224 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 174/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2013, č. j. 7 Cmo 382/2012-97, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2013, č. j. 7 Cmo 382/2012-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. července 2012, č. j. 4 Cm 174/2009-73, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 144 224 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené v tomto výroku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky nebyl sporný nárok žalobkyně na zaplacení úplaty za postoupení pohledávek v žalované výši; vyplýval ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. července 2005 uzavřené mezi úpadkyní K. D. a žalovanou. Soud prvního stupně však shledal nedůvodnou obranu žalované, že pohledávka zanikla jednostranným zápočtem žalované ze dne 14. července 2005. V tomto právním úkonu uvedla žalovaná jednotlivé faktury, které hodlala započíst, nebylo však zřejmé, o jaké závazky úpadkyně vůči žalované se jednalo. Žalovaná ani neprokázala, že by tento jednostranný projev vůle doručila úpadkyni, a žalobkyně v řízení popřela, že by k doručení takového dokumentu došlo.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. ledna 2013, č. j. 7 Cmo 382/2012-97, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Ostravě.
Svoje rozhodnutí odůvodnil povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k tomu, zda byly splněny podmínky řízení před soudem prvního stupně, bez zřetele k tomu, zda sám účastník v odvolání na nesplnění podmínky řízení upozornil. Odvolací soud řešil otázku věcné příslušnosti soudu v dané věci podle ustanovení §9 občanského soudního řádu ve znění k datu zahájení řízení (dále jen „o. s. ř.“). Věcná příslušnost soudu může být v dané věci podle názoru odvolacího soudu založena pouze podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., podle kterého krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů taxativně vyjmenovaných pod bodem 1 – 6. Aby předmětný spor patřil do věcné příslušnosti krajského soudu, musely by být splněny dvě podmínky – oba účastníci by museli být podnikatelé a muselo by jít o spor vzniklý při jejich podnikatelské činnosti. Podle odvolacího soudu byla splněna pouze první podmínka – oba účastníci jsou podnikatelé. Druhá podmínka podle jeho závěru však naplněna není, neboť předmětem sporu mezi účastníky řízení je nárok žalobkyně vůči žalované na zaplacení ceny za postoupení pohledávky, avšak žádný z účastníků ve svém předmětu podnikání obchodování s pohledávkami nemá. Z toho dovolací soud dovodil, že pohledávka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v tomto řízení domáhá, nevznikla při vzájemné podnikatelské činnosti účastníků řízení, a proto nejde o věc, pro kterou by byla dána věcná příslušnost krajského soudu podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Namítla, že napadené rozhodnutí trpí vadami a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud v dané věci podle názoru dovolatelky nesprávně aplikoval ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. a rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky vážící se k tomuto ustanovení.
V dané věci je podle názoru dovolatelky nepochybné, že jak žalobkyně, tak žalovaná byli podnikateli, a ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 14. července 2005 se zcela nepochybně jednalo o právní úkon, který se týkal podnikatelské činnosti obou účastníků řízení, když pro aplikaci §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. není rozhodné, že obchodování s pohledávkami nemělo být předmětem podnikání ani jednoho z účastníků řízení. Dovolatelka poukázala na to, že i z procesní obrany žalované vyplývá, že úplata za postoupené pohledávky měla být údajně použita na započtení pohledávek, které měla mít žalovaná za žalobkyní (správně úpadkyní) z obchodního styku, a proto se jednalo o právní vztah mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Poukázala také na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, v nichž je respektováno, že obchodní věcí se rozumí i taková věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž není rozhodné, zda se tento vztah řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se týká jejich podnikatelské činnosti.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dalším podáním (po uplynutí lhůty k podání dovolání) žalobkyně uvedla, že v dovolání učinila nesprávný odkaz na již zrušená ustanovení občanského soudního řádu a proto tento odkaz opravila.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že v této věci nejsou naplněny zákonné podmínky pro podání dovolání tak, jak jsou vymezeny v §237 a násl. o. s. ř. Spor o zaplacení ceny za postoupení pohledávek nelze podle jejího názoru podřadit pod podnikatelskou činnost ve smyslu §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. a závěr odvolacího soudu je v tomto směru správný. Žalovaná postrádá v dovolání vysvětlení, v čem spočívá nesprávné posouzení věci. Judikatura citovaná dovolatelkou s danou věcí nesouvisí. Žalovaná podotkla, že institut započtení, na který žalobkyně v dovolání poukazuje, slouží k započtení pohledávek dvou různých subjektů, které jsou vůči sobě v postavení věřitele a dlužníka bez ohledu na skutečnost, zda jde o peněžité závazky vzniklé v rámci podnikatelské či nepodnikatelské činnosti. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování otázky věcné příslušnosti krajských soudů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů 1. ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění; ustanovení písmena p) tím není dotčeno, 2. o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem 1 a jejich zajištění, 3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, 4. o práva k cizím věcem, 5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, 6. o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. Cpjn 200/2012, k věcné příslušnosti soudů ve sporech mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem, dovodil, že pojem „při podnikatelské činnosti“ je třeba vykládat tak, že jde o spor, který se týká podnikatelské činnosti.
V rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku. Z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, ale i závazky, které s jejich podnikáním souvisejí.
Stejný závěr zastává i právní teorie. Podle komentáře k §261 odst. 1 obchodního zákoníku autorů Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. ze slova „týkající se“ vyplývá, že nejde o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 942).
Odvolací soud se proto mýlil, jak vyplývá z výše uvedeného, pokud dovozoval, že ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, je třeba aplikovat pouze v případě, že spor se týká předmětu podnikání obou účastníků řízení zapsaného v příslušném veřejném rejstříku. Při posuzování otázky, který soud je věcně příslušný k rozhodování dané věci, musí proto nejprve zjistit, zda předmětná pohledávka se ze shora uvedených hledisek týká podnikání účastníků řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud je proto zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu