ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.37.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 37/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KORT, obchodní společnost s ručením omezeným, se sídlem v Ostravě – Moravská Ostravě, Hornopolní 131/12, PSČ 702 00, IČO 00561371, zastoupené JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 87/11, PSČ 703 00, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, IČO 69797111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, PSČ 716 10, o zaplacení částky 4 366 147 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 303/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. srpna 2012, č. j. 15 Co 294/2012-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. února 2011, č. j. 82 C 303/2008-154, zastavil řízení co do částky 33 295 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu do 25. října 2008 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 4 332 852 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 25. října 2008 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 15. září 1990 se Severomoravským krajským národním výborem hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví podle §347 hospodářského zákoníku, jejímž předmětem byly nemovité i movité věci a další majetkové hodnoty, včetně práv a závazků zaniklého státního podniku KORT Ostrava. Mezi účastníky byla sjednána cena za převáděný hmotný i nehmotný majetek v celkové výši 30 419 648 Kč. Smlouva byla připravována pracovníky Severomoravského krajského národního výboru Ostrava a její součástí bylo mj. též ustanovení, že k nabytí účinnosti smlouvy není třeba schválení nadřízeného orgánu, ani provedení registrace státním notářstvím. Soud prvního stupně dále zjistil, že souhlas vlády s převodem majetku státního podniku zrušeného bez likvidace ve smyslu ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku (dále jen „zákon o státním podniku“), nebyl žádnou ze smluvních stran zajišťován. Otázka platnosti předmětné hospodářské smlouvy byla poprvé zkoumána v soudním řízení vedeném žalobkyní proti odběrateli státního podniku KORT Ostrava, a to společnosti KORTEX 90, a.s., která dlužila kupní cenu za odebrané zboží v ceně 5 443 000 Kč. V tomto řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. září 1994, č. j. 8 Cm 1190/92-92, a byl přijat závěr, že převod majetku z bývalého státního podniku KORT Ostrava do vlastnictví žalobkyně byl proveden v rozporu s §32 zákona o státním podniku, neboť vláda neudělila souhlas ke zrušení státního podniku KORT Ostrava bez likvidace ani k převodu hmotného majetku zrušeného podniku do nově vzniklé obchodní společnosti, a proto byla soudem označena za neplatný právní úkon. Tento právní názor akceptoval odvolací soud i Nejvyšší soud České republiky, byť rozsudek odvolacího soudu pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Žalobkyně poté vzala svůj návrh zpět, řízení bylo zastaveno a žalobkyni uložena náhrada nákladů řízení v celkové výši 466 705 Kč.
V rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 588/2001 o určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem zmíněné hospodářské smlouvy, byla také jako otázka předběžná zkoumána platnost předmětné hospodářské smlouvy. Byla opět označena za neplatnou, a to v rozsudku, který nabyl právní moci dne 29. října 2007, v němž byla z toho důvodu jako vlastník nemovitostí určena Česká republika.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně zaplatila dne 27. prosince 1990 na účet Severomoravského KNV první splátku ceny za převod majetku zaniklého státního podniku KORT Ostrava ve výši 1 851 053 Kč, dne 1. října 1990 uhradila rovněž na účet Severomoravského KNV regulační odvod za překročení mezd ve výši 652 000 Kč podle účetní závěrky bývalého státního podniku KORT Ostrava.
Žalobkyně rovněž tvrdila, že nejpozději na počátku roku 1991 zaplatila třetím osobám celkem 1 363 094 Kč v domnění, že takto hradí závazky bývalého státního podniku KORT Ostrava, které měl převzít. Vzhledem ke svým právním závěrům však soud prvního stupně důkazy k prokázání těchto tvrzení neprováděl, stejně jako důkazy k prokázání tvrzení o úhradě shora popsaných nákladů soudního řízení ve výši 466 705 Kč.
Soud prvního stupně posoudil předmětnou hospodářskou smlouvu podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, účinného ke dni 15. října 1990, (dále jen „hosp. zák.“), konkrétně podle ustanovení §347 upravujícího náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví a práva hospodaření. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení právní předpis může stanovit, ve kterých případech se k účinnosti smlouvy vyžaduje souhlas příslušných orgánů, může též stanovit, kdy jsou organizace povinny smlouvu uzavřít. Tímto předpisem byl zákon o státním podniku ve znění účinném od 1. května 1990, podle jehož ustanovení §32 odst. 3 mohl zakladatel do 31. prosince 1990 zrušit podnik bez likvidace a hmotný majetek zrušeného podniku jako celek vložit do akciové společnosti, popřípadě jej smluvně převést do vlastnictví jiné právnické nebo fyzické osoby…. Podle §32 odst. 4 citovaného zákona platilo, že opatření podle výše citovaného odstavce 3 vyžadovalo předchozí souhlas vlády České a Slovenské federativní republiky, popřípadě vlády České republiky nebo vlády Slovenské republiky, je-li zakladatelem ústřední orgán státní správy republiky nebo národní výbor. Otázka, zda rozhodnutí Severomoravského krajského národního výboru v Ostravě ze dne 28. srpna 1990 o zrušení státního podniku KORT Ostrava bez likvidace vyžadovalo předchozí souhlas vlády, byla již vyřešena v předchozím řízení soudu prvního stupně vedeném pod sp. zn. 20 C 588/2001 tak, že tento souhlas podle §32 odst. 3 a 4 zákona o státním podniku nezbytný byl. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud předmětná hospodářská smlouva takový souhlas neobsahovala, byla absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §21 odst. 1 hosp. zák. Podle tohoto ustanovení je právní úkon neplatný, pokud se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu nebo pokud právní předpis obchází anebo jestliže jeho předmětem je plnění nemožné. Plnění poskytnutá žalobkyní na základě neplatného právního úkonu tak představují ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku ve znění do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák.“), neoprávněný majetkový prospěch, který je ten, kdo jej získal, povinen vydat. Pokud žalobkyně hradila na základě neplatné hospodářské smlouvy závazky bývalého státního podniku KORT Ostrava, pak plnila, co měl po právu plnit jiný subjekt – tj. státní podnik KORT Ostrava, potažmo stát. Pak by se jednalo o neoprávněný majetkový prospěch ve smyslu §454 obč. zák.
Soud prvního stupně se dále podrobně zabýval námitkou promlčení žalovaného práva vznesenou žalovanou. Vyšel z ustanovení §130 a násl. hosp. zák., upravujícího otázku promlčení v hospodářskoprávních vztazích. V případě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu platilo ustanovení §131b hosp. zák., podle kterého promlčecí lhůta práva na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu škody se však promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To platí obdobně o promlčecí lhůtě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Podle §130 věty prvé hosp. zák. se majetkové právo, které nebylo uplatněno ve stanovené době u příslušného orgánu, promlčuje. Podle §131 hosp. zák. příslušný orgán k promlčení přihlédne jen tehdy, uplatní-li povinný právní subjekt námitku promlčení; je-li námitka promlčení uplatněna, nemůže být promlčené právo přiznáno. Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě objektivní desetiletá promlčecí lhůta podle citovaného ustanovení §131b odst. 2 hosp. zák. počala u všech plateb označených žalobou pod body 1, 2, 4 až 8 běžet nejpozději dne 15. července 1991 a uplynula 15. července 2001, subjektivní promlčecí lhůta začala běžet nejpozději 29. října 2007 a uplynula 29. října 2009. Právo je nutno považovat za promlčené i v případě, že uplynula objektivní promlčecí lhůta, vzdor tomu, že subjektivní promlčecí lhůta je zachována, k čemuž v daném případě došlo, když žaloba ve věci byla podána dne 3. listopadu 2008.
Soud prvního stupně neshledal rozpor vznesené námitky promlčení s požadavkem dobrých mravů podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Soudní judikatura sice připouští možnost nepřihlížet k vznesené námitce promlčení pro její rozpor s dobrými mravy, nicméně takovýto postup je třeba vyhradit pro zcela výjimečné případy tam, kde uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Poukázal na to, že se jednalo o právní vztah úzce související s podnikáním žalobkyně a že uzavřená hospodářská smlouva byla aktem práva soukromého a žádné zákonné ustanovení výslovně nestanovilo, která smluvní strana uzavírané hospodářské smlouvy o převodu státního majetku je povinna souhlas vlády ve smyslu §32 odst. 3 a 4 zákona o státním podniku opatřit. Skutečnost, že se žalobkyně při uzavírání hospodářské smlouvy spoléhala na ujištění pracovníků Severomoravského krajského národního výboru v Ostravě o tom, že uzavíraná hospodářská smlouva je z právního hlediska v pořádku (a neopatřila si např. vlastní právní posouzení) nemůže být důvodem, pro který by měla být vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že vážná pochybnost o platnosti předmětné hospodářské smlouvy vyšla najevo již v roce 1994, kdy byla v soudním řízení, byť nepravomocným rozsudkem, označena za neplatnou a žalobkyně tak měla při náležité procesní opatrnosti žalovat na plnění až nyní vymáhaných částek. Důvodem pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nemůže být podle závěru soudu prvního stupně ani okolnost, že žalovaná měla možnost určovací žalobou „vyžalovat“ své vlastnické právo k nemovitostem a žalobkyně takové právo nemá, její práva podléhají promlčení. Nepromlčitelnost vlastnického práva oproti právům závazkovým, nárokům z bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody, která podléhají promlčení, nemůže být důvodem pro použití §3 odst. 1 obč. zák. Nepromlčitelnost práva vlastnického oproti právům závazkovým, nárokům z bezdůvodného obohacení či náhrady škody je jednoznačně dána ustanovením §100 odst. 2 obč. zák. a není přiléhavé tento princip promítající se do celé koncepce institutu promlčení zásadně modifikovat používáním §3 odst. 1 obč. zák.
K nároku na náhradu škody, která žalobkyni vznikla úhradou nákladů soudního řízení, které musela uhradit ve sporu vedeném u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Cm 1190/92, soud prvního stupně dovodil absenci příčinné souvislosti mezi jednáním smluvních stran, které nezajistily souhlas vlády s uzavřenou hospodářskou smlouvou, a skutečností, že žalobkyně byla povinna tyto náklady hradit. Řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní a povinnost k úhradě nákladů řízení byla stanovena z důvodu ryze procesního zavinění podle §146 odst. 2 věty prvé občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Byť řízení probíhalo několik let, soud se nikdy nezabýval samotnou existencí pohledávky, pouze se vyslovoval k otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. srpna 2012, č. j. 15 Co 294/2012-237, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I a II potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítla nesprávnost posouzení námitky promlčení jako námitky v rozporu s dobrými mravy a se zásadami, na kterých je postaven hospodářský zákoník, obchodní zákoník a občanský zákoník, mj. zásadou poctivého obchodního styku a ochranou před svévolí. Odvolací soud konstatoval, že judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu České republiky připouští možnost nepřihlédnout ke vznesené námitce promlčení, pokud by se vznesení námitky promlčení příčilo dobrým mravům v takových případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto oprávnění na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by se za takové situace zánik nároku na plnění jevil jako nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Odvolací soud vzal v úvahu, že k platbám představujícím bezdůvodné obohacení žalované došlo v roce 1991 a pokud se nyní projednávanou žalobou, která byla podána 3. listopadu 2008, domáhá žalobkyně jeho vydání, žalovanou vznesená námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Přihlédl také ke skutečnosti, že žalobkyně po uzavření hospodářské smlouvy přes její neplatnost užívala nerušeně následně jak nemovitosti, tak aktiva, jimiž hospodařil státní podnik KORT Ostrava, a tím nepochybně (bez právního důvodu) získala výraznou majetkovou hodnotu, která rovněž představuje její neoprávněný majetkový prospěch. Nelze tak dovodit, že by po 17 letech po uzavření hospodářské smlouvy bylo možno námitku promlčení posoudit jako šikanózní v situaci, kdy posloužila k obraně žalované proti v žalobě uplatněným nárokům. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, příp. poctivým hospodářským stykem, a bylo namístě k ní přihlédnout.
Odvolací soud potvrdil také správnost závěru soudu prvního stupně o nenaplnění odpovědnostního vztahu u nároku na zaplacení nákladů soudního řízení ve sporu, který žalobkyně vedla se společností KORTEX 90, a. s., neboť nelze dovodit příčinnou souvislost mezi vznikem povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení a protiprávním jednáním žalované při uzavření předmětné hospodářské smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že otázka možnosti nepřihlédnutí k námitce promlčení byla řešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 478/2009, a rozsudkem ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 820/2011. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má za to, že stejně jako v prvém z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky by měla být námitka promlčení posouzena z hlediska ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., podle něhož jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Dovolatelka dále poukázala na svá předchozí podání v řízení – ze dne 15. února 2010, ze dne 20. února 2011, odvolání a doplnění odvolání, v nichž poukázala na nezbytnost aplikování soukromoprávní zásady rovnosti stran, spravedlivého uspořádání právních vztahů, zákaz zneužití práva, zásady zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Při ctění těchto zásad by podle názoru dovolatelky nemohly být přiznány námitce promlčení právní důsledky. Právní ochrana jednání žalované, která způsobila neplatnost smlouvy, po letech se začala domáhat určení vlastnického práva a vydání nemovitostí a nyní se po získání nemovitostí snaží vyhnout protiplnění uplatněním námitky promlčení, je dle žalobkyně v rozporu s uvedenými zásadami.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Aplikace §107 odst. 3 obč. zák. na daný vztah je podle jejího názoru vyloučena, neboť se týká obchodněprávního vztahu a vychází z poměru právní úpravy mezi obchodním a občanským zákoníkem platným od 1. ledna 1990, tj. z poměru subsidiarity. Naproti tomu vztah účastníků hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví uzavřené podle §347 hosp. zák. dne 15. října 1990 je vztahem podřízeným režimu hospodářského zákoníku a jeho prováděcích předpisů. Poukázala dále na §763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se právní vztahy vzniklé před nabytím jeho účinnosti, tedy před 1. lednem 1992 a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv, řídí dosavadními právními předpisy. Hospodářský zákoník však ustanovení obdobné stávajícímu ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. neobsahoval a aplikace tohoto ustanovení občanskoprávního předpisu je ve vztazích podle hospodářského zákoníku vyloučena. Ze stejného důvodu není namístě ani aplikace §265 obch. zák. Hospodářský zákoník sice obdobné ustanovení neobsahuje, nicméně se uplatnění promlčecí námitky nepříčí ani zásadám poctivého hospodářského styku, neboť žalovaná se vznesením této námitky rozhodně nedopustila vůči žalobkyni šikanózního výkonu práva či jiného zneužití práva, jehož jediným cílem by bylo poškození žalobkyně. Žalovaná z neplatné hospodářské smlouvy rozhodně neprofitovala na úkor žalobkyně a bylo tomu spíše naopak. Částka 1 851 053 Kčs představující jedinou ze sjednaných devíti splátek kupní ceny uhrazenou žalobkyní mohla představovat plnění na kupní cenu za ostatní majetek, který, na rozdíl od nemovitostí, zůstal i nadále v majetkové sféře žalobkyně, a jehož kupní cena činila 12 550 185 Kčs. Žalobkyně tedy na základě neplatné hospodářské smlouvy sice nenabyla nemovitosti oceněné částkou 12 494 113 Kčs, avšak jak vyplývá ze shora uvedeného, také za ně sjednanou kupní cenu nezaplatila. Z uvedeného žalovaná dovozuje, že by odepření soudní ochrany výkonu práva uplatnit námitku promlčení představovalo neodůvodněný zásah do principu právní jistoty.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souladu s ustanovením §1 odst. 1 hosp. zák., podle něhož hospodářský zákoník upravoval vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen „organizace“) oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích, je na posuzovaný vztah mezi účastníky, když k uzavření neplatné hospodářské smlouvy a k plnění na základě této neplatné smlouvy došlo, resp. mělo dojít v roce 1990 a 1991, nutno aplikovat hospodářský zákoník, jak též správně dovodil odvolací soud.
Podle §21 odst. 1 hosp. zák., ve znění účinném od 1. 5. 1990 (dále opět jen „hosp. zák.“) je právní úkon neplatný, pokud se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu nebo pokud právní předpis obchází anebo jestliže jeho předmětem je plnění nemožné. Plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit jen za ztížených podmínek nebo s většími náklady, anebo až po určeném čase.
Podle §123 hosp. zák. jestliže organizace přijala plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, který jí nenáleží, musí je neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byly získány; přitom je povinna řídit se jejími pokyny.
Lhůty pro uplatnění práv upravoval hospodářský zákoník v části šesté, oddílu čtvrtém v §130 a násl. Lhůta pro vydání neoprávněného majetkového prospěchu byla stanovena v §131b odst. 2 hosp. zák., a sice jako subjektivní dvouletá lhůta a objektivní lhůta desetiletá. Podle žádného ustanovení hospodářského zákoníku však nebylo možno odepřít výkon práva (tedy i práva na vznesení námitky promlčení) pro rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého hospodářského styku, jak namítá dovolatelka.
Hospodářský zákoník ohledně námitky promlčení obsahoval naopak zcela striktní úpravu v ustanovení §131, podle něhož k promlčení přihlédne příslušný orgán jen tehdy, uplatní-li povinný právní subjekt námitku promlčení; je-li námitka promlčení uplatněna, nemůže být promlčené právo přiznáno.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., podle něhož jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat, jak se mylně domnívá dovolatelka. Nepřípadné jsou proto i její odkazy na související judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze aplikovat ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. i v případě promlčení v obchodních závazkových vztazích. Ze stejných důvodů je vyloučeno posuzovat vztah účastníků a vznesení námitky promlčení z hlediska jejich souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Konečně toto ustanovení bylo do občanského zákoníku pojato až zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. ledna 1992, tedy více než jeden rok po uzavření předmětné hospodářské smlouvy a poté, kdy došlo k předmětným platbám.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a že právní otázky, které odvolací soud řešil, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají, neboť jejich řešení jednoznačně vyplývá z právní úpravy. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, jež bylo publikováno pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dovodil, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu