ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.897.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 897/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně C.B.SPED, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 80, PSČ 370 01, IČO 26030918, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, PSČ 370 01, proti žalovanému M. K. , s místem podnikání v Milevsku, Sadová 1280, PSČ 399 01, IČO 42394627, zastoupenému JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem v Praze 3 – Vinohrady, Libická 1832/5, PSČ 130 00, o zaplacení částky 2 003 685,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 39/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 175/2011-220, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích mezitímním rozsudkem ze dne 18. března 2011, č. j. 13 Cm 39/2009-189, rozhodl, že uplatněný nárok je co do právního základu opodstatněn zcela (výrok pod bodem I) a že výrok o výši nároku a nákladech řízení se zůstavuje rozsudku konečnému (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný jako dopravce prováděl na základě smlouvy o přepravě zboží č. 8160032 ze dne 7. ledna 2008 pro žalobkyni přepravu zásilky vozidlem reg. zn. 3C5 2677, s návěsem reg. značky PI 76-26 z místa odeslání Fischbach a Ebern, SRN, do místa určení Podbořany, Česká republika. Odesílatelem zboží byla německá obchodní společnost FTE Automotive Systems GmbH, s níž byla žalobkyně na základě smluvního vztahu v pozici dopravce. Dne 7. ledna 2008 došlo k dopravní nehodě, v důsledku čehož vznikla na přepravované zásilce škoda. Soud prvního stupně původním rozhodnutím žalobu zamítl s tím, že žalobkyně neprokázala, že jí z důvodu dopravní nehody vznikla škoda vyjádřitelná v penězích, neboť poškozené zboží bylo ve vlastnictví německé společnosti, jíž žalobkyně dosud nic nezaplatila. Po zrušení tohoto rozsudku byl soud prvního stupně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu o odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce, která se řídí článkem 17 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě, uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“), podle něhož je tato odpovědnost objektivní, takže není třeba zkoumat zavinění dopravce na ztrátě či poškození zboží při přepravě. Z citovaného ustanovení dále vyplývá, že škoda na zásilce vzniká již samotným poškozením či ztrátou přepravované zásilky, není proto třeba zjišťovat zmenšení majetku ve smyslu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, či zaplacení nějaké částky majiteli přepravovaného zboží.
Po novém projednání věci soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu v Podbořanech ze dne 30. prosince 2008, č. j. DOP 25222/2008Dol/2658/2008, byl Z. Š. (řidič žalovaného) uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, toto rozhodnutí však bylo v odvolacím řízeno zrušeno pro nemožnost přestupek projednat, neboť uplynul rok od jeho spáchání a řízení bylo zastaveno. Z citovaného rozhodnutí Městského úřadu v Podbořanech soud prvního stupně zjistil, že řidič žalovaného dne 7. ledna 2008 v 19.55 hod. řídil nákladní motorové vozidlo zn. VOLVO s připojeným návěsem ve směru z obce Lubenec na Podbořany a „sjížděl klesání do obce Drahonice. Při najíždění do prudké pravotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, vozidlo uvedl do smyku, přejel do levé poloviny pozemní komunikace a dále vlevo mimo komunikaci, kde se vozidlo převrátilo na levý bok“; tím porušil ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Ve správním řízení vypovídala řada svědků – členů Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje (dále jen „HZS ČR Ústeckého kraje“) a občanů obce Drahonice, kteří na místo dopravní nehody dorazili. Z jejich výpovědí, zejména svědků M. J., S. Z., V. H. a M. J. soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že vozovka nebyla „naprosto neočekávaně“ namrzlá pouze v úseku Drakonického kopce. Svědek M. J. šel k místu nehody z Drahonic pěšky, neboť silnice byla namrzlá a stejně si počínal i S. Z. – oba uvedli, že „od 16.00 hod. přerušovaně pršelo, voda na silnici mrzla“. Předmětný správní spis obsahoval i tachografický kotouček, podle něhož jelo vozidlo před nehodou rychlostí 40 km v hodině.
Ve svých právních závěrech vyšel soud prvního stupně z citovaného článku 17 Úmluvy CMR stanovící objektivní odpovědnost dopravce za poškození zásilky s možností jeho liberace v případě vzniku škody v důsledku okolností, které nemohl odvrátit a jejíž následky odstranit nebylo v jeho moci. Dospěl k závěru, že o takový případ se v dané věci nejedná, neboť vozovka v době a místě nehody nebyla neočekávaně namrzlá. O tom, jaké je počasí, že odpoledne pršelo a k večeru začalo mrznout, řidič žalovaného věděl, přičemž i kdyby se teplota pohybovala mírně nad 0º Celsia, jak vypověděl, nemohl vyloučit možnost námrazy. Daný úsek komunikace řidič žalovaného podle své výpovědi znal a znal také případné technické nástrahy Drahonického kopce. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že možnost předvídání a míra opatrnosti žalovaného v dané dopravní situaci vylučují „jedinečnost“ dané dopravní situace a tudíž neodvratitelnost této dopravní nehody, která nebyla zaviněna okolnostmi, které žalovaný jako dopravce nemohl odvrátit, a jejichž následky by nebylo v jeho moci odstranit ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Z tohoto pohledu považoval žalovaným navrhované znalecké dokazování zaměřené na otázky „technického stavu předmětné části vozovky a její nesjízdnosti“ za nadbytečné.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 175/2011-220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Smlouvu účastníků č. 816032 ze dne 7. ledna 2008 posoudil podle ustanovení §610 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu o přepravě věci, podle níž bylo přepravováno zboží ze sjednaného místa převzetí do místa určení, přičemž obě sjednaná místa ležela ve dvou různých státech. Žalovaný za vzniklou škodu odpovídá podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR, kterou je třeba podle §756 obch. zák. a článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR nutno použít, jak správně dovodil soud prvního stupně. Rovněž správně uzavřel, že žalovaný neprokázal ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení, že se své odpovědnosti zprostil s poukazem na to, že škoda byla způsobena okolnosti, které nemohl odvrátit, a jejichž následky nebylo v jeho moci odstranit. Z citovaného článku 17 Úmluvy CMR vyplývá, že dopravce musí vyvinout veškeré úsilí a učinit všechno, aby zásilka nebyla vystavena nebezpečí poškození, a aby bylo zabráněno všem nebezpečím, která mohou při konkrétní přepravě nastat.
V posuzovaném případě musel žalovaný jako pečlivý dopravce vědět, že při jízdě v zimním měsíci, v místě, které podle svých vlastních slov dobře znal, neboť tudy jezdil denně po dobu více než jednoho roku, že vozovka může být namrzlá, pokud přes den pršelo, teploty se pohybovaly kolem nuly a v podvečer začalo mrznout. Mohl a měl důvodně předpokládat, že při jízdě s kopce, v zatáčkách s těžkým nákladem, může hrozit smyk vozidla. Mohl a měl vědět z profesionálního hlediska, že i rychlost 40 km v hodině je za této situace nepřiměřená. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s argumenty žalobkyně, že řidič žalovaného mohl učinit i další kroky vedoucí k zajištění větší bezpečnosti předmětné přepravy tím, že mohl zvolit jinou trasu přepravy, např. po silnici vyšší třídy, která měla z hlediska zimní údržby vyšší prioritu a byla by tudíž lépe ošetřena. Řidič mohl rovněž vozidlo odstavit a vyčkat ošetření komunikace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel obdobně jako ve svém odvolání poukazoval na stav vozovky, na níž došlo k dopravní nehodě, která byla namrzlá, nebyla sjízdná, ale ani schůdná, nebyla uzavřena a doprava nebyla odkloněna. I kdyby jeho řidič jel 5km rychlostí, vozidlo by na takovém povrchu nemohl zastavit a k nehodě by muselo dojít tak jako tak, ledaže by na daný úsek nevjel, čemuž by správně zabránila uzávěra silnice, která tam v případě nesjízdnosti měla být. Dovolatel tento stav hodnotí tak, že řidič vozidla nemohl učinit ničeho, aby nehodě zabránil. Tuto skutečnost měl věrohodně zjistit znalecký posudek, jak navrhoval, tento důkaz však nebyl soudem povolen, a tak tato skutečnost, včetně nesprávného technického stavu vozovky, na kterou neměl ani nemohl mít řidič vozidla vliv, nebyla soudem dostatečně zjištěna a měla tak vliv na nesprávné rozhodnutí pro neúplně zjištěný skutkový stav věci. Tím, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy, dospěly podle dovolatele k nesprávným skutkovým zjištěním. Odvolací soud postupoval podle jeho názoru při hodnocení důkazů formalisticky, jednal tak v rozporu s §132, §153, §157 odst. 2 a §213 o. s. ř.; řízení vedl tak, že nerespektoval ani článek 1 a 3 odst. 3, článek 36 odst. 1, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho nedostál ani své ústavní povinnosti plynoucí z článku 90 a článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
V důsledku přijetí nesprávných skutkových závěrů spočívá podle dovolatele napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se dále zabýval výčtem a popisem povinností, které má správce komunikace při správě a údržbě komunikací podle vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Je toho názoru, že se správce komunikace – SÚS Ústeckého kraje, pracoviště Podbořany, tyto povinnosti neplnil, když vozovka v místě klesání do obce Drahonice nebyla v době nehody vůbec chemicky ošetřena. Vznik škody byl zapříčiněn neplněním zákonných povinností třetí osobou, což žalovaný nemohl nijak ovlivnit. Dovolatel dále poukázal na ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle něhož vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škodu, jejíž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v jeho možnosti tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Žalovaný v dovolání dále provedl podrobný rozbor právní úpravy odpovědnosti dopravce podle článku 17 Úmluvy CMR a odkázal na judikaturu zemí EU. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace nastala v dané věci.
Nejvyšší soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán i z hlediska jejich obsahového vymezení. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud při zkoumání odpovědnosti žalovaného jako dopravce za přepravovanou zásilku ve smluvním vztahu založeném přepravní smlouvou uzavřenou v mezinárodní silniční nákladní přepravě aplikoval na uplatněný nárok článek 17 Úmluvy CMR. Odpovědnost dopravce je zde postavena na objektivním principu v odstavci 1 citovaného článku tak, že dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty. Podle odstavce 2 citovaného článku je dopravce zproštěn této odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci.
Dovolatel nezpochybnil správnost aplikace článku 17 Úmluvy CMR odvolacím soudem v dané věci. Má však za to, že se ze své odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR zprostil. Podstatou jeho dovolacích námitek je jeho názor, že výlučnou příčinou převrácení kamionu s návěsem, kterým přepravoval zásilku, byl stav vozovky, za který odpovídal příslušný správce komunikace, nikoliv žalovaný jako dopravce.
Žalovaný namítá, že dopravní nehoda nebyla zaviněna neplněním povinností zaměstnance žalovaného, ale nesjízdností vozovky a jejím technickým stavem, za což nemůže nést vinu dopravce, ale vlastník silnice, neboť neplnil své povinnosti při údržbě komunikace, přičemž řidič vozidla, který jel z Německa, nemohl znát počasí v České republice a při teplotě nad nulou mohl očekávat horší sjízdnost vozovky, zejména když úsekem denně projížděl, nemohl však předpokládat, že vozovka nebude ošetřena, jak pravidelně vždy každý den při hrozícím náledí byla, a bude tedy nesjízdná. Šlo tedy o exces stavu vozovky, tedy její nesjízdnost, což se nikdy před tím nestalo a nemohlo být řidičem či dopravcem ovlivněno. Tuto situaci je třeba hodnotit jako závadu ve sjízdnosti podle §26 zákona č. 13/1997 Sb., zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 256/2002 Sb., tj. takovou změnu ve sjízdnosti silnice, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla. Klesání do obce Drahonice a jmenovitě dvojitá zatáčka do obce Drahonice nebyla chemicky ošetřena, byla po celé ploše a délce zledovatělá, neuzavřená a nesjízdná.
V ustanovení článku 17 Úmluvy CMR je zakotvena zásadní povinnost péče dopravce o zásilku, tedy odpovědnost za její neohrožování ať už vlastní činností nebo i vnějšími vlivy. Jedná se o rozšířenou prevenční povinnost dopravce. Tato povinnost je závazná, kogentní. Povinnost péče o zásilku představuje objektivní odpovědnost dopravce.
Okolnostmi rozhodnými pro posouzení, zda dopravce mohl poškození zásilky odvrátit či nikoli, jsou kromě okolností samotného skutku, při němž k poškození zásilky došlo, také okolnosti spočívající v jednání dopravce, zejména plnění jeho povinností rizikům poškození zásilky předcházet.
Povinnost péče o zásilku ve smyslu ustanovení článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR znamená, že dopravce je povinen starat se o zásilku po dobu, po níž se u něj zásilka nachází, tedy v době od jejího převzetí k přepravě až do okamžiku jejího vydání příjemci. Zásilka je dopravci svěřena za účelem uskutečnění přepravy, proto je dopravce povinen učinit všechny předpokládané činnosti, které představují řádnou péči o zásilku a řádné nakládání s ní v zájmu zabránění škodě na této zásilce, tedy činnosti, které jsou zpravidla s přepravou spojeny. Dopravce musí vyvinout v rámci této povinnosti veškeré úsilí k tomu, aby zásilka nebyla vystavena nebezpečí její ztráty nebo poškození. Musí tak učinit všechny kroky k tomu, aby nedošlo k její ztrátě nebo poškození. Jedná se tedy o zabránění všem nebezpečím, které mohou zpravidla při přepravě nastat. Dopravce je profesionálním podnikatelem a musí možná rizika ztráty či poškození zásilky při přepravě předvídat a činit taková prevenční opatření, aby tato rizika minimalizoval. V praxi tato opatření zpravidla spočívají v naplánování co možná nejbezpečnějšího způsobu dopravy, zejména odpovídající trasy a časového rozvrhu přepravy, v řádném naložení a zabezpečení nákladu, ostraze nákladu, volbě způsobilého vozidla i jeho osádky. Uvedené povinnosti dopravce mohou představovat takové okolnosti, které v případě jejich dodržení mohou vést k odvrácení ztráty či poškození zásilky. Naopak porušení těchto povinností může podle okolností případu výrazně přispět ke zvýšení rizika ztráty zásilky. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 23 Cdo 1383/2009, k dispozici na www.nsoud.cz , v němž byla řešena odpovědnost dopravce při ztrátě zásilky, uvedené povinnosti dopravce související s péčí o zásilku jej stíhají ve stejném rozsahu i v případě poškození zásilky.).
V nyní posuzované věci žalovaný uvedené povinnosti dle skutkových zjištění odvolacího soudu nesplnil, když mohl a měl předpokládat, že při jízdě kamionu s kopce, v zatáčkách a s těžkým nákladem v zimním období ve večerních hodinách může hrozit smyk vozidla, neboť může nastat situace, že dojde k zamrznutí vozovky neumožňující jízdu s těžkým kamionem naloženým zbožím s ohledem na povětrnostní podmínky - přes den pršelo, teploty se pohybovaly kolem nuly a v podvečer začalo mrznout. Soud prvního stupně přitom učinil skutkové zjištění, z něhož vyšel i soud odvolací, že vozovka nebyla namrzlá pouze v úseku Drahonického kopce. Žalovaný tudíž mohl a měl z profesionálního hlediska vědět, že i rychlost 40 km v hodině je za této situace nepřiměřená. Žalovanému také nic nebránilo, jak argumentoval odvolací soud, aby za těchto okolností volil jinou trasu přepravy nebo mohl přepravu přerušit a vyčkat ošetření komunikace.
Pro posouzení dané věci bylo rozhodující, zda řidič žalovaného mohl předpokládat, že vozovka bude v místě nehody zledovatělá a neošetřená. Soud prvního stupně, z jehož skutkového zjištění vyšel i soud odvolací, učinil skutkový závěr, že vozovka nebyla „naprosto neočekávaně“ namrzlá pouze v úseku Drahonického kopce. Toto skutkové zjištění dovolatel zpochybňuje.
Uplatňuje tak i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené před soudem prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, dostupný na www.nsoud.cz ).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru).
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 1480/2008, dostupný na www.nsoud.cz ).
V projednávané věci vycházel odvolací soud z důkazů provedených soudem prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se zcela ztotožnil. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Soud prvního stupně své skutkové zjištění učinil na základě listinného důkazu - obsahu přestupkového spisu Městského úřadu Podbořany sp. zn. DOP – 2658/2008/Dol., z něhož soud prvního stupně učinil skutkové zjištění z výpovědi a čestného prohlášení M. J. a S. Z. a z výpovědí V. H. a M. J. Z výpovědi a čestného prohlášení M. J. zjistil, že silnice byla zledovatělá, neošetřená posypem a nedalo se po ní ani jít. Pro auta byla podle jeho názoru nesjízdná. Od 16.00 hod. přerušovaně pršelo, voda hned na silnici mrzla. Z výpovědi a čestného prohlášení S. Z. zjistil, že se snažil spolu s manželkou dostat se co nejrychleji k havárii. Chtěli jít po silnici, ale byla moc kluzká, tak šli po poli. V 16.00 hod. pršelo, poté přestalo a k večeru začalo mrznout. Z výpovědi V. H., člena HZS ČR Ústeckého kraje zjistil, že dne 7. ledna 2008 byl vyhlášen krajským operačním střediskem HZS v Ústí nad Labem výjezd k dopravní nehodě na Drahonický kopec. Poplach byl vyhlášen ve 20.25 hod. Po cestě z bydliště do hasičské zbrojnice jmenovaný přecházel ulici P. a všiml si, že je vozovka namrzlá. Proto ještě před výjezdem vozidla instruoval řidiče, že vozovka bude namrzlá. Po ujetí cca 2,5 km se dostali na vrchol stoupání Drahonického kopce. Vozovka byla tak silně namrzlá, že nařídil jízdu k dopravní nehodě po vedlejším poli. Z výpovědi M. J., člena HZS ČR Ústeckého kraje zjistil, že v době výjezdu k nehodě ve 20.29 hod. z chování vozidla zjistili, že na vozovce je náledí již od obce Vroutek. Po příjezdu vystoupili z vozidla a komunikace byla namrzlá, klouzali se po vozovce. Soud prvního stupně přihlédl též k výpovědi řidiče havarovaného vozidla Z. Š., který byl vyslechnut jako svědek.
Po vyhodnocení těchto důkazů soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že řidič havarovaného vozidla mohl předvídat danou dopravní situaci. Samotné hodnocení důkazů nezakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. dán není.
Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Žalovaný ve svém dovolání označil pouze jedinou vadu řízení, za niž považuje neprovedení jím navrhovaného znaleckého posudku, který se měl podle názoru dovolatele zaměřit na otázky „technického stavu předmětné části vozovky a její nesjízdnosti“. Soud prvního stupně však ve svém rozsudku vysvětlil, že nepovažoval navrhované znalecké dokazování za nutné, když o tom, že vozovka byla v daném úseku namrzlá, neměl pochybnosti na základě výsledků dokazování a že z hlediska zkoumání neodvratitelnosti dopravní nehody, zachování odpovídající míry opatrnosti řidiče žalovaného a možnosti předvídání by bylo takové dokazování nadbytečné. Jde tudíž opět o otázku hodnocení provedených důkazů, přičemž samotné hodnocení důkazů (pokud není dán dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přezkoumávat nemůže. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 o. s. ř. tudíž nebyl naplněn.
Za této situace je třeba uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, že se žalovanému nepodařilo ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR prokázat, že škoda na zásilce byla způsobena okolnostmi, které nemohl odvrátit, a nebyly tak naplněny liberační důvody pro zproštění se jeho odpovědnosti za poškození zásilky, je správný.
Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak rovněž naplněn nebyl.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu