ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.904.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 904/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové, ve věci žalobce M. P. , zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Soudní 154/1, PSČ 568 02, proti žalovanému V. R. , ve věci o zrušení rozhodčího nálezu, vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 61/2009, o dovolání žalobce proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2013, č. j. 5 Cmo 209/2011-223, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2013, č. j. 5 Cmo 209/2011-223, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 19. února 2011, č. j. 37 Cm 61/2009-107, o zrušení rozhodčího nálezu JUDr. Jiřího Holase, rozhodce společnosti Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek s. r. o., se sídlem v Praze 3, Jilmova 8, PSČ 130 00, ze dne 27. října 208, č. j. R 026/2008-47 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Prvním rozsudkem ve věci ze dne 26. dubna 2010, č. j. 37 Cm 61/2009-58, soud prvního stupně napadený rozhodčí nález zrušil. Tento rozsudek byl zrušen Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 29. září 2010, č. j. 5 Cmo 261/2010-81, pro nepřezkoumatelnost v důsledku úplného nedostatku důvodů.
V dalším řízení soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 27. října 2008 byl vydán rozhodčí nález pod sp. zn. R 026/2008 JUDr. Jiřím Holasem, kterým byl žalobce zavázán zaplatit žalovanému částku 400 000 Kč s příslušenstvím. V rozhodčím spise je rovněž založena směnka vlastní, opatřená doložkou „bez protestu“. Místo vydání byly Svitavy, datum vydání 15. května 2008, splatnost směnky 15. července 2008. Věřitelem této listiny je V. R., dlužníkem M. P.
Soud prvního stupně aplikoval ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., dle kterého soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, jestliže byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu. Soud prvního stupně při rozhodování vyšel z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5-6/2010. V něm dospěl soud k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Soud prvního stupně proto napadený rozhodčí nález zrušil.
Odvolací soud rozhodl původně o odvolání proti jmenovanému rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č. j. 5 Cmo 209/2011-132. V něm zjistil, že na rubu směnky je vyznačena dohoda, podle které spory ze směnky budou řešeny v rozhodčím řízení jediným rozhodcem, kterého určí žalobce ze Seznamu rozhodců vedeného v rozhodčí smlouvě uvedenou společností s tím, že řízení bude probíhat podle Pravidel vydaných touto společností.
Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí nález netrpí vadami, které byly v řízení včas uplatněny [důvody ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. a), b) a e) zákona o rozhodčím řízení (dále jen „ZRŘ“)]. Námitku, že rozhodčí smlouva obsahuje možnost, aby rozhodce byl určen jednostranně žalobcem ze Seznamu rozhodců vedeného shora označenou společností, která není stálým rozhodčím soudem, uplatnil žalobce prvně až při dalším projednání věci před soudem prvního stupně poté, kdy byl původní rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Pro zmeškání lhůty podle §32 ZRŘ se tedy odvolací soud touto námitkou nezabýval a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zrušení rozhodčího nálezu zamítá.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. srpna 2011, č. j. 5 Cmo 209/2011-132, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. března 2013, č. j. 23 Cdo 1156/2012-197. Zavázal odvolací soud právním názorem, že postačuje, když žalobce podá ve lhůtě tří měsíců podle §32 ZŘR žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Důvody, které v této souvislosti uvede, jej neváží. V rámci limitů, které vyplývají z občanského soudního řádu, může doplňovat důvody své žaloby o další okolnosti.
Po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl Vrchní soud v Praze druhým rozsudkem ve věci ze dne 3. září 2013, č. j. 5 Cmo 209/2011-223, ve znění opravného usnesení ze dne 4. září 2013, č. j. 5 Cmo 209/2011-231, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud s ohledem na závazný právní závěr Nejvyššího soudu posuzoval, zda se nejedná o případ, kdy by rozhodoval tak zvaný nepravý rozhodčí soud, tj. soud neustavený v souladu s §13 ZRŘ.
Z obsahu rozhodčí smlouvy dovodil, že účastníci pouze využili seznam vedený jiným subjektem k tomu, aby si určili rozhodce, který bude v jejich věci rozhodovat. Okolnost, že uvedená společnost případně, což v této věci nevyšlo najevo, v jiných věcech vystupuje jako rozhodčí soud, neznamená, že by jí vedený seznam nemohl být využit k tomu, aby si s jeho pomocí účastníci určili rozhodce ad hoc, kterému svou při svěří k rozhodnutí. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nebyl dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 o. s. ř. Žalobce namítá, že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v otázce platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy v případě jednostranného určení rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností, která není stálým rozhodčím soudem. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje ve výkladu ustanovení §2 odst. 1 ZRŘ ve spojení s ustanovením §13 ZRŘ a ustanovením §39 občanského zákoníku.
Dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech zrušování rozhodčích nálezů, konkrétně rozhodnutími sp. zn. 12 Cdo 2628/2010, sp. zn. 33 Cdo 1399/2011 a sp. zn. 23 Cdo 2021/2011. Pokud by Nejvyšší soud připustil platnost předmětné rozhodčí doložky, která se s výběrem rozhodce odkazuje na Seznam a ohledně průběhu řízení na Pravidla vydaná subjektem odlišným od stálého rozhodčího soudu, jednalo by se o výkon činnosti, která spadá výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů.
Dle názoru dovolatele tedy rozhodčí doložka není platná, jelikož strany nesplnily podmínky pro přímé určení rozhodce ad hoc. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí Vrchního soudu tak, že se rozhodčí nález zrušuje, resp. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. ledna 2013, po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ve věcech platnosti rozhodčích doložek. Dovolání je tudíž i důvodné.
Dovolatel v řízení namítá, že rozhodčí doložka nesplňuje judikaturou stanovené podmínky pro přímé určení rozhodce. Otázkou podmínek způsobů sjednání rozhodce se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně, např. v rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013. V tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud závěr, že pokud ze skutkového zjištění v dané věci vyplyne závěr, že účastníci si nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, když si sjednali, že pro řešení určených sporů mezi účastníky bude určen jediný rozhodce, který bude jmenován statutárním orgánem právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem, pak na řešení otázky neplanosti rozhodčí doložky v dané věci dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále odkázal i na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, v němž Nejvyšší soud dospěl k obdobnému závěru, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jestliže rozhodčí nález nevydal rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Uvedený závěr je možné aplikovat i na daný případ, kdy rozhodce měl jmenovat podle ujednání účastníků předseda dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu