ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1096.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1096/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Praha 2, Lazarská 6, proti žalované Nemocnici Třinec , příspěvkové organizaci, IČO 005 34 242, se sídlem Třinec, Kaštanová 268, zastoupené Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, se sídlem Frýdek-Místek, Novodvorská 667, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 471 16 617, se sídlem Praha 1, Templová 747, s adresou pro doručování pracoviště Ostrava - právní odbor, Ostrava, Zámecká 19, o 6.163.079,- Kč s příslušenstvím a vyplácení měsíční renty ve výši 17.299,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku–Místku pod sp. zn. 20 C 30/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2012, č.j. 11 Co 522/2012-425, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady bolestného ve výši 2.500.000,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 3.500.000,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 163.079 Kč, včetně úroků z prodlení, a počínaje únorem 2007 vyplácení pravidelné měsíční renty ve výši 17.299,- Kč s odůvodněním, že v důsledku nesprávného léčebného postupu v zařízení žalované, kde byl 21. 12. 2004 hospitalizován pro akutní bolesti břicha, došlo k závažnému poškození jeho zdraví.
Okresní soud ve Frýdku-Místku částečným rozsudkem ze dne 23. 4. 2012, č.j. 20 C 30/2007-384, uložil žalované zaplatit žalobci na bolestném 926.400,- Kč s příslušenstvím a na odškodnění ztížení společenského uplatnění 378.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu stran náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění zamítl. Rozhodnutí o dalších uplatněných nárocích a nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 21. 12. 2004 hospitalizován v zařízení žalované pro akutní bolesti břicha a s podezřením na infekční střevní zánět typu salmonely léčen na infekčním oddělení analgetiky a projímadly. Dne 27. 12. 2004 došlo k prudkému zhoršení jeho zdravotního stavu, následujícího dne (28. 12. 2004) byl vyšetřen chirurgem a poté operován pro akutní peritonitidu (zánět pobřišnice). Následovalo několik dalších reoperací, včetně odnětí sleziny a náhrady aortální chlopně. Na základě znaleckého dokazování dospěl soud k závěru, že postup žalované ve dnech 27. a 28. 12., tedy časová prodleva mezi vznikem akutních obtíží žalobce a stanovením správné diagnózy, byl non lege artis; následné operační zákroky již byly provedeny lege artis a riziko vzniklých komplikací vyplývá ze závažného základního onemocnění (zánět v oblasti tlustého střeva). Bolestné bylo ústavním znaleckým posudkem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze ohodnoceno 1.930 body a podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) zvýšeno na dvojnásobek (3.860 bodů) a ztížení společenského uplatnění po zvýšení o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky 1.575 body. Soud zvýšil bolestné podle §7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek, neboť léčení žalobce spojené s dlouhotrvajícími vyšetřeními a opakovanými chirurgickými zákroky prováděnými v krátkém časovém úseku je nutno považovat za mimořádně náročné, a přiznal žalobci 926.400,- Kč. Důvody pro mimořádné zvýšení náhrady shledal rovněž v případě ztížení společenského uplatnění. Žalobce byl v důsledku poškození zdraví uznán plně invalidním, a tak zcela vyloučen z profesního života; před úrazem pracoval jako horník, vykonával tedy těžkou fyzickou práci, což je do budoucna vyloučeno. V době, kdy k poškození jeho zdraví došlo, mu bylo 35 let, jeho životní poměry tak doznaly výrazné změny, je omezen ve sportovním životě. Za přiměřené považoval soud zvýšení na dvojnásobek a přiznal žalobci 378.000,- Kč.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 11. 2012, č.j. 11 Co 522/2012-425, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně a uzavřel, že příčinou vzniku škody na zdraví žalobce je nesprávný postup žalované ve dnech 27. 12. a 28. 12. 2004, neboť včasné nerozpoznání správné příčiny žalobcových zdravotních obtíží vedlo v konečném důsledku k trvalému poškození žalobcova zdraví. Konstatoval, že výše náhrady za bolest blížící se 1.000.000,- Kč dostatečně a přiměřeně zohledňuje náročnou léčbu spojenou s dlouhodobou hospitalizací a opakovanými chirurgickými zákroky. Odškodnění ztížení společenského uplatnění shledal rovněž přiměřeným vzhledem k věku žalobce a omezení jeho fyzických aktivit v pracovním i sportovním životě. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3787/2009) připomněl, že v důsledku protiprávního jednání žalované sice došlo k poškození žalobcova zdraví, avšak nejedná se o případ, kdy by poškozený byl téměř vyřazen ze života nebo by nebyl schopen se sám o sebe postarat.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda může být náhrada za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky výrazně zvýšena i za situace, kdy předpoklady poškozeného pro uplatnění ve společnosti nejsou zcela nebo téměř ztraceny, ale pouze sníženy. Uvádí, že před poškozením svého zdraví vykonával těžkou fyzickou práci jako horník, aktivně sportoval, v současné době je v invalidním důchodu a není schopen větší fyzické zátěže; následky nesprávného léčebného postupu se tak projevily ve všech oblastech jeho osobního, sportovního, pracovního, rodinného i společenského života. Jelikož bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění v jeho případě naprosto nereflektuje závažnost dopadů poškození jeho zdraví a současná judikatura nepřipouští mimořádné zvýšení odškodnění, není-li poškozený zcela nebo téměř vyřazen ze života, navrhuje, aby dovolací soud otázku zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění posoudil odchylně od dosavadní judikatury. Výši bolestného, jak byla soudy stanovena, považuje za nepřiměřenou intenzitě bolesti, kterou vytrpěl během mimořádně náročného léčení zahrnujícího 10 invazivních chirurgických zákroků. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na skutečnost, že žalobce v době vzniku škody trpěl psoriadickou artritidou a užíval řadu léků, některých se závažnými vedlejšími účinky. Potřeba většího počtu invazivních chirurgických zákroků nebyla zaviněna žalovanou, nýbrž způsobena komplikacemi pooperační léčby, na nichž se podílel také oslabený imunitní systém žalobce. Nadto byly všechny chirurgické zákroky hodnoceny jako lege artis a směřovaly k záchraně života žalobce. Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Úvahy dovolatele týkající se možnosti, respektive domnělé nemožnosti aplikace §7 odst. 3 vyhlášky pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v případech, kdy poškozený není zcela vyřazen ze života, popř. předpoklady pro jeho uplatnění ve společnosti nejsou zcela nebo téměř ztraceny, ale pouze sníženy, nevymezují otázku zásadního právního významu ve smyslu shora uvedeném. Dovolatel zřejmě přehlíží, že odvolací soud, resp. soud prvního stupně, shledal důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky a přiznal žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení zvýšeného podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 %. Napadené rozhodnutí tedy (v souladu se současnou judikaturou Nejvyššího soudu) nespočívá na závěru, že mimořádné zvýšení odškodění se uplatní pouze v případech, kdy je poškozený zcela nebo téměř vyřazen ze života.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezakládají ani námitky zpochybňující přiměřenost mimořádného zvýšení odškodnění, jak bylo žalobci soudy přiznáno.
Výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přestože tedy citované stanovisko neomezuje možnost zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky pouze na případy mimořádně vysoké úrovně dosavadního zapojení poškozeného do společenských aktivit, nadále (v souladu s výslovným zněním §7 odst. 3 vyhlášky) setrvává na požadavku, že ke zvýšení je třeba existence výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi poté, co došlo k poškození jeho zdraví.
Stejně tak odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí pod C 8370). Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností (okolností), s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.) sám ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě, jaké zvýšení považuje za přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí pod C 9636).
Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady – a to jak v případě ztížení společenského uplatnění, tak při odškodňování vytrpěné bolesti - vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. odůvodnění shora citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení skutkového stavu (správnost jeho zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. U ztížení společenského uplatnění především vzhledem k věku, v němž utrpěl újmu na zdraví, a k výraznému omezení jeho pracovních a sportovních aktivit a u bolestného pro dlouhodobou hospitalizaci a opakované chirurgické zákroky, přičemž první čtyři chirurgické zákroky byly provedeny v krátkém časovém úseku od 28. 12. 2004 do 7. 1. 2005. Zvýšení náhrady na dvojnásobek v obou případech respektuje požadavek přiměřenosti odškodňování. Vzhledem k tomu, že základní odškodnění bolesti zahrnuje nejen primární poškození zdraví, ale i následné bolestivé zdravotnické zákroky, a zohledňuje i náročnost způsobu léčení [§6 odst. 1 písm. a), b) vyhlášky], je mimořádné zvýšení náhrady za bolest podle §7 odst. 3 vyhlášky v soudní praxi zcela ojedinělé a požadavek žalobce na zvýšení této náhrady na více než třináctinásobek zjevně extrémní.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu