ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.1628.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 1628/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) Mgr. D. N., b) A. N. , c) S. N., a d) B. N., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalované Nemocnici Valašské Meziříčí a. s., IČO 268 22 105, se sídlem Valašské Meziříčí, U Nemocnice 980, zastoupené JUDr. Bohumilem Sadílkem, advokátem, se sídlem Valašské Meziříčí, Sokolská 1268, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 18 C 315/2006, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2012, č. j. 71 Co 317/2012-321, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, č. j. 71 Co 317/2012-328, takto:
I. Dovolání žalované proti doplňujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, č. j. 71 Co 317/2012-328, se odmítá; jinak se dovolání žalované zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2012, č. j. 71 Co 317/2012-321, se v části výroku, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do příslušenství z částky 240.000,- Kč vůči žalobcům a), b), c) a d), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) domáhali jednorázového odškodnění za smrt R. N., který zemřel dne 31. 10. 2004 v zařízení žalované v důsledku nesprávně poskytnuté lékařské péče. Žalobkyně a) a b) jako pozůstalá manželka a dcera dále požadovaly peněžitý důchod od 1. 1. 2004 a žalobkyně a) náklady pohřbu ve výši 5.000,- Kč.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 18 C 315/2006-224, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že R. N. trpěl Wegenerovou granulomatózou, závažným onemocněním, které u něj propuklo pravděpodobně již v roce 2003. U žalované byl poprvé hospitalizován od 12. 8. 2004 do 6. 9. 2004. Dne 28. 8. 2004 bylo provedeno CT vyšetření plic, při němž byl popsán granulomatózní kvitující proces, pravděpodobně chronické stadium Wegenerovy granulomatózy. Žalovaná následně (na základě doporučení) začala provádět časově náročné vyšetření na vyloučení tuberkulózy. Po propuštění byl R. N. (dále jen „poškozený“) sledován ambulantně MUDr. Korčákem. Během další hospitalizace od 29. 10. 2004 se jeho stav prudce zhoršil a dne 31. 10. 2004 zemřel. Bezprostřední příčinou úmrtí byla akutní kardiorespirační nedostatečnost a přidružená urémie, přičemž k prudkému zhoršení zdravotního stavu poškozeného došlo v důsledku terminálního stadia chronicky probíhající Wegenerovy granulomatózy. Soud dospěl k závěru, že k úmrtí poškozeného došlo vlivem jeho závažného onemocnění, žalovaná se nedopustila žádného porušení právní povinnosti, diagnostický postup spočívající ve vylučování jiných v úvahu připadajících onemocnění probíhal správně, a přestože vyšetření mohlo být komplexnější, nepostupovala žalovaná non lege artis; pro diagnostiku Wegenerovy granulomatózy neexistuje žádný závazný předpis, pouze určitá doporučení či zvyklosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2012, č. j. 71 Co 317/2012-321, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 1. 2013, č. j. 71 Co 317/2012-328, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 240.000,- Kč, potvrdil jej, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně nároku žalobkyně a) na zaplacení 5.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky 240.000,- Kč ve vztahu ke všem žalobcům, ohledně nároku žalobkyň a) a b) na přiznání peněžitého důchodu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl na základě opakovaného znaleckého dokazování k závěru, že zatímco při druhé hospitalizaci poškozeného (od 29. 10. 2004 do 31. 10. 2004) byla Wegenerova granulomatóza v terminálním stádiu a nebyla ovlivnitelná kauzální léčbou, v případě první hospitalizace v srpnu 2004 bylo možné včasnou léčbou vývoj onemocnění ovlivnit. CT vyšetření plic ze dne 28. 8. 2004 indikovalo možnost, že poškozený trpí Wegenerovou granulomatózou. Žalovaná proto měla na základě výsledků CT vyšetření stanovit novou diferenciálně diagnostickou rozvahu, zejména když potřebná vyšetření (vyšetření ANCA protilátek, cílené vyšetření ORL, biopsie plic, vyšetření ledvin) mohla být prováděna současně se šetřením na vyloučení tuberkulózy plic; potvrzení Wegenerovy granulomatózy by navíc tuberkulózu plic vyloučilo, a mohla být tudíž zahájena potřebná léčba. Pokud se tedy žalovaná přes výsledky CT vyšetření nezabývala možnou diagnózou Wegenerova granulomatóza, přestože léčbu tohoto onemocnění nelze odkládat, dopustila se pochybení, v jehož důsledku se onemocnění poškozeného dostalo do terminálního stádia a nevyhnutelně vedlo k jeho smrti. Podle znalců sice nelze se stoprocentní jistotou potvrdit, že by v případně dřívějšího zahájení léčby došlo k remisi, odvolací soud však s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 dovodil, že znalci uváděná pravděpodobnost 70% až 80% je pro závěr o příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem žalované a úmrtím poškozeného dostačující. Jelikož povinnost žalované k náhradě škody vzniká až rozhodnutím soudu, nemohla se žalovaná před tímto rozhodnutím dostat do prodlení, a proto je nárok žalobců na úroky z prodlení od okamžiku podání žaloby neopodstatněný.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním všichni účastníci.
Dovolání žalované směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců 240.000,- Kč, a proti závislému výroku o náhradě nákladů řízení obsaženému v doplňujícím usnesení odvolacího soudu. Přípustnost svého dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolání cituje z provedených důkazů znaleckými posudky a výpověďmi, upozorňujíc přitom na rozdílnost názorů znalců na nutnost provedení vyšetření na ANCA protilátky (k vyloučení Wegenerovy granulomatózy) a průkaznost tohoto vyšetření z hlediska stanovení správné diagnózy; domnívá se, že odvolací soud v rámci dokazování v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a zároveň v jejich vzájemné souvislosti. Odvolacímu soudu dále vytýká, že shledal odpovědnost žalované za smrt poškozeného na základě závěru o tzv. ztrátě šance (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08), ačkoliv znalkyně Binková ve své výpovědi před soudem neuvedla zdroj statistických údajů, z nichž vycházela při stanovení pravděpodobnosti remise onemocnění poškozeného při zahájení léčby v srpnu 2004. Namítá, že nelze vyloučit, že nemoc poškozeného byla v terminálním stádiu již v době jeho první hospitalizace v srpnu 2004, že vyšetření na ANCA protilátky by jeho smrti pravděpodobně nezabránilo a že průkazem Wegenerovy granulomatózy (podle názoru znalců) je biopsie plic pod CT, toto vyšetření bylo žalovanou objednáno, přičemž délku objednací lhůty nemohla žalovaná, která v té době CT nevlastnila, nijak ovlivnit. Podotýká, že příčinou úmrtí poškozeného bylo těžké onemocnění, jehož náročná a agresivní léčba nezřídka sama o sobě vede k úmrtí pacientů, a že lékaři v době hospitalizace poškozeného (na rozdíl od znalců v době rozhodování soudu) neznali příčinu jeho obtíží, a proto postupovali podle diferenciální diagnostiky, postupně vylučujíce možná onemocnění. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci svým dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jen ve vztahu k příslušenství z částky 240.000,- Kč požadované každým ze žalobců. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadené části rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v posouzení otázky, zda rozhodnutí soudu, kterým se pozůstalému podle §444 odst. 3 obč. zák. přiznává nárok na jednorázové odškodnění, má konstitutivní nebo deklaratorní povahu, tedy zda se škůdce může dostat do prodlení s výplatou odškodnění pozůstalému již před rozhodnutím soudu o takovém nároku. Odkazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 423/2005, namítajíce, že tam vyslovenému názoru Nejvyššího soudu odpovídá závěr, že rozhodnutí soudu o přiznání nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých, jehož výše je fixně stanovena v §444 odst. 3 obč. zák. má deklaratorní povahu. Uplatnil-li každý ze žalobců nárok na zaplacení jednorázového odškodnění v (zákonem stanovené) výši 240.000,- Kč žalobou, která byla soudem doručena žalované 20. 12. 2006, dostala se žalovaná ve smyslu ustanovení §563 obč. zák. do prodlení s výplatou požadovaných částek následujícího dne, tj. 21. 12. 2006 (R III/1967, R 27/1977). Žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že doplňující usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo vydáno 4. 1. 2013, řídí se rozhodování o dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2013. Žalovaná však ve svém dovolání napadla nákladový výrok toliko formálně. Své dovolání v této části nijak neodůvodnila, neuvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání žalované, pokud směřuje proti doplňujícímu usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, tak nemá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobců i žalované proti rozsudku odvolacího soudu vydanému 7. 12. 2012 Nejvyšší soud posoudil – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání žalované proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, není však důvodné. Dovolání žalobců je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky okamžiku prodlení dlužníka (škůdce) s plněním jednorázového odškodnění pozůstalým podle §444 odst. 3 obč. zák. a je rovněž důvodné.
Žalovaná zpochybňuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, resp. napadá závěr, k němuž odvolací soud dospěl na základě znaleckého dokazování. Po obsahové stránce tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení §132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaná adekvátně nezareagovala na výsledky CT vyšetření plic ze dne 28. 8. 2004, nestanovila diferenciálně diagnostickou rozvahu zahrnující i podezření na onemocnění Wegenerovou granulomatózou, neléčené onemocnění se tak dostalo do terminálního stádia a nevyhnutelně vedlo k úmrtí poškozeného. Uvedené skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování, vyplývají ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno a jeho doplňků i ze znalecké výpovědi. Upozorňuje-li žalovaná ve svém dovolání na rozdílnost názorů znalců na potřebu provedení testu na ANCA protilátky a průkaznost takového testu, je namístě připomenout, že primární pochybení žalované nebylo shledáno v neprovedení testu na ANCA protilátky, ale v tom, že adekvátně nezareagovala na výsledky CT vyšetření plic ze dne 28. 8. 2004 a nestanovila odpovídající diferenciálně diagnostickou rozvahu, tudíž neprovedla žádné vyšetření na vyloučení Wegenerovy granulomatózy, mimo jiné i test na ANCA protilátky; otázka průkaznosti testu na ANCA protilátky je tedy z hlediska posouzení správnosti a dostatečnosti postupu žalované podružná. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, jeho doplňků i znalecké výpovědi, panovala mezi jednotlivými zpracovateli znaleckého posudku shoda v tom, že CT vyšetření indikovalo onemocnění Wegenerovou granulomatózou, žalovaná měla tuto indikaci v následném diagnostickém postupu zohlednit, což však (nesprávně) neučinila. Nebyla-li provedena žádná vyšetření, na jejichž základě by bylo možné odhalit Wegenerovu granulomatózu, nemohla být ani zahájena léčba této choroby, která následně progredovala do terminálního stádia, kdy již byl vývoj kauzální léčbou neovlivnitelný.
Závěr odvolacího soudu odpovídá provedeným důkazům, z porovnání obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozsudku nebylo zjištěno, že by soud při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v jeho hodnocení důkazů existoval logický rozpor, a je zřejmé, že odvolací soud hodnotil znalecké důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve smyslu shora uvedeného nepředstavují ani námitky zpochybňující odbornou erudici znalkyně Binkové tvrzením, že ve své výpovědi vycházela z nepodložených údajů, ani námitka, že Wegenerova granulomatóza u poškozeného pravděpodobně dospěla do terminálního stádia již v době jeho první hospitalizace u žalované v srpnu roku 2004, neboť jde o hypotézu, která nemá oporu v provedeném dokazování.
Jelikož se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, Nejvyšší soud její dovolání proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobců napadající rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 240.000,- Kč každému ze žalobců za dobu od podání žaloby do zaplacení, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud neshledal opodstatněným nárok žalobců na úroky z prodlení ze žalovaných částek s odůvodněním, že „se žalovaná před rozhodnutím soudu do prodlení dostat nemohla, neboť povinnost žalované zaplatit náhradu (jednorázové odškodnění pozůstalých podle §444 odst. 3 obč. zák.) vzniká až soudním rozhodnutím“.
Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je podle této úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení; rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu. Osoba odpovědná za škodu (dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od následujícího dne může poškozený požadovat úroky z prodlení. Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost nastává prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7825).
Doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem, a nebyla-li ani dohodnuta, platí podle ustanovení §563 obč. zák., že dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Na splatnosti tohoto závazku (dluhu) nemění nic tzv. pariční lhůta, tj. v soudním rozhodnutí stanovená lhůta ke splnění uložené povinnosti (§160 o.s.ř.), která je lhůtou procesní, a jejímž uplynutím nastává vykonatelnost rozsudku (§161 o.s.ř.); vydáním rozhodnutí se lhůtou k plnění se původní, již dříve nastalá splatnost neodsouvá (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. II. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1656).
Soudním rozhodnutím je pak splatnost závazku určena v případě, kdy soud svým rozhodnutím zakládá závazek, který předtím neexistoval, tedy nejde-li o přisouzení existujícího nároku, ale jeho konstituování. U náhrady škody na zdraví se typicky jedná o nárok na mimořádné zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť toto zvýšení může být provedeno pouze rozhodnutím soudu, na jehož základě je teprve založena povinnost odpovědného subjektu k plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, publikovaný v Souboru pod C 4023).
V posuzované věci se jednalo o nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých, jehož vznik je spojen s usmrcením osoby blízké pozůstalému; rozhodnutím soudu byla shledána (deklarována) opodstatněnost již existujícího nároku. Jelikož nebylo tvrzeno a prokázáno, že žalobci vyzvali žalovanou k plnění před podáním žaloby, nastala splatnost závazku žalované vůči žalobcům doručením žaloby žalované.
Jelikož odvolací soud vyřešil otázku okamžiku prodlení dlužníka s plněním dluhu (povinnosti k náhradě škody na zdraví) v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, zrušil Nejvyšší soud jeho rozsudek, pokud jím bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení z částky 240.000,- Kč ve vztahu ke všem žalobcům a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu