Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2014, sp. zn. 25 Cdo 2312/2013 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2312.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2312.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2312/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Ing. L. P., b) Ing. V. S., c) Ing. J. S., d) M. F., e) S.K.Y., a. s., se sídlem v Brně, Příkop 8, IČO 60752475, všech zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovanému Družstvu pro rekreační bydlení, se sídlem v Praze 5 -Lahovicích, Lahovská 117, IČO 00056227, zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 142, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 274/2008, o dovolání žalobců d) a e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012, č. j. 23 Co 423/2012-469, takto: I. Dovolání žalobce e) a d) se odmítá . II. Řízení o dovolání žalobce e) do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl co do částky 7.000.000,- Kč s přísl. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku XII., se zastavuje. III. Žalobce d) je povinen žalovanému zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 142. IV. Žalobce e) je povinen žalovanému zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.212,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka 142. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. dubna 2012, č. j. 18 C 274/2008-399, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 59.819,20 Kč, žalobci b) částku 59.819,20 Kč, žalobci c) částku 249.292,40 Kč a žalobci d) částku 179.457,50 Kč, vše s úrokem z prodlení, ve vztahu k žalobcům a), b) a c) žalobu co do části úroků z prodlení zamítl a ohledně zbývajících částek řízení zastavil, žalobu žalobce d) co do částky 159.892,51 Kč s úrokem z prodlení a žalobu žalobce e) co do částky 7.113.116,67 Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, oprávněné osoby uplatnily dne 23. 12. 1992 restituční nárok na vydání pozemků v rekreační Slapské oblasti, které ke dni účinnosti tohoto zákona držel právní předchůdce žalovaného. Žalobci a), b), c) a d) nabyli pozemky v kat. území P. u S. kupní smlouvou ze dne 24. 2. 1997, některé pozemky žalobce d) nabyl od třetí osoby smlouvou ze dne 25. 8. 1999, žalobce e) pak koupil pozemky od třetích osob v roce 2004, jeho právní předchůdci uzavřeli kupní smlouvu se žalovaným v r. 1997. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 28. 2. 2002, jež nabylo právní moci dne 21. 2. 2003, bylo rozhodnuto, že některé z těchto pozemků či jejich částí se stávají vlastnictvím oprávněných osob, které požádaly o jejich vydání; žaloba na určení, že oprávněné osoby nejsou spoluvlastníky těchto pozemků, byla pravomocně zamítnuta. Žalobci tak přišli bez náhrady o některé své pozemky nebo jejich části. Katastrální úřad Středočeského kraje dopisy z 30. a 31. 5. 2006 vyrozuměl žalobce a) až e) o provedení záznamu vlastnického práva. Soud dospěl k závěru, že žalovaný nemohl dotčené nemovitosti na základě zákonem stanoveného zákazu (§5 odst. 1 a 3 zákona č. 229/1991 Sb.) převádět na jiného, smlouvy o převodu byly absolutně neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem s účinky ex tunc. Žalobci a) až d) proto mají podle §457 a §451 odst. 2 obč. zák. proti žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení, tedy na vrácení kupní ceny za pozemky (příp. jejich části), které nepřešly do jejich vlastnictví na základě neplatné smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 24. 2. 1997, k námitce promlčení soud podle §107 odst. 3 obč. zák. nepřihlédl. Žalobci d) a e) nabyli část pozemků na základě smluvních vztahů s třetími osobami, nikoliv se žalovaným, který tak není pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení, a jejich nároky soud posoudil podle §420 obč. zák. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu dovodil, že žalovaný nerespektováním zákazu převodu pozemku porušil prevenční povinnost (§415 obč. zák.), právní mocí konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků, tj. 21. 2. 2003 vznikla škoda žalobcům d) a e) spočívající ve ztrátě předmětných pozemků. Jejich žaloba, podaná 30. 5. 2008, byla podána až po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby podle §106 odst. 1 a 2 obč. zák., tvrzení o úmyslném způsobení škody nebylo prokázáno a v době, kdy žalovaný uzavíral smlouvy o převodu nemovitostí, nevěděl, že k nim byl uplatněn restituční nárok. Nárok žalobce e) na náhradu škody ve výši 7.000.000,- Kč v důsledku zmaření smlouvy se společností SISTANCE SERVICES LIMITED, neshledal soud důvodným. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 23 Co 423/2012-469, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Mezi žalobci a), b), c), d) a žalovaným vznikl v důsledku neplatnosti kupních smluv synallagmatický závazek podle ust. §457 obč. zák. se vzájemnou restituční povinností, přičemž správně podle §107 odst. 3 obč. zák. nebylo přihlédnuto k námitce promlčení uplatněné žalovaným. Dnem právní moci rozhodnutí o vydání nemovitostí (21. 2. 2003) se oprávněné osoby staly vlastníky předmětných pozemků, tím došlo ke ztrátě vlastnictví a žalobcům d) a e) vznikla škoda; jejich žaloba podaná dne 30. 5. 2008 byla podána až po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Žalobci, ačkoliv byli poučeni podle §118a odst. 3 o. s. ř., nenavrhli důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovaný jim způsobil škodu úmyslně, a nebylo prokázáno, že by žalovaný věděl o uplatnění restitučního nároku před uzavřením smlouvy o převodu nemovitostí. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny mimořádné okolnosti odůvodňující odepření práva žalovaného vznést námitku promlčení podle §3 odst. 1 obč. zák. Tento rozsudek napadl žalobce e) dovoláním do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 7.000.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení vzal žalobce e) své dovolání do rozhodnutí ohledně částky 7.000.000,- Kč s příslušenstvím zpět, Nejvyšší soud dovolací řízení v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil. Proti tomuto rozsudku, a to do zamítavého výroku ohledně částky 159.893,51 Kč podal dovolání žalobce d) a do zamítavého výroku ohledně částky 113.116,- Kč podal dovolání žalobce e). Dovolání podali z důvodu vady řízení a nesprávného právního posouzení. Namítají, že soud zatížil řízení vadou, když neprovedl důkaz celým spisem pozemkového úřadu, ale pouze částí, ve spise by mohl být nalezen důkaz o tom, kdy se žalovaný dověděl o uplatnění restitučního nároku a zda tedy jednal v nepřímém úmyslu. Prevenční povinnost žalovaný porušil i tím, že žalobcům nesdělil informaci o uplatněném restitučním nároku ani poté, co se o něm prokazatelně dozvěděl, a jednal tak, aby se žalobci nemohli seznámit se skutečným stavem a aby jim zabránil nárok vůči němu včas uplatnit. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škoda jim vznikla právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu (21. 2. 2003), když o tomto rozhodnutí se dozvěděli až po uplynutí objektivní promlčecí doby dne 5. 6. 2006. Jednání žalovaného, který vznesl námitku promlčení, považují za rozporné s dobrými mravy, neboť žalovaný zavinil marné uplynutí objektivní promlčecí doby, když neinformoval žalobce o stavu věci. Za otázky zásadního právního významu považují: 1/ zda vzniká škoda již vydáním rozhodnutí, kterým dochází k zásahu do majetkových práv, nebo zda škoda vzniká až dnem, kdy se poškozený o tomto zásahu dozví, 2/ zda vznikne odpovědnostní vztah podle §415 a §420 obč. zák., pokud původce škody poruší prevenční povinnost a neinformuje poškozeného o vznikající škodě, takže dojde k uplynutí objektivní promlčecí doby, 3/ zda lze úspěšně vznést námitku promlčení opřenou o dobré mravy, pokud se poškozený o vznikající škodě nedozvěděl před uplynutím promlčecí doby, a 4/ zda je postup škůdce v souladu s dobrými mravy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil zpátky k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že spis pozemkového úřadu byl k důkazu proveden celý a pokud další část spisu neexistuje, nelze to přičítat k tíži žalovaného. Závěr soudu, že žalovaný nezpůsobil škodu úmyslně, je závěrem skutkovým, nikoliv právním, nelze jej tedy v dovolacím řízení přezkoumávat. Tvrzení, že žalobci o probíhajícím restitučním řízení nevěděli, je ničím nepodložené, z toho důvodu není námitka promlčení v rozporu dobrými mravy. O zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí se žalobci dozvěděli nejpozději dne 30. 5. 2006 a žalobu podali až 30. 5. 2008. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 12. prosince 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jeno. s. ř.“) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobců d) a e) co do částky 159.893,51 a 113.116,67 Kč není podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. V dané věci se přípustnost dovolání se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve vymezeném rozsahu rozhodl soud prvního stupně stejně jako v předchozím svém rozhodnutí, jež bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení; nejedná se tedy o případ přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Námitky týkající se skutkových zjištění, hodnocení a neprovedení některých důkazů nejsou námitkami proti právnímu posouzení a tím méně mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Proto pokud dovolatelé nesprávnost právního posouzení věci dovozují od jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak tyto námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem. K námitce, že soud zatížil řízení vadou, když neprovedl důkaz celým spisem pozemkového úřadu, je třeba uvést, že vada řízení je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a uplatnění tohoto dovolacího důvodu je v případě dovolání, jehož přípustnost se řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zákonem výslovně vyloučeno (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Žádná z otázek předložených v dané věci k dovolacímu přezkumu nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. 1/ Okamžik vzniku škody spočívající ve ztrátě majetku se váže k objektivní události, nezávislé na tom, kdy se poškozený s tím, že mu vznikla škoda, seznámí. V daném případě je správný názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že škoda způsobená ztrátou vlastnictví vznikla dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí oprávněným osobám, neboť tímto dnem se staly oprávněné osoby vlastníky nemovitostí. Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1375/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96, uveřejněný pod č. 17/1999 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), oprávněná osoba nabývá vlastnického práva k nemovitostem vydávaným podle §9 zákona č. 229/1991 Sb. dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu a o této skutečnosti se pořídí zápis v katastru nemovitostí formou záznamu (ve smyslu §7 odst. 1 tehdy platného zákona č. 265/1992 Sb.). Rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti podle §9 zákona č. 229/1991 Sb. tedy má konstitutivní povahu. V tomto směru je právní názor odvolacího soudu v souladu s dosavadní judikaturou a nejde o otázku dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně. 2/ Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze závěru, že odpovědnostní vztah (§420 obč. zák.) mezi žalovaným a žalobci d) a e) vznikl v důsledku jednání žalovaného, který jako povinná osoba v rozporu s restitučními předpisy převedl vlastnické právo k pozemkům na jiné osoby (i na právní předchůdce žalobců), čímž ve vztahu k žalobcům d) a e) porušil prevenční povinnost (§415 obč. zák.), otázka vzniku škody v důsledku jiného jednání či opomenutí žalovaného nebyla předmětem daného řízení, a nemůže tedy ani činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. K otázce dovolatelů 3/ a 4/: odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že nebyl důvod aplikovat ust. §3 odst. 1 obč. zák. a žalovanému odepřít výkon práva vznést námitku promlčení, neboť nebyly shledány takové mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly takový zásah do práva žalovaného. Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, ačkoli námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, může být vznesení námitky promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62), a to pouze při splnění kvalifikovaných okolností. Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Odvolací soud při svém rozhodnutí respektoval uvedená hlediska, neshledal však tak výjimečné okolnosti odůvodňující odepření výkonu práva žalovaného vznést námitku promlčení nároku uplatněného proti němu, a při úvaze, zda jde o šikanozní výkon práva vůči žalobcům, zvážil i to, že žalobci podali žalobu až téměř za dva roky poté, co se o vzniku škody oficielně dozvěděli, přičemž ze strany žalovaného jim v podání žaloby nebyly kladeny žádné překážky. Základním právem toho, kdo poskytl plnění podle neplatné smlouvy, je právo na vydání bezdůvodného obohacení od druhé smluvní strany, jíž bylo plnění poskytnuto (§451, §457 obč. zák.); nehledě k tomu, zda žalobci d), e) toto své právo vůči příslušnému subjektu vůbec uplatnili, je právní názor odvolacího soudu na předpoklady aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v souladu s dosavadní judikaturou. Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je proto v rozsahu, jímž bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci d) a e) potvrzeno, odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které ve vztahu k žalobci d) sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 7.500,- Kč, určené podle §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 27. 5. 2013), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř. (1.638,- Kč), celkem tedy 9.438,- Kč. Ve vztahu k žalobci e) účelně vynaložené náklady řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření, které bylo podáno ke společnému dovolání žalobců d/ a e/, nikoliv k samostatnému dovolání žalobce e/, jež bylo vzato zpět) v částce 5.660,- Kč, určené podle §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 27. 5. 2013), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř. (1.252,- Kč), celkem tedy 7.212,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2014 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2014
Spisová značka:25 Cdo 2312/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2312.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody
Promlčení
Dotčené předpisy:§106 obč. zák.
§420 obč. zák.
§9 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19