ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3540.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3540/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) MUDr. J. H. , a b) MUDr. M. H. zastoupených JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Krajinská 31, proti žalované PLYNOCENTRUM, s. r. o ., IČO 48364118, se sídlem Horní Pochlovice 79, zastoupené JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. legií 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 458/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2012, č.j. 18 Co 60/2012-276, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.453,60 Kč k rukám JUDr. Tomáše Slavíka, advokáta se sídlem Klatovy, Čs. legií 42, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali po žalované zaplacení částky v konečné výši 118.701,- Kč, představující náhradu škody, jež jim vznikla v důsledku toho, že žalovaná po ukončení nájmu jejich nebytového prostoru, jejž na základě nájemní smlouvy užívala, odstranila demontovatelné části topení včetně kotle, sanitární vybavení prostoru včetně pákových a sprchových baterií a madlo zábradlí do sklepa.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č.j. 12 C 458/2004-221, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 9. 2012, č.j. 12 C 458/2004-256, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným částku 118.701,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobci jsou vlastníky obytného domu v S. Smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 22. 2. 1995 žalobci předali žalované na dobu 10 let do užívání nebytové prostory v celém přízemí předmětné nemovitosti, včetně sklepních prostor. Na základě této smlouvy žalovaná podle smluvních podmínek vynaložila na stavební úpravy a zařízení předmětu nájmu vlastní finanční prostředky a žalobci vnesené finanční prostředky žalované odečetli z dohodnuté ceny nájmu. Účastníci se současně dohodli, že po skončení smluvního vztahu nevznikne žalované právo na náhradu nákladů, které vloží do stavebních úprav. Žalovaná, která žalobcům vypověděla smlouvu o nájmu nebytových prostor doručením výpovědi dne 27. 2. 2002, při vyklízení nebytových prostor demontovala a odvezla i zařízení, které podle nájemní smlouvy přešlo do vlastnictví žalobců. Žalobci tak požadovali nahradit náklady na rekonstrukci systému vytápění a sociálního zařízení. Nárok žalobců posoudil soud jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, jejíž majetkový stav se zvětšil o hodnotu z nebytového prostoru odstraněných věcí na úkor žalobců.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, č.j. 18 Co 60/2012-276, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 118.701,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Odvolací soud se nejprve zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení uplatňovaného nároku s tím, že žalobci se o vzniku škody dozvěděli v únoru 2002, kdy žalobce a) podal trestní oznámení proti jednateli žalované pro podezření z trestného činu krádeže, nejpozději však v červnu 2002, kdy žalovaná žalobcům předala klíče od nebytových prostor, z nichž demontovala zařízení. Soud uzavřel, že nárok je promlčen, neboť žalobci podali žalobu proti žalované až 6. 10. 2004; učinili tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. v důsledku připojení se žalobce a) s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému proti jednateli žalované nemohlo podle soudu dojít, jelikož v trestním řízení byla uplatněna náhrada za ušlé nájemné ve výši 225.000,- Kč, tedy šlo o odlišný nárok, než je předmětem projednávané věci, a navíc trestní řízení směřovalo vůči jiné osobě, než proti které se vede toto občanskoprávní řízení.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatněním nároku žalobcem a) v trestním řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby. Mají za to, že pokud se žalobce a) připojil s nárokem na náhradu škody v určité částce ke skutku, ohledně něhož bylo vedeno trestní řízení, svou povinnost splnil. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že ke stavení promlčecí doby nemohlo dojít z důvodu odlišné osoby, vůči níž bylo vedeno trestní stíhání, když právě toto stíhání souviselo s činností právnické osoby, jejímž byl obžalovaný jednatelem. Upozorňují též na to, že v době vedení předmětného trestního stíhání nebylo možné je vést proti právnické osobě, proto jiný postup pro uplatnění škody v adhezním řízení nebyl možný. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o promlčení uplatňovaného nároku z důvodu, že k přerušení běhu promlčecí doby nemohlo dojít z důvodu odlišného subjektu, vůči kterému bylo trestní stíhání vedeno, a též z důvodu odlišnosti nároku na náhradu škody v trestním řízení a v řízení civilním. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud je – v intencích ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění.
Podle ustanovení §112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož nedošlo uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení ke stavení promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému vůči žalované v civilním řízení z důvodu odlišných subjektů, je správný. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se promlčecí doba staví při uplatnění práva u soudu pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede, nikoliv též ve vztahu k jakémukoliv jinému subjektu, proti němuž sice například může uplatnění téhož práva taktéž přicházet v úvahu, nicméně řízení zahájeno dosud nebylo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo 11/1999, pod č. 110). Na uvedeném závěru nic nemění okolnost, že v dané době nebylo možno vést trestní řízení proti právnické osobě, neboť nic nebránilo žalobcům podat již tehdy žalobu proti nyní žalované právnické osobě a nemohli důvodně spoléhat na to, že uplatněním nároku vůči obžalovanému v trestním řízení (jednateli žalované) se staví promlčecí doba i ve vztahu k jiné osobě (žalované).
Je sice pravda, že promlčecí doba se staví uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení vedeném pro skutek, jímž pachatel škodu způsobil, nikoliv v řízení týkajícím se jiného skutku, s nímž způsobená škoda nesouvisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2291/2010, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 10782), to však je pouze jednou z podmínek stavení promlčecí doby. Promlčecí doba se staví jen ohledně toho nároku, který byl v trestním řízení uplatněn, a pouze v tom rozsahu, v němž byl uplatněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2166/2010, nebo ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9756 a C 1868). Nárok je přitom vymezen nejen výší požadované částky, ale též vylíčením rozhodných skutečností, z nichž má vyplývat. Nepostačuje tedy, že se žalobce a) připojil s nárokem na náhradu škody v určité částce k trestnímu řízení vedenému ohledně skutku, jímž měla být škoda způsobena, jak se domnívají dovolatelé.
Vzhledem ke správnosti závěru, že ke stavení promlčecí doby nedošlo již proto, že trestní řízení bylo vedeno proti osobě, jež není totožná se žalovanou, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda v trestním řízení vedeném proti V. K. uplatnili žalobci týž nárok jako v projednávané věci, neboť zodpovězení této otázky by na výsledek řízení nemohlo mít žádný vliv.
Dovolatelům se prostřednictvím v dovolání uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud proto dovolání žalobců neshledal důvodným a podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. je zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř., tak, že procesně neúspěšným žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 7.453,60 Kč včetně 21 % DPH (§7 bod 5 ve spojení s §8 odst. 1 ve spojení s §1 odst. 2 a §2, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu