ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.827.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 827/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti žalovaným 1) V. V. a 2) L. V., oběma zastoupeným JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Pod Cvilínem, Horní 1084/16, o 1.080.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 118/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2012, č. j. 15 Co 128/2011-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.795,- Kč k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta se sídlem v Krnově, Pod Cvilínem, Horní 1084/16, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. 19 C 118/2006-245, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. ledna 2011, č. j. 19 C 118/2006-249, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.080.000,- Kč s úrokem z prodlení, požadované na náhradě ušlého zisku za dobu od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně vydražila provozovnu v budově p. č. v Krnově a nebytový prostor užívala na základě nájemní smlouvy k provozování bistra. Žalovaní, kteří v r. 1999 koupili předmětnou nemovitost, vyzvali žalobkyni, aby nebytové prostory vyklidila, což žalobkyně odmítla, žalovaní proti ní podali žalobu na vyklizení a během probíhajícího řízení nebytové prostory 4. 1. 2000 vyklidili proti vůli žalobkyně a následně prostor přestavěli. Soud dospěl k závěru, že žalovaní 4. 1. 2000 svémocně vyklidili žalobkyni z prostor, ke kterým měla právo nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, a odpovídají podle §420 obč. zák. za škodu, kterou jí způsobili, avšak nárok žalobkyně za období od 1. 1. 2004 do 30. 11. 2004 ve výši 330.000,- Kč je promlčen, neboť žaloba byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, a ohledně nároku za dobu od 1. 12. 2004 do 31. 12. 2006 uzavřel, že žalobkyně neprokázala výši škody, která měla spočívat v ušlém zisku 25.000,- Kč měsíčně z podílu na příjmech z provozování živnosti ve vyklizených prostorách.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. března 2012, č. j. 15 Co 128/2011-308, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jinak jej ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobkyně je promlčen v subjektivní promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák. Rozhodující je, kdy se o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, žalobkyně dozvěděla, a na posouzení počátku běhu promlčecí doby nemá vliv, že žalobkyně měla stanovenou měsíční výši příjmu. Námitka promlčení je důvodná a není v rozporu s dobrými mravy.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Kromě paušální námitky, že právní závěry v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se rozchází se zjištěnými skutečnostmi, dovolatelka namítá, že soud nesprávně posoudil objektivní promlčecí dobu jako tříletou, nikoli jako desetiletou, nesprávně stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí doby, protože nevzal v úvahu, že stejný nárok za jiná žalovaná období žalobkyně uplatnila v jiných řízeních u soudu (sp. zn. 7 C 1/2001, 7 C 301/2003), a odvolací soud nepostupoval podle ust. §112 obč. zák. Poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž je uvedeno, že zavinění žalovaných soud kvalifikuje jako úmysl nepřímý, a dovozuje, že objektivní desetiletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku za rok 2004 mohla začít běžet nejdříve koncem roku 2004. Z hlediska subjektivní promlčecí doby uvádí, že podáním žalob na náhradu škody se promlčecí doba dle §112 obč. zák. přerušila a teprve až v r. 2005 na základě rozhodnutí vydaných v dalších soudních sporech ona opět nabyla vědomost o vznikající škodě. Odvolacímu soudu vytýká, že nevyhodnotil, zda a jaký vliv na její vědomost o vzniku škody měla předchozí rozhodnutí soudů, v nichž bylo v rozporu se současnými zjištěními dovozováno, že postup žalovaných vůči ní byl po právu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu o promlčení práva žalobkyně na náhradu ušlého zisku z podnikání, ostatně žalobkyně svůj tvrzený nárok v řízení ani neprokázala. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno podle §241b odst. 3 o. s. ř. včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. března 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní námitkou dovolatelky v dané věci je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru na otázku promlčení uplatněného nároku v subjektivní promlčecí době, neboť soud nevzal v úvahu stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák., přestože stejný nárok byl uplatněn v předchozích řízeních vedených u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 7 C 1/2001 a 7 C 301/2003.
Z hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. řešení této otázky nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle ustálené judikatury k výkladu §112 obč. zák. platí, že stavení promlčecí doby nastává pouze ve vztahu k tomu právu, které bylo v řízení uplatněno, a ve vztahu k rozsahu nároku, pro nějž se řízení vede, tedy v rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 11, pod poř. č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008).
Jestliže se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 3. ledna 2001 žalobkyně domáhala náhrady ušlého zisku za období roku 2000, došlo ke stavení promlčecí doby ve vztahu k takto vymezenému nároku, o němž bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 7 C 1/2001, pravomocně rozhodnuto, nárok na náhradu ušlého zisku za další období r. 2001, 2002 a 2003 žalobkyně uplatnila 29. 12. 2003 pod sp. zn. 7 C 301/2003. Nárok na náhradu za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006, jenž je předmětem nynějšího řízení, není totožný s nároky v předchozích řízeních. Z uvedeného vyplývá, že z důvodu podaných předchozích žalob nemohlo dojít podle §112 obč. zák. ke stavení promlčecí doby k uplatnění nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu zisku z podnikatelské činnosti za dobu od 1. 1. 2004.
Pokud jde o posouzení délky objektivní promlčecí doby, stále platí, že uplynutím jedné z promlčecích dob dochází k promlčení nároku na náhradu škody bez ohledu na to, zda druhá promlčecí doba ještě neuběhla. Z tohoto důvodu není otázka délky objektivní promlčecí doby rozhodná pro závěr o promlčení nároku.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, proto námitky, týkající se skutkového stavu věci, jež spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska právních otázek vymezených v dovolání zásadní význam po právní stránce ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a podle §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 20.192,- Kč, paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (4.303,- Kč) celkem činí 24.795,- Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis, podle něhož by náhrada jednotným způsobem ve srovnatelných případech mohla být stanovena, k dispozici není.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu