ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.832.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 832/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. P. , zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému Statutárnímu městu Kladnu, se sídlem úřadu v Kladně, nám. Starosty Pavla 44, IČO 00234516, zastoupenému JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 91/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 25 Co 434/2013-194, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalovaném domáhala náhrady škody za poškození zdraví, k němuž došlo pádem na chodníku dne 26. 12. 2010.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 24. 7. 2013, č. j. 7 C 91/2012-155, zamítl žalobu na zaplacení 90.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně při návratu z nákupu chtěla na světelné křižovatce přejít po přechodu pro chodce, ale sníh ze silnice a chodníku byl odklizen takovým způsobem, že na okraji chodníku směrem k přechodu pro chodce byly navršeny sněhové bariéry šířky asi 1 m a výšky 80 cm, v nichž byl chodci vyšlapán úzký průchod k přechodu. Při průchodu sněhovou bariérou žalobkyně upadla a způsobila si zranění, které si následně vyžádalo operaci. Soud dovodil, že v řízení nebyly zjištěny předpoklady odpovědnosti vlastníka místní komunikace vymezené v ustanovení §27 odst. 3 a §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „silniční zákon“). Sněhové bariéry existovaly v tomto období poměrně delší dobu, komunikace byly celkově po námraze kluzké, což bylo možno rovněž předvídat vzhledem k velkému mrazu, a i pro žalobkyni, která na dané místo viděla z okna svého bytu a procházela jím téhož dne již podruhé, byla situace v daném místě předvídatelná. Protože se nejednalo o nepředvídatelnou změnu schůdnosti, není dána objektivní odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j. 25 Co 434/2013-194, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po právní stránce dovodil, že tím, že není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace podle silničního zákona, není vyloučena jeho odpovědnost podle §415 a §420 obč. zák. Bylo prokázáno, že žalobkyně hodlala přejít křižovatku v místě k tomu určeném, tj. po vyznačeném přechodu pro chodce, řízeném světelnou signalizací, avšak na chodníku vedoucím k tomuto přechodu se nacházely sněhové bariéry. Žalovaný jakožto vlastník chodníku tím, že nezajistil bezpečný přístup k přechodu pro chodce, porušil prevenční povinnost podle ustanovení §415 obč. zák., následkem tohoto protiprávního úkonu došlo k pádu žalobkyně, a žalovaný za škodu jí vzniklou odpovídá podle §420 obč. zák. V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat případnou mírou spoluzavinění žalobkyně a výší škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že se dovolací soud při hodnocení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, 25 Cdo 2731/2008 a 25 Cdo 3097/2013. Uvádí, že speciální právní úprava odpovědnosti vlastníka komunikace v zákoně č. 13/1997 Sb. vylučuje obecnou právní úpravu odpovědnosti za škodu. Namítá, že žalovaný splnil prevenční povinnost tím, že přijal plán zimní údržby a uzavřel smlouvy se svými dodavateli k zajištění jeho plnění. Jestliže k pádu žalobkyně došlo v důsledku nevytvořených průchodů přes sněhové bariéry, které vznikly činností organizací provádějících zimní údržbu, pak vůči těmto organizacím by měla směřovat odpovědnost za porušení povinnosti při zimním úklidu komunikací a nikoliv vůči vlastníku komunikace. Ani v ust. §415 obč. zák. nejde o bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám v budoucnu, nýbrž o běžnou míru opatrnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žádné z rozhodnutí dovolacího soudu, na něž dovolatelka poukazuje, neřeší otázku vztahu mezi objektivní odpovědností podle zvláštního zákona a obecnou odpovědností podle §415, §420 obč. zák., neboť se zabývají zejména podmínkami pro vznik objektivní odpovědnosti a výkladem pojmu závada ve schůdnosti. Podle jejího názoru je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s námitkami žalovaného a připojila se k návrhu žalovaného na změnu napadeného usnesení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 20. 11. 2013, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dovolací řízení bylo zahájeno dne 10. 2. 2014, tj. po účinnosti zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II. bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se při řešení odpovědnosti žalovaného odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nerespektoval názor, že speciální právní úprava odpovědnosti vlastníka komunikace za závadu ve schůdnosti podle §27 odst. 3 silničního zákona vylučuje jeho obecnou odpovědnost podle ust. §415 a §420 obč. zák.
Dovolateli nelze přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu se v otázce vztahu obecné a speciální právní úpravy odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu odchyluje od názoru dovolacího soudu v uvedených rozhodnutích. Především ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2731/2008 a 25 Cdo 3097/2013 není otázka vztahu obecné a zvláštní odpovědnosti za škodu vůbec řešena, a názor uvedený v rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, že nelze odvolacímu soudu vytýkat, že uplatněný nárok neposoudil podle §415 obč. zák., odpovídá zjištěnému skutkovému stavu dané věci a vyplývá ze závěru, že na vlastníkovi komunikace nebylo možno spravedlivě požadovat, aby před třetí hodinou ranní, kdy se úraz stal, byla na komunikaci třetí třídy odstraněna námraza, jež se během noci vytvořila poklesem teploty pod bod mrazu.
Ostatně dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích dovodil, že není správný názor, že silniční zákon má povahu zvláštního právního předpisu v tom směru, že vylučuje použití obecného ustanovení o odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Silniční zákon, upravující odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škodu, je sice ve vztahu k ustanovení §420 obč. zák. speciálním předpisem, to však neznamená, že by tím, že není dána objektivní odpovědnost žalovaného města za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, byla automaticky vyloučena jeho případná obecná odpovědnost podle občanského zákoníku. Silniční zákon upravuje totiž jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 3/2000, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013). Zkoumání podmínek odpovědnosti žalovaného podle §420 obč. zák. (porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno, a porušením povinnosti při péči o stav komunikace může být i porušení tzv. generální prevence ve smyslu §415 obč. zák.
Ani v otázce pasivní legitimace se odvolací soud neodchýlil od právního názoru, jenž byl vysloven v rozhodnutích dovolacího soudu, např. ve věci pod sp. zn. 25 Cdo 2142/2005 v tom smyslu, že město jakožto subjekt povinný provádět zimní údržbu chodníků na svém území se odpovědnosti za porušení této povinnosti nezprostí tím, že smluvně na jiného plnění této své povinnosti přenese.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Z těchto důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu