ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1137.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1137/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně VEMA, akciová společnost se sídlem v Chrudimi, Dašická 911, IČO 46506071, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalované VEJCE CZ s.r.o. se sídlem v Praze 9, Nedokončená 9, IČO 27428559, zastoupené JUDr. Oldřichem Hrádkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Slavíkova 1571/6, o zaplacení částky 458.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 356/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2012, č. j. 21 Co 42/2012-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 18. 9. 2012, č. j. 21 Co 42/2012-151, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 23. 9. 2011, č. j. 53 C 356/2008-110, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 458.340,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu, a současně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla dne 3. 2. 2006 uzavřena platná nájemní smlouva o pronájmu areálu určeného pro chov kuřic a výrobu vajec na adrese Chrudim IV, Dašická 911, podle níž měla žalovaná ze sjednaného ročního nájemného ve výši 3.500.000,- Kč investovat částku 250.000,- Kč do předmětu nájmu na běžnou údržbu a opravy pronajatého zařízení, a že vynaložení této částky k tomuto účelu za roky 2006 a 2007 žalovaná prokázala.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.").
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Ačkoliv dovolatelka odkázala na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nezpochybňuje právní posouzení věci, ale podstatou jejího dovolání je tvrzení, jímž napadá výklad nájemní smlouvy (zejména čl. III a IV) provedený odvolacím soudem, a dále námitky týkající se nevynaložení smluvené částky na údržbu předmětu nájmu žalovanou, což představuje nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o platnosti dohody účastnic o investicích žalované na běžné opravy a údržbu předmětu nájmu ve výši 250.000,- Kč ze sjednaného ročního nájemného poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků výše uvedené nájemní smlouvy a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Obdobně to platí, jestliže brojí proti závěru o vynaložení sjednané částky na údržbu a opravy žalovanou ve vymezeném období.
Přípustnost dovolání nezakládají ani výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, neboť představují nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu