ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1737.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1737/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce JUDr. T. P. , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1) J. R. , 2) T. R. , zastoupeným Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 143/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. 15 Co 375/2011-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 10. 2013, č. j. 15 Co 375/2011-184, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 4. 4. 2011, č. j. 18 C 143/2009-96, ve výroku ve věci samé, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci byt – jednotku č. 2490/10, umístěnou v objektu bydlení – budově označené popisnými čísly, postavené na pozemcích parcelní číslo 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6, 2780/7, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec P. na LV 3035 pro katastrální území S., a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení §237 o. s. ř. není dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a proto jej Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
I když dovoláním napadený názor odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o výpůjčce podle §659 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podle nějž je třeba věc v dovolacím řízení posuzovat (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.) je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která obdobné smlouvy hodnotí jako (neplatné) nájemní ve smyslu §663 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3077/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2233/2012), nic to nemění na vyřešení otázky, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu, kterou dovolatel nezpochybňuje a na které je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolání dále brojí proti závěru, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a že vzhledem k okolnostem případu je na místě žalobu (pro tentokrát) zamítnout. Vzhledem k tomu, že uvedený závěr učinil odvolací soud po pečlivé úvaze, v jejímž rámci zvážil jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožadují žalovaní, tak rozhodné okolnosti na straně žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997 pod č. 62, rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007) a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, je rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a odpovídá i dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu v obdobných věcech
(např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12).
Poukazuje-li dovolatel na (dosud nepravomocný) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2013, č. j. 42 C 248/2012-80, přehlíží, že skutkový stav v dovolacím řízení nelze měnit (srov. §241a odst. 6, §243f odst. 1 o. s. ř).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu