ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1746.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1746/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně LOBARIA s. r. o. , se sídlem Česká Lípa, Okružní 2673, IČO: 26006308, zastoupené Mgr. Lenkou Jindrovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, Bělská 151, proti žalované obec Vyskeř , se sídlem Vyskeř 50, zastoupené Mgr. Martinou Francúz Bezděkovskou, advokátkou se sídlem Turnov, Palackého 211, o zaplacení částky 238.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 88 C 171/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 20 Co 461/2013-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.520,- Kč k rukám Mgr. Martiny Francúz Bezděkovské, advokátky se sídlem Turnov, Palackého 211, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (nájemkyně „penzionu ve V.“ – dále jen „Penzion“) se proti žalované (pronajímatelce Penzionu) domáhala zaplacení částky 238.590,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení), z čehož částku 229.000,- Kč požadovala z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny (stavebních úprav sociálního zařízení) Penzionu provedené žalobkyní za trvání nájemního poměru zvýšila hodnota pronajaté věci ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 10. června 2011, tj. ke dni ukončení nájemního poměru (dále jen „obč. zák.“). Zbývající částka 9.590,- Kč pak měla představovat náklady vynaložené žalobkyní na pořízení znaleckého posudku, který si nechala vypracovat před zahájením daného soudního řízení a jímž byla stanovena výše jejího nároku na zaplacení protihodnoty ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. právě částkou 229.000,- Kč.
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č. j. 88 C 171/2011-195, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 227.430,- Kč (tj. částku určenou znalcem ustanoveným soudem prvního stupně jako výši protihodnoty ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (zbývající) částky 11.160,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.) a o vrácení nespotřebovaných částí uhrazených záloh na náklady důkazu (znaleckého posudku vyhotoveného v řízení) účastnicím (výroky IV. a V.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 20 Co 461/2013-230, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 227.430,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Vycházeje ze skutkových zjištění, že k žádosti žalobkyně ze dne 8. prosince 2005 jí žalovaná dopisem ze dne 21. prosince 2005 udělila písemný souhlas s rekonstrukcí sociálního zařízení Penzionu, avšak podmíněný tím, že rekonstrukce bude provedena plně na její náklad, a že žalobkyně následně takto schválenou rekonstrukci provedla, dovodil, že jí nesvědčí právo na protihodnotu toho, o co se odsouhlasenou změnou zvýšila hodnota pronajaté věci, tedy na zaplacení částky 227.430,- Kč. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 a 26 Cdo 2615/2012.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (viz posléze uvedený výklad).
Dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastnic vyplývající z nájemního poměru k Penzionu podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Již v rozsudku ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněném pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; proto nelze takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle §574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích z 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, a dále z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012 (tj. v rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud), a sdílí je i v poměrech souzené věci.
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že dovolatelce nesvědčí právo na protihodnotu toho, o co se odsouhlasenou změnou (rekonstrukcí sociálního zařízení) zvýšila hodnota Penzionu (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). V této souvislosti především nelze ztratit ze zřetele, že v posuzovaném případě ze zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že žalovaná (pronajímatelka Penzionu) podmínila účinky svého souhlasu se změnou pronajaté věci akceptací písemného návrhu, že změnu pronajaté věci provede dovolatelka (nájemkyně Penzionu) plně na svůj náklad. Přitom z obsahového hlediska se jednalo o návrh dohody, jíž si účastnice nájemního poměru upraví vzájemná práva a povinnosti odchylně od ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. tak, že vyloučí možnost dovolatelky domáhat se po skončení nájemního vztahu byť i jen protihodnoty toho, o co se odsouhlasenou změnou zvýšila hodnota pronajaté věci (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, tj. rozhodnutí, na které odvolací soud rovněž odkázal). Jelikož pro uvedenou dohodu není předepsána obligatorně písemná forma, mohla dovolatelka návrh na její uzavření přijmout i konkludentně. Z toho, že jí ho žalovaná předložila písemně, totiž nelze bez dalšího usuzovat, že projevila vůli uzavřít smlouvu v písemné formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 1998, sp. zn. 2 Odon 76/97, uveřejněný pod č. 100 v sešitě č. 14 z roku 1198 časopisu Soudní judikatura). Započala-li dovolatelka následně s rekonstrukcí sociálního zařízení Penzionu v intencích uděleného souhlasu, podmíněného právě přijetím návrhu na uzavření smlouvy, podle níž ji měla provést plně na vlastní náklad, lze z tohoto jejího jednání dovodit, že projevila vůli přijmout tento návrh jiným včasným jednáním ve smyslu ustanovení §43c odst. 1 obč. zák. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007). Za tohoto stavu tedy účastnice uzavřely v souvislosti s odsouhlasenou změnou pronajaté věci konkludentní dohodu, jíž vyloučily vznik práva dovolatelky žádat při skončení nájmu byť i jen protihodnotu toho, o co se v důsledku provedené rekonstrukce sociálního zařízení zvýšila hodnota Penzionu (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Pro úplnost zbývá dodat, že zmíněné právo by však dovolatelce nevzniklo, i kdyby z jejího následného konání (započetí odsouhlasené rekonstrukce sociálního zařízení Penzionu) nebylo možné usoudit na konkludentní akceptaci návrhu žalované, jejž připojila k souhlasu se změnou pronajaté věci. Jestliže by totiž zmíněný návrh nepřijala, nenastaly by účinky takto podmíněného souhlasu z důvodu nesplnění k němu připojené (odkládací) podmínky (viz ustanovení §36 odst. 2 věty první obč. zák.), přičemž v důsledku toho by jí nemohly vzniknout žádná práva, která (dispozitivní) ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. přiznávají nájemci na základě „odsouhlasené“ změny věci. Pro úplnost zbývá dodat, že v případě „neodsouhlasené“ změny věci by jí mohlo vzniknout pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 2877/2000, uveřejněného pod C 1513 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovéto právo ovšem vychází z jiného skutku (skutkového děje) a předpokládá změnu žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kterou však dovolatelka neučinila.
Za této situace není tedy dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu