ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5366.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5366/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) K. Š. a b) J. Š. , zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, ul. 28. října 31, proti žalovaným: 1) Z. M. , 2) J. H. , 3) P. H. , 4) J. H. , a 5) J. T. , o zaplacení částky 848.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 278/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. dubna 2008, č. j. 30 Co 508/2007-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaní zaplatili částku 848.625,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že byli v době od 15. 5. 1991 do 30. 4. 2002 nájemci nebytových prostor v domě č. p. 353 ve V. H. a že v nájemních smlouvách uzavřených 15. 5. 1991 a 2. 7. 1993 byl uveden souhlas pronajímatele P. N. (právního předchůdce žalovaných) s vyjmenovanými adaptacemi domu a závazek k úhradě nákladů tím žalobcům vzniklých při skončení nájemního poměru. Žalobci vynaložili na adaptace celkem částku 1.045.425,- Kč, po odpočtu dlužného nájemného 200.175,- Kč tak zbývá žalovaná částka 848.625,- Kč, kterou žalovaní odmítají zaplatit, ačkoliv se k tomu žalovaná 1) zavázala v dohodě o skončení nájmu z 30. 4. 2002. Původní pronajímatel a vlastník domu P. N. zemřel v roce 1997 a dědictvím po něm nabyli žalovaná 1) aj. H. st., každý ideální ½ domu. Ten zemřel v roce 1998 a žalovaní jako jeho dědicové nabyli každý spoluvlastnický podíl ideální 1/8.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem z 28. 4. 2008, č. j. 30 Co 508/2007-141, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) z 28. 6. 2006, č. j. 11 C 278/2003-94, jímž byla zamítnuta „žaloba o uložení povinnosti zaplatit žalobcům ze strany žalovaných celkem částku 848.625,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 12. 2003 do zaplacení“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že právní předchůdce žalovaných jako vlastník domu č. p. 353 ve V. H. uzavřel se žalobci 15. 5. 1991 a 2. 7. 1993 smlouvy o nájmu nebytových prostor v tomto domě, vždy na dobu deseti let. Podle výkladem zjištěného obsahu obou nájemních smluv se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů vynaložených na specifikované adaptace domu jen v případě, že by sám nájemní poměr ukončil před uplynutím sjednané doby (tomu odpovídalo i mimořádně nízké nájemné). Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že nájemní poměr zanikl k návrhu žalobců dohodou z 30. 4. 2002, kterou uzavřeli se žalovanou 1), ke dni uzavření dohody. Žalobci tak nemohou po žalovaných, kteří dědictvím nabyli spoluvlastnictví k původně pronajatému domu, úhradu nákladů požadovat. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že dohoda, kterou uzavřeli žalobci se žalovanou 1) dne 30. 4. 2002 o skončení nájemního poměru a ve které se žalovaná 1) zavázala k úhradě nákladů vynaložených žalobci na předmětný dům po odpočtu dlužného nájemného, je absolutně neplatný právní úkon. Žalované 1) náležel spoluvlastnický podíl k domu pouze v rozsahu ideální ½, ve vztahu k ostatním žalovaným byla v postavení rovnodílného spoluvlastníka, a ve smyslu §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) tak nemohla sama dohodu platně uzavřít (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1694/2005). Nájemní poměr proto skončil uplynutím deseti let, jak bylo ujednáno v nájemní smlouvě z 2. 7. 1993. Protože se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů vynaložených žalobci na jeho dům jen v případě skončení nájemního poměru před uplynutím sjednané doby, nárok na jejich úhradu podle §667 odst. 1 obč. zák. žalobcům nevznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních a jde-li o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.)
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn . IV. ÚS 1464/10). Námitky žalobců, že soud prvního stupně nařídil důkaz znaleckým posudkem, „aniž účastníkům dal možnost se k tomuto důkazu vyjádřit a sám jim sdělil, co má být tímto důkazem prokázáno a zda lze závěry znalce využít v řízení“, zásadní právní význam rozhodnutí nezakládají. To platí i o námitce k „nové argumentaci“ odvolacího soud ohledně skončení nájemní smlouvy. Zatímco soud prvního stupně považoval dohodu z 30. 4. 2002 za platnou, odvolací soud dospěl na základě skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně k odlišnému právnímu závěru o absolutní neplatnosti této smlouvy.
Přípustný není ani dovolací důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Ten dovolatelé podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnili, pokud brojili proti výkladu nájemních smluv z 15. 5. 1991 a 2. 7. 1993. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného
pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. 10. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že žalobci mají po skončení nájmu právo na náhradu zhodnocení pronajaté věci i přes znění předmětné nájemní smlouvy, Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek z 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5278 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2008, v němž uvedl, že „ustanovení občanského zákoníku o změnách prováděných na pronajaté věci (§667 odst. 1) má dispozitivní charakter“.
K otázce hospodaření se společnou věcí se dovolací soud vyjádřil v rozsudku
ze dne 15. 12. 2006, sp.zn. 33 Odo 1694/2005, na který odkázal už odvolací soud. Uvedl, že právní úkon týkající se hospodaření se společnou věcí, který učinil jeden z rovnodílných podílových spoluvlastníků, aniž dal druhému spoluvlastníku možnost se k zamýšlenému úkonu vyjádřit nebo přes výslovný nesouhlas druhého spoluvlastníka, je úkonem absolutně neplatným pro rozpor se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. by žalovaným vůči žalobcům náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu