ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1866.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1866/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce P. G. , zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 118, proti žalovaným 1) P. M. , 2) O. K. , a 3) M. K. , zastoupeným Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 45, o zaplacení částky 6.153.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 158/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013, č. j. 18 Co 1/2013-398, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 96.747,- Kč, k rukám Mgr. Jiřího Slováčka, advokáta se sídlem Praha 1, Štěpánská 45, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 17 C 158/2008-363, zamítl žalobu na zaplacení částky 6.153.100,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky II. a III.) a ve vztahu ke státu (výroky IV. a V.)
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 18 Co 1/2013-398, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích I., II. a III., změnil ho ve výroku IV. a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně zejména ze zjištění, že VUT v Brně (jako pronajímatel) uzavřelo dne 22. 5. 1996 nájemní smlouvu (dále jen „Smlouva“) se žalobcem (jako nájemcem) na dobu určitou (10 let), jejímž předmětem byla budova (obsahující nebytové prostory) a pozemek, zapsané na LV č. 24 pro obec B., k. ú. Š. (dále též „předmětné nemovitosti“, resp. „předmětná budova“ a předmětný pozemek“) za účelem provozování obchodní činnosti, že Smlouva obsahovala v čl. III. ujednání, podle něhož nájemce provede na vlastní náklady stavební úpravy po předchozím souhlasu pronajímatele (ten byl udělen dne 8. 7. 1996), že kupní smlouvou ze dne 27. 12. 2004 převedl pronajímatel předmětné nemovitosti na 1. žalovaného (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 30. 12. 2004), který následně - kupní smlouvou ze dne 4. 3. 2005 převedl na 2. žalovaného a na 3. žalovanou spoluvlastnický podíl k nim ve výši jedné poloviny do jejich společného jmění manželů (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 7. 3. 2005). Přisvědčil jeho závěru, že nabytím vlastnického práva k předmětným nemovitostem vstoupil do právního postavení pronajímatele nejprve 1. žalovaný a posléze i 2. žalovaný spolu s 3. žalovanou (§680 odst. 2 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), že nájemní vztah zanikl předčasně na základě výpovědi pronajímatele ke dni 30. 6. 2005 (uplynutím výpovědní lhůty). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel ze závěru, že Smlouva je částečně absolutně neplatná – pokud jde o nájem nebytových prostor (a na základě toho shledal uplatněný nárok na náhradu nákladů vynaložených nájemcem /žalobcem/ podle §667 odst. 1 poslední věty obč. zák., nedůvodným), odvolací soud dospěl k závěru, že předmět Smlouvy byl nedílný a že došlo k nájmu předmětné budovy (obsahující nebytové prostory) a předmětného pozemku jako celku, a že nelze od sebe oddělit část smlouvy týkající se nebytových prostor od části týkající se pozemku; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 299/2002. Konstatoval, že jde o vztah soukromoprávní, který se plně řídí občanským zákoníkem (byť s výjimkou vyplývající z §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakováním listinného důkazu (Smlouvou) zaujal názor, že v čl. III. Smlouvy se nájemce dobrovolně zavázal k náhradě nákladů spojených se stavebními úpravami, z čehož lze učinit závěr, že tímto ujednáním strany platně projevili svoji vůli dohodnout se jinak, než stanoví dispozitivní ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, nález Ústavního soudu z 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04) a vyloučily možnost nájemce domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, oč se zvýšila hodnota pronajaté věci (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, a z 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006). Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že uplatněný nárok není důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Výslovně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil projev vůle žalobce, když stanovil, že projevem vůle nést náklady spojené s rekonstrukcí je vyloučeno i právo domáhat se vydání toho, oč se zvýšila hodnota předmětu nájmu v době jeho ukončení“. Dovolatel má za to, že „při takovém závěru došlo ze strany odvolacího soudu k výraznému odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Obsáhle se vyjadřuje k tomu, proč považuje takovýto výklad za nesprávný, polemizuje s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž odkázal odvolací soud (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 a sp. zn. 28 Cdo 1222/2007) a vyjadřuje nesouhlas s interpretací projevů vůle smluvních stran v nich vyjádřené. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s délkou řízení v dané věci a namítá procesní pochybení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně). Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření namítli, že nejsou splněny podmínky vyjádřené v ustanovení §237 o. s. ř., vyvraceli dovolací námitky a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., tj. ve znění do 31. prosince 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“) – viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a navíc jsou v něm uplatněny nezpůsobilé dovolací důvody.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel sice formálně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, obsahově však jeho dovolací námitky ve skutečnosti směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, na nichž byl závěr o nedůvodnosti žaloby založen. Namítán je totiž nesprávný výklad obsahu právního úkonu, tj. Smlouvy (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), tedy nesprávné posouzení okolnosti skutkové povahy rozhodné pro posouzení práv ze sporné smlouvy vyplývajících (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2428/2003, uveřejněné pod č. 72 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004). Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, činí tak na základě vlastního (odlišného) výkladu Smlouvy, z něhož také vychází námitka rozporu s ustálenou judikaturou. Pro úplnost lze dodat, že právní názor odvolacího soudu, který na základě skutkového stavu, z něhož vycházel (a který nelze v dovolacím řízení zpochybnit), je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na niž ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.
Nezpůsobilý dovolací důvod představují i námitky týkající se vad řízení (postupu soudů).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu