ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1948.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1948/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) J. P. , P., a b) P. P. , tamtéž, zastoupených Mgr. Davidem Babincem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Bělidle 830/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 266/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2013, č. j. 51 Co 515/2012-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení neplatnosti výpovědi (dále též jen „Výpověď“), dané jim žalovaným dopisem ze dne 9. 11. 2007, z nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, který se nachází ve 4. podlaží domu P., katastrální území H., (dále též „předmětný byt“, resp „byt“); rovněž se domáhali určení, že „výpověď z nájmu předmětného bytu se prodlužuje na zkušební dobu 6 měsíců“.
V pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně), tj. zamítavé rozsudky ze dne 31. 3. 2010, č. j. 13 C 266/2008-87, a ze dne 31. 10. 2011, č. j. 13 C 266/2008-156, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze (soudu odvolacího) ze dne 31. 3. 2011, č. j. 51 Co 9/2011-137, a ze dne 16. 1. 2012, č. j. 51 Co 579/2011-173; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 7. 9. 2012, č. j. 13 C 266/2008-196, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2013, č. j. 13 C 266/2008-227, opětovně zamítl žalobu na určení neplatnosti Výpovědi (výrok I.), jakož i návrh žalobců, „aby výpověď z nájmu předmětného bytu byla prodloužena na zkušební dobu 6 měsíců“ (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2013, č. j. 51 Co 515/2012-223, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka.
Žalobci podali dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět jen „o. s. ř.“, neboť dovolateli nastolená právní otázka platnosti Výpovědi byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru týkajícího se naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a ani předběžného právního názoru, že žalobci jsou společnými nájemci předmětného bytu; dovolací soud proto z posléze uvedených právních názorů vycházel.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. postupoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů (§3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Soudní praxe se již v minulosti (tj. za účinnosti občanského zákoníku před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“) ustálila v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovodila, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. před novelou, nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. před novelou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom dlouhodobě ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. před novelou, je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. před novelou podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V ustálené soudní praxi nebylo pochyb ani o tom, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
S uvedenými názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v současné době. Je však zapotřebí zdůraznit, že v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, uveřejněný pod č. 17/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008) zaujal právní názor (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§39 obč. zák.), jak správně učinily oba soudy. Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou však právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č. 28/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 13. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011/)
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že Výpověď není neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Především není možno přehlédnout, že při posouzení uvedené otázky nelze zohlednit zaplacení dluhu na nájemném, jestliže k tomuto došlo až po doručení výpovědi z nájmu bytu. Nebyl-li vzniklý dluh vyrovnán před doručením výpovědi z nájmu bytu, nelze na uvedenou neplatnost usoudit jen na základě tíživé sociální situace žalobců, byť by byla jakkoliv složitá. Navíc při posuzování uvedené otázky nelze „izolovaně“ zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, zejména pak okolnosti na straně žalovaného (pronajímatele předmětného /obecního/ bytu) a jeho zájem na řádném placení nájemného.
V předestřených souvislostech lze doplnit, že je nepřípadný – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – odkaz dovolatelů na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008. Úvaha o tom, že by výpověď pronajímatele z nájmu bytu – vzhledem k poměrům účastníků a k okolnostem daného konkrétního (jedinečného) případu – vedla k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by nájemce zatížila likvidačním způsobem, zatímco pro pronajímatele by neznamenala podstatný přínos, je totiž vyloučena již tím, že žalobci si dlouhodobě neplnili svoji základní povinnost nájemce spočívající v řádném placení nájemného (a záloh na úhradu za služby /které navíc neplatili ani v následujících dvou letech po doručení Výpovědi a takto vzniklý dluh činil 132.009,- Kč/); nejde tedy zjevně o situaci, kdy by Výpověď pro pronajímatele podstatný přínos neznamenala.
Pokud dovolatelé dále namítali, že nebyli soudem prvního stupně poučeni ve smyslu §30 odst. 1 a §118a o. s. ř., představují tyto námitky nepřípustný dovolací důvod (vady řízení) a už proto nemohou vyhovět požadavku na vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu, jak je formulován v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu