ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1998.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1998/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) GURMAN LANŠKROUN s.r.o. , se sídlem Lanškroun, Jana Marka Marků 5, IČ 64789101, b) J. M. , zastoupených Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 1972/158, proti žalovanému městu Lanškroun , se sídlem Lanškroun, Jana Marka Marků 12, IČ 00279102, zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, o umožnění přístupu do nebytových prostor a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 110/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2013, č. j. 19 Co 178/2012-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.325,- Kč, k rukám JUDr. Milana Jelínka, advokáta se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci podali včasné dovolání proti rozsudku ze dne 22. 1. 2013, č.j. 19 Co 178/2012-283, jímž Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soudu prvního stupně) ze dne 14. 10. 2011, č.j. 12 C 110/2010-161, ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. 11. 2011, č.j. 12 C 110/2010-175, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému strpět užívání nebytových prostor tam specifikovaných (dále též jen „předmětné nebytové prostory“) v rozsahu nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 1996 a zajistit nerušený a ničím neomezený přístup žalobcům, jejich zaměstnancům a osobám pověřeným žalobci a všem návštěvníkům restaurace, za účelem provozování hostinské činnosti v předmětných nebytových prostorách a uložena žalobcům povinnost vyklidit předmětné nebytové prostory do 15 dnů do právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a zákona č. 293/2013 Sb.), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobci nastolené právní otázky týkající se zejména výkladu ustanovení §45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb. o obcích (podle nějž je v dané věci třeba postupovat), však již byly dovolacím soudem vyřešeny, odvolací soud se od ustálené praxe Nejvyššího soudu neodchýlil a současně není důvod, aby vyřešené právní otázky byly posouzeny jinak. Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudky z 29. 9. 2003, sp.zn. 21 Cdo 224/2002, z 29. 4. 2005, sp.zn. 32 Odo 11/2004, z 17. 1. 2007, sp.zn. 30 Cdo 3048/2006, z 23. 1. 2007, sp.zn. 30 Cdo 1571/2006, z 24. 6. 2009, sp.zn. 30 Cdo 2064/2008 a z 10. 11. 2009, sp.zn. 28 Cdo 2075/2009) je ustálena v názoru, že právní úkon starosty obce vyžadující schválení zastupitelstvem obce (resp. obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný podle ustanovení §39 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). V rozhodnutí z 27. 5. 2009, sp.zn. 32 Cdo 1841/2009, na nějž odkázal i soud prvního stupně, pak Nejvyšší soud dovodil, že vůle vyjádřená v rozhodnutí orgánu obce musí být natolik určitá a zřetelná, aby nevznikaly pochybnosti o jejím obsahu, a že starosta obce nemůže tuto vůli orgánu obce „dotvořit“. Vzhledem k pravidlům, podle nichž kolektivní orgány obce rozhodují, je vyloučeno přijetí rozhodnutí jiným než výslovným způsobem (konkludentním jednáním) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. 3. 2013, sp.zn. 32 Cdo 923/2011. Dalšími námitkami dovolatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, neboť směřují proti zjištěnému skutkovému stavu (z provedených důkazů dovozuje, že uzavření nájemní smlouvy předcházelo rozhodnutí rady města), a dovolací soud se jimi proto nezabýval.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. ledna 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu