ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2962.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2962/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. K. Š., zastoupeného Mgr. Karlem Hostašem, advokátem se sídlem Plzeň, Máchova 29, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Kasejovice – Smolivec v likvidaci , se sídlem Kasejovice, IČO 00669474, o zaplacení částky 600.664,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 5 C 23/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2001, č. j. 12 Co 570/2001-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 10. 2001, č. j. 12 Co 570/2001-57, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih (soudu prvního stupně) ze dne 29. 5. 2001, č. j. 5 C 23/2001-37, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 600.664,- Kč a úroky z prodlení ve výši 16% z částky 1.251.384,30 Kč od 13. 3. 2001 do zaplacení a rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. října 2001 po řízení provedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., (dále jen „o. s. ř.“) tj. ve znění účinném do 31. 3. 2005 (srov. čl. II. bod 3 zákona č. 59/2005 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatel výslovně uplatňuje toliko dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), dle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však ve skutečnosti směřují jeho námitky též proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu ohledně skutkového předpokladu provozování zemědělské výroby. Dovolatel tak přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolací soud se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání, na něž dovolatel v této souvislosti odkázal, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí z povahy věci nemůže reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008).
Dovolací námitky týkající se výroku napadeného rozsudku naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly a proto jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel pak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o splatnosti nároku na vypořádání majetkového podílu z transformace, a tím i jeho závěr o vzniku povinnosti platit úroky z prodlení. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Protože se však odvolací soud od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, nelze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – přisoudit rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Dovolatel v této souvislosti argumentuje právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 700/2000. Ten však byl následně v judikatuře dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 356/2005, uveřejněné pod č. 172 v časopise Soudní judikatura 11/2005, a ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2144/2011) překonán názorem, podle něhož pohledávka na majetkovém podílu je splatná uplynutím sedmileté lhůty ode dne schválení transformačního projektu; uvedené lze vztáhnout i na devadesátidenní lhůtu, jež běžela v souzené věci.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, neshledá-li jej důvodným, Nejvyšší soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu