ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3016.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3016/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových , IČ: 493 70 449, se sídlem Praha 1, U Sovových mlýnů 503/2, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, proti žalovanému Mlýny s.r.o. , se sídlem Praha 1, Truhlářská 1108/3 IČ: 283 72 573 (dříve ZOO 1320 s.r.o ., IČ: 283 72 573, se sídlem Praha 6 – Suchdol, Kosova 1243), zastoupenému JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 404/30a, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 39 C 31/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2012, č.j. 39 C 31/2011-106, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č.j. 25 Co 330/2012 - 138, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2012, č.j. 39 C 31/2011-106, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č.j. 25 Co 330/2012-138, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám Mgr. Lukáše Zscherpa, advokáta se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č.j. 39 C 31/2011-106, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 3 dnů od právní moci rozsudku „nebytové prostory nacházející se v 1. nadzemním podlaží a 1. podzemním podlaží budovy v ulici S. m., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha, k.ú. M. S., katastrální pracoviště Praha, na LV č. 468 (dále „předmětná budova“, resp. „budova“), dále pozemek č. 784/1, pozemek č. 786 a pozemek č. 1084/1, všechny zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha, k.ú. M. S., katastrální pracoviště Praha, a to na LV č. 468 a na LV č. 127 (dále jen „předmětné nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č.j. 25 Co 330/2012-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování, vzal především za prokázáno, že žalovaný užíval předmětné nemovitosti na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalobkyní dne 26. 2. 2009 (dále jen „Smlouva“), v níž se mimo jiné dohodli, že měsíční nájemné činí 250.000,- Kč a záloha na náklady vzniklé v souvislosti s provozem předmětu nájmu a společných prostor 25.000,- Kč, že žalovaný se zavázal hradit obě částky „do 25. dne měsíce předcházejícího měsíci, na který náleží“, a že pronajímatelka byla oprávněna vypovědět Smlouvu pouze z důvodu závažného porušení povinností nájemce, za nějž se rovněž považuje jeho prodlení s úhradou jakékoli platby po dobu delší než jeden měsíc, přestože byl na toto prodlení písemně upozorněn. Rovněž vzal za zjištěno, že žalovaný zaplatil na nájemném za měsíce leden a únor 2010 (pro tyto měsíce „sníženém“ žalobkyní na 125.000,- Kč měsíčně) dne 4. 5. 2010 po 35.000,- Kč a 24. 6. 2010 po 15.000,- Kč na každý měsíc, za březen a duben dne 25. 6. 2010 po 50.000,- Kč na každý měsíc, za květen nezaplatil ničeho a za měsíc červen 2010 dne 29. 6. 2010 částku 21.250,- Kč, že dopisem z 27. 5. 2010 byl žalobkyní upozorněn na prodlení s úhradou nájemného, a že dne 9. 7. 2010 byla žalovanému doručena výpověď Smlouvy (dále též jen „Výpověď“), v níž byl vyzván k vyklizení předmětných nemovitostí a jejich předání žalobkyni do 17. 10. 2010 a dále k doplacení nájemného ve výši 1.153.750,- Kč a „služeb“ ve výši 108.080,53 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že Smlouva je platným právním úkonem, přičemž považoval za nadbytečné se zabývat argumentací žalovaného týkající se namítané neplatnosti Smlouvy a vyslovil názor, že pro posouzení věci je toliko právně významné, zda žalovanému svědčí právní důvod k užívání předmětných nemovitostí; námitky žalovaného by v tomto směru mohly vést toliko k závěru, že mu právní důvod k užívání předmětných nemovitostí nesvědčí, a že žaloba je proto důvodná. Přisvědčil dále jeho závěru, že Výpověď je platná a dostatečně určitá, neboť z jejího textu je zcela zřejmá vůle žalobkyně vypovědět Smlouvu, jakož i to, že Výpověď se vztahuje na celý předmět nájmu, nikoli jen na nebytové prostory. Ve shodě se soudem prvního stupně dále dovodil, že ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, neboť žalovaný neplatil nájemné řádně a včas (za květen 2010 dokonce vůbec), a to ani měsíc poté, co byl na prodlení žalobkyní upozorněn. Uzavřel, že jelikož žalovaný užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu, je žaloba na vyklizení důvodná (§126 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč.zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§237 o.s.ř.“ a jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel v úvodu obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení v dané věci, a to včetně obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů. Vyjadřuje nesouhlas (z důvodů rozvedených v dovolání) se závěrem soudu prvního stupně, že Smlouva je platným právním úkonem a odvolacímu soudu vytýká, že se otázkou platnosti, resp. neplatnosti Smlouvy nezabýval, neboť ji považoval za bezvýznamnou. Považuje proto jeho rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné a vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud nemůže dospět k závěru o platnosti výpovědi, aniž by předtím jako předběžnou otázku posoudil otázku platnosti smlouvy, která má být takovou výpovědí ukončena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp.zn. 26 Cdo 3720/2011). Namítá, že z Výpovědi není zřejmé, zda se vztahuje na celý předmět nájmu nebo jen na „nebytové prostory“, a že nebyl dán výpovědní důvod, neboť žalobci nevznikla žádná pohledávka na nájemném; přitom zpochybňuje správnost vyúčtování, poukazuje na výši nájemného „po slevě“ a uvádí, že od března 2009 do června 2010 mělo být na nájemném zaplaceno toliko 1.721.250,- Kč, a že tuto částku uhradil. V této souvislosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že neuplatnil slevu na nájemném v prekluzivní lhůtě a namítá, že uplatnění slevy z nájmu vyplývá z jeho dopisu žalobkyni ze dne 17. 12. 2009, v němž řádně vytkl vady předmětu nájmu a sdělil žalobkyni, že bude hradit nájemné maximálně ve výši odpovídající způsobilosti předmětu nájmu. Jelikož odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, je jeho „rozhodnutí“ v rozporu s hmotným právem a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 2295/99). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, nebo (nebudou-li splněny podmínky pro změnu rozhodnutí) rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že žalovaný pouze opakuje své argumenty, které již předložil soudům obou stupňů, vyvracela jeho dovolací námitky a vyjádřila názor, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky předvídané ustanovením §237 o.s.ř. Navrhla, aby bylo odmítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 20. listopadu 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo dovoláním rovněž napadeno, je odvolání (dovolatel ostatně uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura 14/1997). Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR z 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR z 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Již na tomto místě je třeba uvést, že dovolací soud nesdílí názor žalovaného, že se odvolací soud nezabýval otázkou platnosti, resp. neplatnosti Smlouvy. Z odůvodnění napadeného rozsudku se totiž podává, že odvolací soud se toliko odmítl zabývat jeho argumentací zpochybňující platnost Smlouvy, přičemž je zřejmé, že vycházel ze závěru (byť výslovně nevyjádřeného) soudu prvního stupně o platnosti Smlouvy, jehož rozsudek – jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl – považoval za správný; lze rovněž přisvědčit jeho názoru, že případný závěr o neplatnosti Smlouvy by ostatně – za situace, kdy žalovaným v řízení nebyl tvrzen (natož prokázán) jiný právní důvod užívání předmětných nemovitostí – nemohl ničeho změnit na závěru, že žalovaný užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Vzhledem k uvedenému pak nelze pokládat za důvodnou ani námitku dovolatele, že odvolací soud dospěl k závěru o platnosti Výpovědi, aniž předtím (jako předběžnou otázku) posoudil otázku platnosti Smlouvy, která jí má být ukončena (nepřípadný je rovněž odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. 6. 2012, sp.zn. 26 Cdo 3720/2011, jež se týkalo skutkově odlišné věci).
Zbývá dodat, že ačkoli dovolatel v naznačených souvislostech namítal též nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jeho posléze předestřené námitky takto uplatněnou vadu řízení ve skutečnosti nevystihují. Navíc přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu. O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde.
Námitkou, že z Výpovědi není zřejmé, zda se vztahuje na celý předmět nájmu, nebo jen na nebytové prostory, uplatnil dovolatel nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah listiny, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, dále např. usnesení z 31. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001 a z 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, co je uvedeno v textu Výpovědi, je proto otázkou skutkovou.
Přípustnost dovolání v dané věci pak nemůže založit ani námitka žalovaného, že výpovědní důvod nebyl dán, neboť mu nevznikla žádná pohledávka na nájemném. Obsahově totiž směřuje rovněž proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal skutková zjištění pro právní posouzení věci. Jak již bylo uvedeno výše, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. však dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání nemůže přihlížet (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2, 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jenž zavinil, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno a jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 2.500,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 3 písm. e/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí nelze podat opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. ledna 2014
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu