ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3557.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3557/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Lidového bytového družstva Vyšehrad I. , se sídlem v Praze 4, 5. května 856/58, IČO: 64947408, zastoupeného Mgr. Gabrielou Otras Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova 1567/25, proti žalované E. N. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Křižíkova 159/56, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 29/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 13 Co 124/2014-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Luboše Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Křižíkova 159/56, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 25 C 29/2012-47, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) tam specifikovanou bytovou jednotku (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. 13 Co 124/2014-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) včasné dovolání (k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil), jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné.
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl vadu řízení spočívající v nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2138/99, uveřejněný pod č. 4 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, str. 7 a násl., z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 894/2001, uveřejněný pod C 934 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, tj. rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud) je právní názor, že J. N. (bývalému manželu žalované), jemuž byl rozhodnutím příslušného národního výboru ze dne 8. prosince 1987 přidělen předmětný byt jako přístřeší (podle §53 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy účinném znění), se tímto způsobem založený (úplatný) právní vztah dočasného užívání bytu ve smyslu §397 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), transformoval ke dni 1. ledna 1992 na nájemní poměr na dobu neurčitou, jenž podléhal režimu upravenému v §663 a násl. občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. po novele“). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 22. června 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, uveřejněném pod č. 17/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí velkého senátu“), totiž Nejvyšší soud dovodil, že doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou může být dohodnuta nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane. Jestliže však v souzené věci byl předmětný byt J. N. přidělen „do doby, než si svoji bytovou situaci vyřeší přídělem podnikového bytu od svého zaměstnavatele“ , pak doba užívání bytu naznačeným způsobem vymezena nebyla, neboť její konec byl vázán na okolnost, o níž nemohlo být jisté, zda vůbec nastane. Vzhledem k tomu bylo možné – shodně s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004 – uzavřít, že doba, na kterou bylo užívání předmětného bytu omezeno, nebyla určena (§398 věta druhá obč. zák. před novelou), a proto se J. N. dočasné užívání bytu transformovalo k 1. lednu 1992 na nájemní vztah (spravující se ustanoveními §663 a násl. obč. zák. po novele) na dobu neurčitou (který dosud ukončen nebyl).
V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozpory v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu přísluší řešit velkému senátu Nejvyššího soudu (srov. rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, a z 13. června 2012, uveřejněné pod č. 96/2010 a č. 121/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mylná je proto dovolatelova představa, že rozsudkem ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 833/2006, byl (mohl být) překonán právní názor uvedený v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí, jenž Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004. Je tomu tak proto, že procesní („malý“) senát nemůže svým rozhodnutím překonat právní názory vyslovené v dřívějším rozhodnutí (dřívějších rozhodnutích) Nejvyššího soudu, natož v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. K dovolatelově námitce lze pro úplnost přičinit, že v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 833/2006, se příslušný procesní senát vskutku odchýlil od uveřejněného rozhodnutí velkého senátu, a to i přes to, že se k němu výslovně přihlásil. Ve skutečnosti totiž v rozporu s jeho závěry dovodil, že posuzovaný nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou, ačkoli jeho skončení bylo vázáno na událost (byť vymezenou objektivními hledisky, které ji
– pro případ, že by nastala – umožňovaly spolehlivě identifikovat), ohledně níž však nemohlo být předem jisté, zda vůbec nastane (či nutně v budoucnu nastat musí). Rozsudek ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 833/2006, lze proto považovat za ojedinělé vybočení z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která byla již před jeho vydáním usměrněna uveřejněným rozhodnutím velkého senátu.
Z uvedeného vyplývá, že jedinou dovolatelem účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Zbývá dodat, že předkládal-li dovolatel k dovolacímu přezkumu též řešení dalších právních otázek předestřených v dovolání (viz pojednání pod bodem IV. dovolání), nelze opomenout, že ve vztahu k nim v dovolací lhůtě nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.). Navíc na vyřešení některých takto postavených otázek napadené rozhodnutí ani nespočívá. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat.
Za této situace dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu