ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3576.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3576/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. N. , zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 2.641.141,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 362/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2013, č. j. 51 Co 534/2012-82, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č. j. 22 C 362/2009-57, (vydaným jako rozsudek mezitímní) rozhodl, že základ žalobního nároku je dán a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Zjistil, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované, Fondem dětí a mládeže (dále jen “Fond“), byla uzavřena dne 10. 7. 2000 nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem „objektu evid. č. 1162 v P. se stavební parcelou č. 119/2, vše zapsáno na LV č. 1462 pro k.ú. N.“, že žalobce jako nájemce dopisem ze dne 5. 9. 2000 požádal pronajímatele o odsouhlasení investic do nemovitosti v předpokládaném rozsahu 1.446.216,- Kč, což pronajímatel učinil dopisem ze dne 25. 10. 2000, že stavební úpravy byly provedeny na základě stavebního povolení vydaného odborem výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 6. 12. 2000, č. j. Výst. 4095/00-W-2/973, a ukončeny vydáním kolaudačního rozhodnutí téhož úřadu ze dne 17. 1. 2001, č. j. Výst. 5017/00-W-2/973, že dopisem ze dne 6. 3. 2001 zaslal žalobce pronajímateli, Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále opět jen „Fond“), přehled investic do nemovitosti ve výši 1.842.266,- Kč k odsouhlasení a že souhlas mu byl dán dopisem ze dne 26. 3. 2001. O provedení dalších stavebních úprav (opravy střechy) požádal žalobce dopisem ze dne 31. 5. 2004, souhlas Fondu byl dán dopisem ze dne 8. 6. 2004. Pronajímatel rovněž odsouhlasil zhodnocení objektu provedením opravy střešního pláště a přístavby ve výši 798.875,- Kč, a to v dodatku č. 2 nájemní smlouvy ze dne 31. 12. 2004. Nájemní smlouva byla ukončena dohodou ke dni 30. 11. 2007, kdy za pronajímatele jednalo jménem státu Ministerstvo financí jako právní nástupce Fondu, který zanikl ke dni 25. 2. 2005. S právními účinky ke dni 27. 4. 2009 převedla Česká republika - Ministerstvo financí shora uvedené nemovitosti bezplatně smlouvou ze dne 7. 4. 2009 na Orel jednota Telnice. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobce má podle §667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), právo na vydání protihodnoty toho, oč se zvýšila investicemi provedenými se souhlasem pronajímatele hodnota věci, které mu vzniklo po skončení nájmu ve vztahu k tomu, kdo byl v tomto okamžiku pronajímatelem, tedy ve vztahu k České republice, jejíž jménem jedná podle čl. I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, Ministerstvo financí.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 3. 2013, č. j. 51 Co 534/2012-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nároku žalobce na zhodnocení věci provedenými úpravami podle §667 odst. 1 obč. zák. Vycházel z toho, že nájemní vztah vznikl mezi účastníky uzavřením nájemní smlouvy dne 10. 7. 2000 a že stavební úpravy byly prováděny se souhlasem tehdejšího pronajímatele (aniž ten se zavázal k jejich úhradě) v jeho průběhu bez ohledu na to, že nájemné bylo hrazeno až od 1. 1. 2001 poté, co nemovitost byla způsobilá sloužit předmětu nájmu. Souhlasil i s jeho závěrem, že za Českou republiku jedná v dané věci jako organizační složka Ministerstvo financí, které jménem státu po zániku Fondu “vystupovalo jako smluvní partner žalobce při skončení nájemního vztahu v roce 2007, tedy před účinností zákona č. 153/2009 Sb.“ Shledal správným postup soudu prvního stupně podle §43 o. s. ř. při opravě původně nesprávného označení žalované jako Ministerstvo financí, neboť z žaloby bylo zřejmé, že uplatněný nárok směřuje proti státu jako nástupci Fondu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že sporné procesní otázky rozhoduje dovolací soud rozdílně (poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2847/2011 a sp. zn. 33 Odo 720/2003) a že vymezená hmotněprávní otázka nebyla dovolacím soudem řešena. Ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku označení žalované v žalobě a následný způsob zhojení této vady. Žaloba původně směřovala proti organizační složce státu (Ministerstvu financí), která nemá právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení. Proto dovozovala, že řízení mělo být zastaveno pro nedostatek podmínky řízení. Za nesprávný považovala i závěr odvolacího soudu, že za Českou republiku jako právního nástupce Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ jedná Ministerstvo financí s odůvodněním, že ve smyslu ustanovení §32a odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 153/2009 Sb., kterým byl změněn zákon č. 201/2002 Sb., byl povolán vystupovat „komplexně k výkonu práv a povinností a závazků za stát jako účastníka smluvních vztahů“ Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových bez ohledu na to, zda po dni 1. 7. 2009 vykonává právo hospodaření s majetkem Fondu, jehož se zbylý závazek týká. Konečně namítla, že odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně zabýval pouze otázkou platnosti nájemní smlouvy ze dne 10. 7. 2000, ale nevzal v úvahu, že účinnost této nájemní smlouvy nastala teprve dne 31. 12. 2000, kdy vznikl i nájemní vztah. Jestliže žalobce prováděl investice před vznikem nájemního vztahu, nelze na ně vztáhnout ustanovení §667 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), a zjistil, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je v dané věci přípustné, neboť otázka, která organizační složka jedná jménem České republiky jako právního nástupce Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ ohledně závazku týkajícího se majetku, k němuž stát po 1. 7. 2009 nevykonával právo hospodaření, nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku označení žalované v žalobě a následný způsob zhojení této vady. Otázkou, kdy je v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu a následně je žalobcem zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž bylo překonáno i dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 720/2003, a v němž dovodil, že je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce), přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci), je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky, lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§43 o. s. ř.), kterou žalobce sám zhojil. K tomu došlo i v projednávané věci, kdy z podané žaloby bylo zřejmé, že směřuje vůči státu jako právnímu nástupci Fondu a kdy žalobce po poučení soudem ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. (při jednání dne 6. 6. 2012 -čl. 55) odstranil vadu žaloby v označení žalované tak, že žalovanou označil jako Českou republiku – Ministerstvo financí. Řízení tak není namítanou vadou zatíženo.
V projednávané věci není sporu o věcné pasivní legitimaci České republiky jako posledního pronajímatele, kterou následný převod pronajaté nemovitosti neovlivnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010). Dovolatelka však zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že za Českou republiku jako právního nástupce Fondu dětí a mládeže jedná její organizační složka Ministerstvo financí (§21a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). K tomu je třeba uvést, že Fond byl vymazán z obchodního rejstříku ke dni 25. 2. 2005 a podle čl. I bod 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, přešla dnem 1. 1. 2005 práva a povinnosti Fondu, včetně práv a povinností z nedokončených právních sporů, na Českou republiku, jejímž jménem v těchto věcech jedná Ministerstvo financí, a týmž dnem vzniklo k majetku ve správě Fondu Ministerstvu financí právo nakládat s tímto majetkem v souladu se zvláštním právním předpisem upravujícím nakládání s majetkem České republiky. Následně byl přijat zákon č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, který vložil do zákona č. 201/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nový §32a, jenž v odstavci 1 písm. b) stanovil, že počínaje dnem 1. 7. 2009 přechází z Ministerstva financí na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad) příslušnost hospodařit s majetkem, ke kterému vznikla Ministerstvu financí příslušnost hospodařit podle čl. I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., a s nímž je Ministerstvo financí k uvedenému dni příslušné hospodařit. V odstavci druhém pak bylo určeno, že Úřad jako příslušná organizační složka státu počínaje dnem uvedeným v odstavci 1 za stát vykonává práva a plní povinnosti a závazky týkající se majetku uvedeného v odstavci 1 anebo s tímto majetkem související, je za stát účastníkem smluvních vztahů, které se tohoto majetku týkají anebo s ním souvisejí, a vystupuje za stát před soudy, rozhodčími orgány, správními úřady a jinými orgány v řízeních, která se tohoto majetku týkají anebo s ním souvisejí.
Znamená to, že na Úřad přešlo právo hospodařit s majetkem, s nímž dosud na základě čl. I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb. hospodařilo Ministerstvo financí. Pod pojmem majetek se obecně rozumí souhrn aktiv (věci, pohledávky a jiná práva a hodnoty ocenitelná penězi). Z takto obecně uznávaného pojetí majetku vychází i důvodová zpráva k zákonu č. 153/2009 Sb., z níž plyne, že účelem tohoto opatření byla racionalizace při nakládání s majetkem státu (výslovně jsou uvedeny nemovitosti) a sjednocení subjektů nakládajících se značnou částí státního majetku ve prospěch jediné, specializované organizační složky státu - Úřadu. Současně s tímto majetkem přešly na Úřad i závazky, avšak pouze závazky, které se tohoto majetku týkaly nebo s ním souvisely. Šlo totiž o to, aby Úřad převzal právo hospodařit s majetkem státu (aktivy), příp. aby za stát vstoupil do závazků týkajících se a souvisejících s tímto majetkem, nikoli o to, aby Úřad za stát hradil (samostatné) závazky, které se týkaly bývalého majetku státu, ohledně něhož právo hospodařit na Úřad nepřešlo. Proto takové závazky v ustanovení §32a odst. 1 a 2 zákona č. 153/2009 Sb. zmíněny nejsou a v důsledku toho platí obecná úprava odpovědnosti organizační složky státu za závazky zakotvená v §38 zák. č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle níž jménem státu jako nositele závazku závazek plní ta organizační složka, z jejíž činnosti závazek vznikl nebo s ní souvisí, anebo které přísluší hospodařit (§9 a 11) s majetkem, s nímž závazek souvisí.
Žaloba se týká pohledávky žalobce na úhradu nákladů spojených se změnou pronajaté věci – nemovitosti, jejímž pronajímatelem byla ke dni skončení nájmu (30. 11. 2007) Česká republika a právo hospodařit s tímto majetkem příslušelo Ministerstvu financí. Na základě smlouvy o bezúplatném převodu ze dne 9. 4. 2009 přešlo vlastnictví s právními účinky vkladu ke dni 27. 4. 2009 na Orel jednota Telnice. Je tedy zřejmé, že Ministerstvo financí nebylo příslušné s danou nemovitostí ke dni 1. 7. 2009 hospodařit, tudíž tato příslušnost nepřešla na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a i nadále má v tomto řízení jako organizační složka za Českou republiku vystupovat Ministerstvo financí.
Konečně dovolatelka namítala nesprávné posouzení nároku žalobce podle §667 odst. 1 obč. zák., podle něhož se daná věc i nadále posuzuje (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) s odůvodněním, že žalobce prováděl část stavebních úprav před vznikem nájemního vztahu, neboť podle vůle účastníků vznikl nájemní poměr až „účinností smlouvy dne 31. 12. 2000“. Ani tuto námitku neshledal dovolací soud důvodnou. Odvolací soud vyložil obsah nájemní smlouvy ze dne 10. 7. 2000 v souladu se zjištěným skutkovým stavem, jestliže dovodil, že nájemní poměr vznikl uzavřením nájemní smlouvy dne 10. 7. 2000 a že „účinností smlouvy“ mínily strany okamžik, od kdy bude nájemce po provedených stavebních úpravách moci nemovitost užívat ke smluvenému účelu a začne za to hradit nájemné (srov. §35 odst. 2 obč. zák.). O tom, že takto vykládali účastníci nájemní smlouvy vznik nájemního poměru, svědčí i obsah jejich korespondence týkající se stavebních úprav i následně uzavřené dodatky č. 1 a 2 nájemní smlouvy.
Závěr odvolacího soudu, že je dán základ nároku nájemce podle ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci (jelikož nájemce prováděl změny na věci se souhlasem pronajímatele, který se však nezavázal k úhradě nákladů), je z důvodů uvedených shora správný, proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, bude i o náhradě tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, příp. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu