ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3951.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3951/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Mgr. M. K. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Evou Chlupatou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 45, proti žalovaným 1/ LUBERON, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Thámova 221/7, IČ: 26447550, zastoupené JUDr. Lenkou Legnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pernerova 625/55, a 2/ REAL – ESTATE KORUNOVAČNÍ, a.s. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Benediktská 1060/3, IČ: 47115548, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze – Smíchově, Nádražní 58/110, o zaplacení částky 1.608.930,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 321/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010, č. j. 39 Co 148/2009-467, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 /soudu prvního stupně/ dne 23. listopadu 2005), aby mu žalovaná 1/ a původní žalovaná 2/ - městská část P., se sídlem v P. (dále jen „původní žalovaná“), společně a nerozdílně zaplatily částku 1.608.930,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že v „nebytových prostorách sestávajících z 6 místností o celkové výměře 160,9 m2, nacházejících se v 2. nadzemním podlaží domu v k. ú. P.“ (dále jen „nebytové prostory“ a „předmětný dům“), uskutečnil jako jejich nájemce se souhlasem tehdejší pronajímatelky (původní žalované) stavební úpravy, jimiž je zhodnotil o 1.608.930,- Kč, a že po skončení nájmu mu původní žalovaná a žalovaná 1/ (pozdější vlastnice a pronajímatelka nebytových prostor) odmítly zaplatit protihodnotu toho,
o co se zvýšila jejich hodnota. Usnesením ze dne 3. října 2007, č. j. 22 C 321/2005-176, ve spojení s usnesením ze dne 26. února 2008, č. j. 22 C 321/2005-270, pak soud prvního stupně připustil, aby do řízení vstoupila jako dřívější žalovaná 3/ (nyní žalovaná 2/) obchodní společnost REAL – ESTATE KORUNOVAČNÍ, a.s., se sídlem v Praze 8, Thámova 221/7. Vyhověl tak návrhu žalobce učiněnému v reakci na tvrzení žalované 1/, že ještě před skončením nájmu nebytových prostor se stala výlučnou vlastnicí předmětného domu jmenovaná obchodní společnost, tj. žalovaná 2/.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 22 C 321/2005-415, uložil žalované 1/ povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 909.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok I.) a zamítl žalobu, aby žalovaná 1/ byla povinna zaplatit žalobci společně a nerozdílně s původní žalovanou a žalovanou 2/ (další) částku 699.300,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a aby původní žalovaná a žalovaná 2/ byly povinny společně a nerozdílně s žalovanou 1/ zaplatit žalobci částku 1.608.930,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a V.) a původní žalované (výrok IV.) a o nákladech řízení státu (výroky VI. a VII.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 17. června 1999 uzavřeli původní žalovaná jako pronajímatelka a žalobce jako nájemce smlouvu o nájmu nebytových prostor (za účelem zřízení designérské kanceláře) na dobu neurčitou od 1. července 1999 (dále jen „nájemní smlouva“) a že v nájemní smlouvě se současně dohodli, že stavební úpravy většího rozsahu, na něž by bylo třeba stavebního povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu, bude nájemce oprávněn provádět
pouze po písemném souhlasu pronajímatele. Dále zjistil, že v srpnu 1999 žalobce vypracoval projekt rekonstrukce nebytových prostor, že původní žalovaná mu dopisem ze dne 12. listopadu 1999 sdělila, že k jeho projektu rekonstrukce nebytových prostor nemá námitek a že náklady vynaložené na rekonstrukci mu uhradí „po ukončení nájmu v rozsahu skutečného zvýšení hodnoty objektu“ . Vzal rovněž za zjištěno, že dne 25. dubna 2000 vydal Obvodní úřad v Praze 8, odbor výstavby, stavební povolení na tam uvedené stavební práce a že kolaudačním rozhodnutím ze dne 26. listopadu 2001 Úřad městské části Praha 8, odbor výstavby, povolil užívání stavby (nebytových prostor) po provedených stavebních úpravách. Poté vzal za prokázáno, že dne 28. srpna 2003 uzavřely původní žalovaná jako prodávající a žalovaná 1/ jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl mimo jiné rovněž předmětný dům, že právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované 1/ nastaly dne 22. října 2003 a že dopisem ze dne 9. září 2004 žalovaná 1/ vypověděla nájemní vztah k nebytovým prostorám s tím, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a nájem tak skončí k 31. prosinci 2004. Učinil také skutková zjištění, že dne 26. října 2004 uzavřely žalovaná 1/ jako prodávající a žalovaná 2/ jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl mimo jiné rovněž předmětný dům, že na základě zápisu do katastru nemovitostí provedeného příslušným katastrálním úřadem 28. února 2005 nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované 2/ dne 27. října 2004 a že poté již ve vlastnických vztazích k předmětnému domu nenastaly žádné změny. Nakonec zjistil, že k 31. prosinci 2004 (ke dni skončení nájmu) byly nebytové prostory uskutečněnými stavebními úpravami zhodnoceny o částku 909.000,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v daném případě jde o nárok podle §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni skončení nájmu (dále jen „obč. zák.“), jehož vznik je vázán na skončení nájmu věci a je dán proti subjektu, který byl pronajímatelem ke dni skončení nájmu. Dále rovněž dovodil, že v případě změny vlastnictví k pronajaté věci vstupuje nabyvatel věci do právního postavení pronajímatele a že vlastnické právo k nemovitostem se nabývá „dnem vkladu do katastru nemovitostí, byť právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu“ . V této souvislosti odkázal na ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. a §2 odst. 2 a 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“). Podle názoru soudu prvního stupně tedy byla vlastnicí předmětného domu a tudíž pronajímatelkou nebytových prostor ke dni skončení nájmu (k 31. prosinci 2004) žalovaná 1/, jež je v důsledku toho pasivně věcně legitimována. Proto jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 909.000,- Kč jako protihodnotu toho, o co se v důsledku změny pronajaté věci (rekonstrukce nebytových prostor) provedené se souhlasem původní žalované (tehdejší pronajímatelky nebytových prostor) zvýšila její hodnota ke dni skončení nájmu; ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, přičemž ve vztahu k původní žalované a žalované 2/ tak učinil pro nedostatek jejich pasivní věcné legitimace.
K odvolání žalobce (proti nákladovým výrokům III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně) a žalované 1/ (proti vyhovujícímu výroku I. a nákladovým výrokům III. a VII. rozsudku soudu prvního stupně) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2010, č. j. 39 Co 148/2009-467, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná 1/ byla povinna zaplatit žalobci částku 909.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, ve výroku o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a původní žalovanou ho změnil tak, že původní žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, a ve výroku o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a žalovanou 2/ ho potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů v poměru mezi žalobcem a žalovanou 1/, o nákladech odvolacího řízení v poměru mezi žalobcem a původní žalovanou a v poměru mezi žalobcem a žalovanou 2/ a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud se nejprve ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Poté – na rozdíl od něj – uzavřel, že žalovaná 1/ není pasivně věcně legitimována. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 2 Cdon 863/97, sp. zn. 25 Cdo 2877/2000, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, sp. zn.
28 Cdo 3715/2007 a sp. zn. 28 Cdo 3461/2008 – konstatoval, že podle §680 odst. 2 obč. zák. nabyvatel věci vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje, např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části), která je předmětem nájemního vztahu. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná 1/ byla povinna zaplatit žalobci částku 909.000,- Kč s příslušenstvím (dále jen „měnící výrok“).
Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti jeho výrokům obsaženým v prvním, druhém, čtvrtém, pátém a sedmém odstavci) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání napadl správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a vytkl mu, že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1061/2003, sp. zn. 33 Odo 1165/2003 a sp. zn. 28 Cdo 1138/2005 a vyjádřil přesvědčení, že „nárok na zhodnocení nebytových prostor … je nárokem, jenž zatěžuje ve smyslu §680 odst. 2 o. z. též nového pronajímatele“ . Podle jeho mínění by totiž opačný závěr vedl k tomu, že v důsledku změny vlastnictví pronajaté věci by byl zbaven povinnosti uhradit nájemci „náklady za úpravy“ jak původní, tak nový vlastník věci; nájemci by pak neměli žádnou právní jistotu ohledně návratnosti investic, které na pronajatou věc vynaložili se souhlasem pronajímatele. Dále rovněž zdůraznil, že v souzené věci se změnil vlastník předmětného domu až po provedení rekonstrukce nebytových prostor; měl tudíž za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 866/2002, na které v napadeném rozsudku odkázal odvolací soud, nelze na daný případ vztáhnout, neboť se týkalo změn pronajaté věci, k jejichž provedení dal nájemci souhlas původní pronajímatel, avšak do doby změny vlastníka věci nebyly realizovány. Z uvedených důvodů se přikláněl k tomu, aby „odpovědný za úhradu těchto nákladů byl současný vlastník nemovitosti“ , přičemž na mysli měl žalovanou 2/. Konečně vyjádřil nesouhlas s tím, aby „nesl ze svého náhradu nákladů řízení a zaplatil České republice Kč 40.728,-“ . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v části nákladových výroků (v rozsahu jeho odvolání ze dne 20. února 2009) též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání směřuje nejen proti měnícímu výroku, nýbrž i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku (vyjma nákladových výroků vztahujících se k původní žalované). Zastává však
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k uvedeným nákladovým výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Přitom ani odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů (v daném případě na jeho odvolání ze dne 20. února 2009) nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2010, sp. zn.
29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Proti měnícímu výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud především konstatuje, že dovolatel si ve skutečnosti protiřečí, trvá-li na straně jedné na tom, že žalovaná 1/ je pasivně věcně legitimována, avšak na straně druhé se přiklání k tomu, že povinnost k úhradě za zhodnocení nebytových prostor by měla nést žalovaná 2/. Bez ohledu na to však dovolací soud uvádí následující.
Podle §667 odst. 1 věty první a čtvrté obč. zák. (podle ustanovení, která je zapotřebí v dané věci – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – aplikovat) změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.
Nejvyšší soud České republiky citované ustanovení aplikoval ve skutkově obdobné věci a v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 28 Cdo 1138/2005, uveřejněném
pod C 3782 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. v rozhodnutí,
na které dovolatel odkázal v dovolání), mimo jiné dovodil, že právo nájemce podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je vázáno na splnění dvou předpokladů. Prvním z nich jsou změny na věci provedené se souhlasem pronajímatele (bez toho, že by se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů s tím spojených); druhým předpokladem je skončení nájmu jako takového (nikoli snad „skončení“ nájmu s původním pronajímatelem). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 26. září 2007, sp. zn. 26 Odo 419/2006, a v rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, v němž rovněž dovodil, že účelem ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci. K odůvodnění uvedeného právního názoru – mimo jiné i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 26. dubna 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, uveřejněný pod č. 83 v sešitě č. 5 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura – uvedl, že v ustanovení §667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák. je upraveno speciální právo nájemce na vypořádání investic vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele; vznik tohoto práva je vázán na zánik nájmu a toto právo se promlčuje v obecné (tříleté) promlčecí době podle §101 obč. zák. Vzniká-li (navíc) nájemci uvedené právo vůči pronajímateli až v okamžiku zániku nájmu, je nájemce v té době v právním vztahu se subjektem, který byl tehdy pronajímatelem. Proto je oprávněn tento nárok uplatnit v rámci existujícího právního vztahu vůči subjektu, který byl pronajímatelem v době ukončení nájmu; nárok nemůže uplatnit vůči subjektu, s nímž v době skončení nájmu nebyl v žádném právním vztahu. Navíc vůči dřívějšímu pronajímateli by mohlo být právo nájemce podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. promlčeno, jestliže by nájemní vztah skončil až po uplynutí obecné (tříleté) promlčecí doby; v takovémto případě by byla aplikace citovaného ustanovení „zmařena“. Od uvedených právních závěrů se dovolací soud neodchyluje ani v posuzovaném případě.
Se zřetelem k řečenému jsou bez právního významu úvahy, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. Citované ustanovení se však při řešení otázky pasivní věcné legitimace v dané věci prosadí, byť jinak, než uvažoval odvolací soud (viz posléze uvedený výklad).
V případě změny vlastnictví k pronajaté věci vstupuje do postavení pronajímatele nabyvatel věci (srov. §680 odst. 2 obč. zák.). Pasivně věcně legitimovaným k zaplacení protihodnoty ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. bude tedy subjekt, který před skončením nájmu naposledy nabyl vlastnictví pronajaté věci (a byl tak ke dni skončení nájmu v postavení pronajímatele věci). Naproti tomu pasivně věcně legitimována nebude osoba, která za trvání nájmu pozbyla vlastnické právo k pronajaté věci ve prospěch pozdějšího nabyvatele.
Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Ve smyslu §2 odst. 3 věty první zákona č. 265/1992 Sb. právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
V soudní praxi není pochyb o tom, že ke smluvnímu nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí (viz též Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Praha : ASPI, 2002, sv. I., s. 150 a násl.). Tato právní skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy vkladem do katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost, která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až provedením vkladu do katastru (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 4144/2008). Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 8 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále např. v rozsudku ze dne 18. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2666/99), zaujal právní názor, že právní účinky vkladu vlastnického práva nastávají (vznikají) zpětně ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad. Tyto "zpětné" právní účinky vkladu nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno) a projevují se v tom, že katastrální úřad provede vklad (tj. zapíše vlastnické právo do katastrálních operátů) nikoliv ke dni,
kdy k zápisu skutečně dochází, ale již ke dni, kdy mu byl doručen návrh na vklad. "Zpětné" právní účinky vkladu se tedy odvíjí od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani "zpětné" právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad. V případě, že návrh na vklad bude pravomocně zamítnut, nemohou nastat samozřejmě ani "zpětné" právní účinky vkladu.
V projednávaném případě se uvedené teze prosadí následovně. Součástí zjištěného skutkového stavu byla též zjištění, že dne 26. října 2004 uzavřely žalovaná 1/ jako prodávající a žalovaná 2/ jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl mimo jiné rovněž předmětný dům, že právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované 2/ nastaly
– na základě zápisu do katastru nemovitostí provedeného příslušným katastrálním úřadem dne 28. února 2005 – dne 27. října 2004 a že poté již ve vlastnických vztazích k předmětnému domu nenastaly žádné změny. Se zřetelem k tomu lze konstatovat, že právní skutečnost, na jejímž základě se naposledy změnilo vlastnictví předmětného domu, byla v daném případě dovršena 28. února 2005, kdy příslušný katastrální úřad zapsal vklad vlastnického práva k předmětnému domu ve prospěch žalované 2/ do katastru nemovitostí (srov. §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Právním následkem (účinkem) uvedené právní skutečnosti bylo pozbytí vlastnického práva k předmětnému domu žalovanou 1/ a jeho nabytí žalovanou 2/ (tj. změna /v subjektu/ vlastnického práva). Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí však nastaly „zpětně“ ke dni podání návrhu na vklad (srov. §2 odst. 3 větu první zákona č. 265/1992 Sb.). Žalovaná 1/ tudíž vlastnické právo k předmětnému domu – formálně právně – pozbyla již 27. října 2004, a nikoli až 28. února 2005, kdy příslušný katastrální úřad zapsal vklad vlastnického práva ve prospěch žalované 2/. Za této situace nemohla být žalovaná 1/ ke dni skončení nájmu (k 31. prosinci 2004) v postavení pronajímatelky nebytových prostor. Je proto vyloučeno, aby v řízení o nároku podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. byla pasivně věcně legitimována. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Pro úplnost zbývá dodat, že měl-li dovolatel za to, že povinnost k úhradě za zhodnocení nebytových prostor stíhá žalovanou 2/ (jak ostatně naznačil i v dovolání), mohl vůči ní dosáhnout příznivějšího rozhodnutí ve věci pouze cestou odvolání proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (které však proti tomuto výroku nevyužil).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace v končeném důsledku správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu