ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3746.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3746/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ Ing. V. S., CSc. , a b/ RNDr. T. G., CSc. , zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 236.082,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 114/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 64 Co 194/2013-208 (správně 64 Co 194/2013-307), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (spoluvlastníci „domu v k. ú. V. v obci P.“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhali zaplacení částky 236.082,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. června 2004 do 31. března 2006 způsobené regulací nájemného z bytu č. 9 nacházejícího se ve třetím nadzemním podlaží předmětného domu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. července 2012, č. j. 30 C 114/2007-289, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 28.900,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, ohledně zbývající částky 207.182,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (dále jen „zamítavý výrok“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobců proti zamítavému výroku co do částky 157.085,- Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 64 Co 194/2013-208 (správně č. j. 64 Co 194/2013-307), potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 157.085,- Kč s příslušenstvím (dále jen „potvrzující výrok“) a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil ho ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobců (dovolatelů), jež směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, s níž se ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž není důvodu se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Při řešení účinně nastolené otázky výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž odvolací soud důsledně vycházel z právních názorů (na něž lze pro stručnost odkázat), jež ve vztahu k uvedené právní otázce zaujal Nejvyšší soud v rozsudku z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v rozhodnutích z 12. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2153/2013, ze 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013 a z 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že žalovaná je subjektem státu – organizační složkou, která disponuje odborem zabývajícím se výkonem právních agend. Přitom tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým je advokát; pokud tak přesto učiní, nelze takto vzniklé náklady pokládat za účelně vynaložené. Zastoupení advokátem lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, přičemž dostatečným kritériem nemůže být bez dalšího ani to, že předmětem řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost příslušného ministerstva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09). O takový výjimečný případ se však v souzené věci nejedná. Dovolacímu soudu je totiž z jeho činnosti známo, že žalovaná již vystupovala v obdobných sporech v soudním řízení, včetně řízení dovolacího, a tudíž mohla (a měla) ze zkušeností získaných v těchto řízeních čerpat znalosti potřebné k následnému efektivnímu bránění svých práv (oprávněných zájmů) bez využití advokátního zastoupení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu