ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3936.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3936/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Družstva Pasáž , se sídlem Děčín, Hrnčířská 1305/2, IČO: 64652254, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Jistebnice, Spojovací 29, proti žalovanému Oblastnímu stavebnímu bytovému družstvu Děčín , se sídlem Děčín IV, Jeronýmova 425, IČO: 00212504, zastoupenému JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5 – Smíchov, Plzeňská 232/4, o určení spoluvlastnického práva k domu a určení vlastnického práva k bytovým a nebytovým jednotkám, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 165/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2008, č. j. 35 Co 76/2008-222, ve spojení s usneseními ze dne 15. června 2010, č. j. 35 Co 76/2008-291, a ze dne 18. září 2012, č. j. 35 Co 76/2008-393, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49.960,- Kč k rukám JUDr. Františka Penka, advokáta se sídlem Jistebnice, Spojovací 29, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. září 2005, č. j. 13 C 165/2002-144, vyhověl žalobě a určil, že od 10. dubna 1996 je žalobce s podílem o velikosti 2413/2820 spoluvlastníkem domu s byty a nebytovými prostor v D., postaveného na pozemku p. č. 77/3, zapsaného na LV č. 1748 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Děčín, pro k. ú. a obec D. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a vlastníkem bytových jednotek a nebytové jednotky – provozovny, dílny (dále jen „nebytová jednotka“) v domě (dále jen „vyhovující výrok“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce, žalovaného a původně žalovaných 2/ J. V. a 3/ H. V. (dále jen „původně žalovaní 2/ a 3/“) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 10. ledna 2007, č. j. 35 Co 352/2006-184, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému jednak potvrdil v části vyhovujícího výroku, jíž bylo určeno, že žalobce je spoluvlastníkem domu s podílem 702/2820 a vlastníkem bytových jednotek v domě (výrok I.), a jednak změnil v tomtéž výroku tak, že zamítl žalobu na určení spoluvlastnictví žalobce v širším rozsahu a na určení vlastnictví k nebytové jednotce (výrok II.); výrokem III. ho ve stejném výroku změnil rovněž tak, že ve vztahu k původně žalovaným 2/ a 3/ určovací žalobu zamítl. Zároveň výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu a výroky VI. a VII. o vrácení tam uvedeného přeplatku na soudním poplatku a o povinnosti žalovaného a původně žalovaných 2/ a 3/ k zaplacení tam uvedeného doplatku na soudním poplatku.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 28 Cdo 2860/2007-205, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil v měnících výrocích II. a III. a v nákladových výrocích IV. a V. a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 25. srpna 2008, č. j. 35 Co 76/2008-222, ve spojení s usnesením ze dne 18. září 2012, č. j. 35 Co 76/2008-393, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně bytové jednotky a nebytové jednotky v domě a „k nim náležejícího podílu na ... domu“ (dále jen „potvrzující výrok“), a konstatoval (s odkazem na výrok I. svého /v pořadí prvního/ rozsudku ze dne 10. ledna 2007, č. j. 35 Co 352/2006-184), že jinak zůstává vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně nedotčen. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a původně žalovaných 2/ a 3/ před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (v poměru mezi žalobcem a žalovaným rozhodl o nákladech řízení těchto účastníků před soudy obou stupňů usnesením ze dne 18. září 2012, č. j. 35 Co 76/2008-393, poté, co předchozí nákladové výroky jeho rozhodnutí týkající se těchto účastníků byly zrušeny nálezy Ústavního soudu České republiky z 11. června 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08, a z 5. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2658/10).
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze ho v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/ – viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně předně shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Následně dospěl k závěru, že družstvo žalobce vzniklo zápisem do obchodního rejstříku ke dni 10. dubna 1996 na základě vyčlenění z družstva žalovaného postupem podle §29 zákona č. 72/1994 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“); podle jeho názoru je tomu tak proto, že byly splněny všechny podmínky určené pro vyčlenění družstva podle §29 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů (jak to nakonec vyplývá též z usnesení ze dne 10. dubna 1996, sp. zn. Firm 2153/96, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud rejstříkový zapsal bytové družstvo žalobce do obchodního rejstříku). Uzavřel, že nedošlo-li mezi žalobcem jako vyčleněným družstvem a žalovaným jako dosavadním družstvem k jiné dohodě, přešlo ze zákona (podle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů) na žalobce spoluvlastnické právo k předmětnému domu, resp. vlastnické právo k jednotkám, a to ke dni jeho vzniku, tedy k 10. dubnu 1996. Přitom rovněž dovodil (na základě znaleckého posudku Ing. Karla Demutha), že přechod vlastnického práva se vztahoval na předmětný dům jako celek a zahrnoval proto i vlastnické právo k nebytové jednotce, jež je jeho nedílnou součástí.
Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti jeho potvrzujícímu výroku týkajícímu se určení vlastnického práva k nebytové jednotce a jí odpovídajícímu podílu na domu – viz posléze uvedený výklad) podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. srpna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje proti části potvrzujícího výroku napadeného rozsudku, jež se týká určení vlastnického práva k nebytové jednotce a jí odpovídajícímu podílu na domu. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v uvedeném rozsahu v pořadí druhým rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Proti právnímu názoru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §29 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, dovolatel zčásti brojil především prostřednictvím nepřípustných skutkových námitek (šlo o skutkové námitky, že „soudy obou stupňů nijak nezkoumaly, kteří nájemci – členové družstva rozhodovali o 1/ vyčlenění a 2/ vzniku nového družstva, a zda splňovali zákonné podmínky pro hlasování … tedy zda byli ještě členy družstva …, zda v případě manželů hlasovali oba manželé, zda byl souhlas učiněn v předepsané formě apod.“ ), a zčásti námitkami obecnými, jimiž nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, jejíž řešení by mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude přípustnost dovolání zvažovat ve vztahu k určité právní otázce, kterou dovolatel v dovolání konkrétně vymezí.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Napadené rozhodnutí spočívá především na dovoláním zpochybněném (předběžném) právním názoru, že ohledně družstva žalobce byly splněny všechny podmínky určené pro jeho vyčlenění a vznik z dosavadního družstva žalovaného (§29 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Již v rozsudku ze dne 15. dubna 1996, sp. zn. II Ozn 7/96, uveřejněném pod č. 14 v sešitě č. 4 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. v rozhodnutí, na něž poukázal dovolací soud už ve zrušujícím rozsudku ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007), Nejvyšší soud dovodil, že při rozhodování o zápisu družstva, vznikajícího vyčleněním podle ustanovení §29 zákona o vlastnictví bytů do obchodního rejstříku, musí rejstříkový soud zkoumat, zda bylo platně rozhodnuto o vyčlenění družstva. V rámci tohoto zkoumání musí též zjišťovat, kolika budov, popřípadě domů, se vyčlenění týká, kolik je v každé z těchto budov bytů a nebytových prostorů a kolik nájemců nebo vlastníků těchto bytů či nebytových prostorů je členy družstva, ze kterého se zapisované družstvo vyčleňuje. Dále musí zjistit, zda je pro každou jednotlivou budovu splněna podmínka písemného souhlasu nejméně dvou třetin členů družstva. Z odůvodnění citovaného rozsudku pak vyplývá, že v řízení o určení vlastnického práva vedeném mezi dosavadním a vyčleněným družstvem (jakým je i řízení v dané věci) soud při řešení předběžných právních otázek z takového rozhodnutí rejstříkového soudu vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 26. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 2125/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2548/08). Lze konstatovat, že při řešení otázky vyčlenění a vzniku družstva žalobce se odvolací soud od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodchýlil (jeho názory jsou tudíž výrazem standardní soudní praxe); navíc řešení uvedené otázky je vcelku bezpředmětné v této fázi řízení, tj. v situaci, kdy žalobce jako vyčleněné a nově vzniklé družstvo má již pravomocně přisouzeno k 10. dubnu 1996 (spolu)vlastnické právo k tam uvedenému podílu na domě a k vyjmenovaným bytovým jednotkám (srov. výrok I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. ledna 2007, č. j. 35 Co 352/2006-184).
Další právní otázku, kterou dovolatel v dovolání účinně nastolil (dovolací námitkou, že podle §29 zákona o vlastnictví bytů se mohla vyčlenit pouze „obytná budova“ , resp. „bytový dům“ , jímž se ve smyslu ustanovení §3 písm. b/ vyhlášky č. 137/1998 Sb., ve znění do 30. prosince 2006, rozuměla „stavba pro bydlení, ve které převažuje funkce bydlení“ ), pak lze pokládat za vyřešenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 469/2002 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 15. dubna 2004, sp. zn. II. ÚS 591/02), od něhož se odvolací soud neodchýlil. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud totiž uvedl, že pojem „budova“ užitý v §29 zákona o vlastnictví bytů je pro účely uvedeného zákona definován v jeho ustanovení §2 písm. a/ tak, že se jí rozumí trvalá stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými samostatnými užitkovými prostory, s výjimkou hal. Protože předmětem právní úpravy patří zákon o vlastnictví bytů v širším kontextu do oblasti občanského práva, je nutno pojmy, a tedy i pojem budova jakožto „stavba spojená se zemí pevným základem“, v tomto zákoně použité zásadně vykládat z hlediska občanského práva a nikoli bez dalšího z hlediska stavebně právních předpisů. Z toho je zřejmé, že možnost vyčlenění a vzniku nového družstva podle §29 zákona o vlastnictví bytů se neomezuje toliko na „obytné budovy“, resp. „bytové domy“ ve smyslu shora uvedené definice obsažené v podzákonném právním předpisu, jenž nespadá do oblasti práva soukromého, nýbrž veřejného (vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, byla prováděcím právním předpisem ke stavebnímu zákonu), jak se mylně domníval dovolatel. Kromě toho zákonná úprava obsažená v ustanovení §29 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (pročež ani nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
– srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 102 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) potud, že pro účely posouzení platnosti rozhodnutí o vyčlenění a vzniku nového družstva není významné, zda v budově (domě), jíž se vyčlenění týká, převažují (ať už výměrou nebo počtem) byty či nebytové prostory (bytové či nebytové jednotky); rozhodující je pouze to, zda s vyčleněním a vznikem nového družstva v takové budově (domě) souhlasila kvalifikovaná (dvoutřetinová) většina nájemců nebo vlastníků tam situovaných bytů nebo nebytových prostor (bytových nebo nebytových jednotek), kteří v době přijetí zmíněného rozhodnutí byly členy dosavadního družstva.
Ve vztahu k dalším uplatněným dovolacím námitkám lze konstatovat, že následkem vzniku družstva žalobce vyčleněním z dosavadního družstva žalovaného pak spoluvlastnické právo k předmětnému domu, resp. vlastnické právo k jednotkám, přešlo ze zákona (na základě §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů) na nové (vyčleňované) družstvo ke dni jeho vzniku, a to bez zřetele k tomu, zda si původní a nové družstvo vzájemně vypořádaly majetek, práva a povinnosti, které z dosavadního družstva přecházejí na nové (vyčleňované) družstvo. Takové vypořádání není totiž podmínkou přechodu vlastnického práva k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům, uvedeným v §29 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, na nové (vyčleňované) družstvo (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 31 Cdo 1008/2011).
Přitom další napadenou otázku, zda přechod (spolu)vlastnického práva zahrnoval také nebytovou jednotku, odvolací soud (soud prvního stupně) vyřešil – ústavně konformním způsobem – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 762/2002, a rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2007, sp. zn. 29 Odo 642/2005, a ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007 /naposledy uvedené rozhodnutí bylo vydáno v souzené věci/), která dovodila, že přechod vlastnického práva ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů sice ve svých důsledcích může znamenat, že vyčleněnému družstvu připadne větší podíl z majetku mateřského družstva, než by mu s ohledem na členské podíly jinak náležel – typicky se jedná o nebytové prostory nacházející se v budově, jíž se vyčlenění týká, k nimž obvykle nesvědčí nájemní právo žádnému z členů družstva, v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod však není. Přechodem vlastnického práva k budově totiž není dotčena možnost dosavadního družstva domoci se přiměřené náhrady v rámci vypořádání majetku, práv a povinností mezi oběma družstvy. Z toho pro danou věc vyplývá, že neobstojí argument dovolatele, že „vlastnictví k nebytové jednotce … na nové družstvo přejít nemohlo … z důvodu, že předmětné nebytové prostory byly financovány výlučně z prostředků družstva (bez finanční účasti členů nového družstva)“ , a že „rozhodnutím obou soudů tak došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny“ , popř. „čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ .
Konečně jde-li o dovolací námitku, že odvolací soud „se … nevypořádal s některými ( v dovolání zmíněnými ) skutečnostmi uvedenými ve znaleckém posudku“ (rozuměno ve znaleckém posudku Ing. Karla Demutha), dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě je citovaná dovolací námitka formulována natolik obecně a současně neurčitě, že z ní nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jí dovolatel uplatnil. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou námitkou blíže zabývat.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 49.660,- Kč – dovoláním byl napaden pouze potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se nebytové jednotky a jí odpovídajícímu podílu na domu, přičemž dovolací soud vycházel pro tyto účely z částky 13.368.000,- Kč podle znaleckého posudku Ing. Karla Demutha (§8 odst. 1 ve spojení s §7 bodem 7. a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném v době podání vyjádření k dovolání, tj. ve znění do 31. prosince 2013) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky). Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení vycházel dovolací soud z úvahy, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, jenž byl uveřejněn pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu