ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.4068.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4068/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ V. Č. a b/ P. Č. , obou P., zastoupených Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Nádražní 2744/14, proti žalovaným 1/ Ing. J. M. , 2/ J. M. a 3/ Ing. arch. J. M. , všem P., zastoupeným Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o určení neplatnosti zvýšení nájemného z bytu a o vzájemném návrhu žalovaných na určení nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 340/2006, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. dubna 2014, č. j. 11 Co 118/2014-372, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) usnesením ze dne 8. ledna 2014, č. j. 24 C 340/2006-355, uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 421.119,- Kč k rukám jejich advokáta (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 238.854,- Kč k rukám jejich advokáta (výrok II.).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 2. dubna 2014, č. j. 11 Co 118/2014-372, citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dovolatelé) dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací – s přihlédnutím k celému obsahu dovolání – zdůrazňuje, že v dovolání schází náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“). Přitom tuto vadu včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tudíž trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14).
V úvodu dovolání sice mimo jiné ohlásili, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již nespecifikovali, od které (konkrétní) „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení těchto otázek odchyluje. Jejich žádost (vztahující se snad rovněž k přípustnosti dovolání), aby odvolacím soudem vyřešená procesní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, pak významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatelé usuzovali na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom případ zmíněný pod bodem 4/ míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v rozhodnutí napadeném dovoláním, jak se snad mylně domnívali dovolatelé. Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Vzhledem k dalším dovolacím námitkám nelze rovněž přehlédnout, že vady řízení a nedostatky při zjišťování skutkového stavu nejsou podle současné právní úpravy způsobilými dovolacími důvody (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Z vyložených důvodů vyplývá, že dovolání je vadným podáním, a proto musí být odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu