ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.480.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 480/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) S. D. , a b) L. K. , zastoupených JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Hasskova 95/16, proti žalované Agro Mohelno, s. r. o. , se sídlem Mohelno 541, IČO 49450522, o zaplacení částky 61.436,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 C 970/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. října 2013, č. j. 54 Co 615/2013-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.828,- Kč, k rukám JUDr. Ivanky Posádkové, advokátky se sídlem Třebíč, Hasskova 95/16, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č. j. 13 C 970/2011-59, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 30.718,- Kč spolu s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za zjištěno, že právní předchůdce žalobců J. D. uzavřel s žalovanou (tehdy působící pod firmou AGROMETAL spol. s r.o.) dne 2. 11. 1993 smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „Smlouva“) v částce 611.308,- Kč označené jako „majetkový podíl v ZD Mohelno podle zákona č. 42/1992 Sb. a transformačního projektu ZD Mohelno“, že v článku IV. Smlouvy se smluvní strany dohodly, že za postoupenou pohledávku uhradí postupník postupiteli dohodnutou cenu ve výši „celého podílu“, že tato cena měla být hrazena v ročních splátkách ve výši 10% hodnoty postoupeného majetku (a to vždy do 31. 12. toho kterého roku), že první splátka měla být uhrazena do 31. 12. 1999 a poslední (o níž v řízení jde) do 31. 12. 2008, a že ve Smlouvě byl rovněž sjednán úrok ve výši 0,5% za užívání zůstatku nevyplacené pohledávky. Rovněž vzal za zjištěno, že na základě dědické dohody uzavřené po smrti J. D. a schválené usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 7. 2008, č. j. 16 D 789/2007-36, nabyl každý z žalobců polovinu pohledávky za žalovanou v částce 91.695,50 Kč, která představuje tři poslední splátky ceny za postoupení pohledávky „z titulu majetkového podílu zůstavitele z transformace ZD Mohelno“, a že žalovaná je stále v prodlení se zaplacením poslední splátky (splatné do 31. 12. 2008) spolu s 0,5% úrokem za užívání zůstatku v roce 2008 představovaného částkou 306,- Kč, tj. celkem s 30.718,- Kč připadajícími na každého z žalobců. Na tomto skutkovém podkladě, vycházeje přitom z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 10. 2012, č. j. 54 Co 500/2012-129, jímž bylo rozhodnuto mezi týmiž účastníky ve skutkově obdobné věci, dospěl mj. k závěru, že ujednání Smlouvy týkající se ceny za postoupenou pohledávku je dostatečně určité a srozumitelné, a že Smlouva je (i proto) platným právním úkonem. S ohledem na právní závěry vyslovené „odvolacím soudem v de facto totožné právní věci“ neprováděl již (z důvodu procesní ekonomie) žalovanou navržené důkazy, resp. nepřipustil její rozsáhlou procesní obranu a poté, co dovodil, že žalobci jsou v souzené věci aktivně legitimováni, vyhověl jejich žalobě v plném rozsahu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 54 Co 615/2013-78, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve svém rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně správně převzal závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 10. 2012, č. j. 54 Co 500/2012-129, neboť citované rozhodnutí se týkalo sporu mezi týmiž účastníky o předchozí dvě splátky ceny za postoupení pohledávky. V této souvislosti dále zdůraznil, že Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě se v citovaném rozsudku řídil závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, v němž byla posuzována obsahově zcela totožná smlouva (uzavřená žalovanou s odlišnou osobou postupitele) a šlo tedy o spor téměř identický jak po skutkové, tak i po právní stránce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobci prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že její dovolání směřuje „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé, ale jakoby i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. Ve vztahu k nákladovým výrokům však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – v rozporu s ustanoveními §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání. Dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti správnost uvedených nákladových výroků nenapadla a její dovolání tudíž směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. Přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět jen „o.s.ř.“, neboť dovolatelkou nastolená právní otázka platnosti Smlouvy byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která není rozporná (jak se dovolatelka mylně domnívá) a není ani důvod se od ní odchýlit.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, na nějž v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal odvolací soud, vyslovil mj. názor, že „převáděná pohledávka je v postupní smlouvě vymezena předmětem plnění (splatná - peněžitá - pohledávka), právním důvodem (majetkový podíl z transformace), je charakterizována skutkovým základem právního důvodu (zánikem správy přenechaného majetkového podílu) a osobou dlužníka (ZD Mohelno)“. Dovolatelka ve svém dovolání namítla, že posléze citovaný názor je v rozporu s názory uvedenými v rozsudcích, na něž poukazuje ve svém dovolání.
Pokud jde o „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované v Soudních rozhledech č. 6/1998“ (dovolatelka měla zřejmě na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 (z nějž dovolatelka citovala názor /vyjádřený již např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněném pod č. 30 v časopise Soudní judikatura 3/1999/, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat), nelze přehlédnout, že závěry v nich vyjádřené se týkají toliko obecných pravidel výkladu právních úkonů, z nichž vychází i další dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4156/2010. Závěr o rozdílném rozhodování otázky hmotného práva (tj. otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky) dovolacím soudem (srov. §237 o.s.ř.) pak nelze učinit ani ve vztahu (k dovolatelkou citovaným) právním názorům, vyjádřeným právě v posléze uvedeném rozhodnutí, které se týkaly otázky obligatorních obsahových náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky a identifikace postupované pohledávky (tyto právní názory vyslovil Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 4/2001). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, z těchto právních názorů při svých úvahách vycházel a na základě zjištěného skutkového stavu je konkretizoval pro poměry dané (konkrétní) věci, což mu umožnilo přijmout závěr, že smlouva o postoupení pohledávky byla platná, resp. že převáděná pohledávka v ní byla náležitým způsobem identifikována. Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud (vycházeje z předestřených názorů) posoudil otázku platnosti Smlouvy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Zpochybnila-li dovolatelka svými námitkami rovněž správnost zjištěného skutkového stavu (zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 732000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a namítala-li, že řízení je postiženo vadou (kterou spatřovala v postupu soudu prvního stupně, kdy v rozporu s §120 o.s.ř. nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci), uplatnila tím nezpůsobilé dovolací důvody, neboť podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. května 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu