ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.880.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 880/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně L. M. , zastoupené JUDr. Barborou Lukšovou Frantovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova 1599/17, proti žalovanému BYTOVÉMU DRUŽSTVU HRUBÉHO , se sídlem v Praze 8 Kobylisích, Hrubého 1204/4, IČO: 28978587, zastoupenému JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Kobylisích, Šimůnkova 1596/4, o určení nájemce bytu a o vzájemném návrhu na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 236/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2013, č. j. 68 Co 242/2013-234, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203,- Kč k rukám JUDr. Evy Kuchtové, advokátky se sídlem v Praze 8 – Kobylisích, Šimůnkova 1596/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. prosince 2012, č. j. 12 C 236/2009-195, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je nájemkyní „bytu č. 16, umístěného v sedmém podlaží bytového domu v katastrálním území K. na adrese P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a uložil žalobkyni povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat do šedesáti dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2013, č. j. 68 Co 242/2013-234, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že na žalobkyni nepřešlo právo nájmu předmětného bytu podle §706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. října 2011 (dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru totiž nebyl naplněn předpoklad jejího soužití s nájemcem ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před jeho smrtí, a to proto, že v bytě nevedla společnou domácnost nejprve se svou tetou a strýcem (manžely – společnými nájemci bytu) a později (po úmrtí tety dne 25. prosince 2008) již jen se svým strýcem (jenž se stal výlučným nájemcem bytu podle §707 odst. 1 obč. zák.), který zemřel dne 11. června 2009, nýbrž ve skutečnosti jim pouze „pomáhala a občas v jejich bytě přespala“ . Uzavřel, že předmětný byt tedy užívá bez právního důvodu, a proto je povinna ho vyklidit. Zároveň pokládal za správný právní názor, že uloženou vyklizovací povinnost lze – vzhledem k postižení žalobkyně (retardace těžšího stupně) – podmínit zajištěním přístřeší a stanovením delší (šedesátidenní) lhůty k vyklizení; ve shodě se soudem prvního stupně však neshledal, že by v řízení vyšly najevo jakékoli okolnosti svědčící o tom, že by výkon (vlastnického) práva, realizovaný vzájemným návrhem žalovaného, byl natolik v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), že by bylo namístě žalobu zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).
Především nelze ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatelka právě takové (nezpůsobilé) dovolací důvody rovněž uplatnila, a to zejména dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení, zda vedla či nevedla v předmětném bytě společnou domácnost s jeho nájemcem alespoň po dobu tří let před jeho smrtí. Nezpůsobilý dovolací důvod (vadu řízení) pak uplatnila dovolacími námitkami, že „závěry soudů o nevěrohodnosti … ( některých ) svědků nejsou přezkoumatelné“ a že „soud se vůbec nevypořádal s rozporností výpovědí dvou svědkyň, které za věrohodné … označil“ .
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že v soudní praxi není pochyb o tom, že podmínky přechodu nájmu bytu stanovené v §706 odst. 2 obč. zák. musí být splněny kumulativně (současně). To znamená, že nesplnění byť i jedné z nich vylučuje přechod nájmu bytu. Z toho bez dalšího vyplývá, že právní názor, že nebyla splněna podmínka vedení společné domácnosti s nájemcem bytu po zákonem stanovenou dobu, obstojí už proto, že jeho správnost nebyla účinně (prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu) zpochybněna. Za tohoto stavu je – logicky vzato – bezpředmětné zkoumat, zda přechod nájmu bytu eventuálně nemohl nastat též z (dalších) příčin, o nichž se v této souvislosti zmínil soud prvního stupně. Ostatně touto otázkou se pro nadbytečnost již odvolací soud nezabýval, a tudíž jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Vzhledem k tomu se touto otázkou nemohl blíže zabývat ani soud dovolací.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. pak dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem a §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o.z.“). Nepřihlížel proto k úvahám dovolatelky týkajícím se právní úpravy následků smrti nájemce bytu obsažené v ustanoveních §2279 a násl. o. z., jež se navíc nepřípadně vztahovaly k otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009), od níž není důvod se odchýlit, dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále opět jen „obč. zák.“) za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Dovolatelka spatřovala nesprávnost právního posouzení věci také v tom, že jí odvolací soud uložil povinnost k vyklizení bytu, aniž (vyjma podmínění vyklizovací povinnosti zajištěním přístřeší a určení delší lhůty k vyklizení bytu) zohlednil její „specifickou situaci“ a podrobil jednání žalovaného „testu dobrých mravů“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že existenci příslušných právně významných okolností v nalézacím řízení netvrdila (okolnosti, jimž přikládala význam z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tvrdila – přinejmenším zčásti – až v dovolání) a tyto ani nevyšly v řízení najevo. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat absenci takového právního posouzení. Nad rámec řečeného dovolací soud pro úplnost dodává, že samotné zákonem vyžadované předpoklady pro přechod práva nájmu bytu nelze eliminovat prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 4437/2009, a z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1105/2007, ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 295/09) a že navíc okolnosti, které dovolatelka zdůrazňovala v dovolání pod rubrikou „dobré mravy“, jsou pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. ve skutečnosti bez právního významu, neboť o rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve skutečnosti nic nevypovídají. Přitom specifické okolnosti daného sporu odvolací soud (soud prvního stupně) zohlednil vázáním povinnosti k vyklizení bytu na zajištění přístřeší a určením delší než zákonné vyklizovací lhůty ve smyslu §160 odst. 1 o.s.ř., přičemž jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/). V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu