ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1035.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1035/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce V. R. , zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Smíchov, Nádražní 58/110, proti žalované Ing. V. T. , zastoupené JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pohořelec 26/110, o zaplacení 627.083,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 EC 3407/2009, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 62 Co 208/2013-205, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. prosince 2011, č. j. 70 EC 3407/2009-133, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá vůči žalované zaplacení částky 627.083,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, spatřujíc přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jakož i jeho závěr, že by žalobci bez uzavření nájemní smlouvy svědčil jiný právní důvod k užívání nemovitosti v jejím vlastnictví a že žalobce není povinen platit žalované za užívání nemovitosti náhradu; přitom se žalovaná dovolává zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, 33 Odo 1504/2005 a 30 Cdo 68/2007. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení „zrušil“ a jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Důvodem, pro který byl odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního stupně (v němž soud prvního stupně přisvědčil tvrzení žalované, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda opravňující žalobce užívat nemovitost ve vlastnictví žalované a že žalované vznikla vůči žalobci pohledávka z bezdůvodného obohacení, jež přivodila zánik žalobcovy pohledávky vůči žalované z titulu kupní smlouvy), byla nepřezkoumatelnost závěrů soudu prvního stupně a neúplnost a tím i nesprávnost jeho dosavadních skutkových zjištění (z nichž soud prvního stupně následně činil závěr o vzniku závazku z bezdůvodného obohacení; §451 a násl. obč. zák.).
Rozhodnutím odvolacího soudu nijak není dotčena dovolatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu (řešící otázku bezesmluvního užívání cizí nemovitosti, vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výše), již proto, že závěr odvolacího soudu (k němuž se argumentace dovolatelky zejména upíná) je závěrem skutkovým, při němž nejde o řešení otázek právních, nýbrž o zjištění a výklad projevu vůle účastníků coby smluvních stran (zda mezi účastníky bylo dosaženo konsensu v tom, že žalobce je oprávněn po určenou dobu užívat nemovitost ve vlastnictví žalované bezúplatně či nikoliv). Je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že právním důvodem k užívání věci ve vlastnictví jiného může být nejenom nájemní smlouva (§663 a násl. obč. zák.), ale i kupř. smlouva o výpůjčce jako smlouva bezúplatná (§659 a násl. obč. zák.), jejímž předmětem může být i nemovitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, uveřejněný pod č. 55/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu