ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1085.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1085/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně B. A. , zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, proti žalovanému Č. A. , zastoupému JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, o zaplacení částky 288.043,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 168/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č.j. 25 Co 344/2012-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. března 2012, č. j. 30 C 168/2010-70, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 288.043,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Uvedená částka – dle skutkového vylíčení věci žalobkyní – představuje polovinu nájemného (částky 576.087,- Kč), jehož žalovanému dostalo coby výtěžku z pronájmu nemovitostí náležejících do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů (SJM). V tom žalobkyně spatřovala bezdůvodné obohacení žalovaného, zatímco odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavírá, že i tyto přírůstky a výnosy z majetku, který byl v SJM účastníků v okamžiku jeho zániku, patří k mase nevypořádaného SJM a lze je vypořádat až v rámci vypořádání SJM (§149 a §150 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, stran jehož přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. článek II – přechodná ustanovení – bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Shledal, že dovolání není přípustné, neboť napadený (potvrzující) rozsudek odvolacího soudu řeší dovoláním označené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a proto rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
V prvé řadě dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že se právní vztahy týkající se přírůstků k majetku patřícímu do SJM v době mezi jeho zánikem a vypořádáním řídí právními předpisy o společném jmění manželů a že i tyto přírůstky (výnosy) lze posléze vypořádat v rámci vypořádání SJM (a tedy že při užívání tohoto majetku jednotlivými účastníky či braní plodů a užitků z něho nevznikl mezi nimi závazkový vztah z bezdůvodného obohacení). Uvedený závěr je však v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, nebo rozsudek ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ), jež přitom současně připomíná, že i v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění manželů se právní vztahy (mezi bývalými manžely, popř. mezi nimi a třetími osobami) týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět, nadále řídí předpisy o společném jmění (jež upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší; §853 obč. zák.) a každý z (bývalých) manželů je proto nadále vlastníkem celé věci, s tím, že jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého manžela. Zmíněný závěr není v kolizi ani s dovolatelkou předestřenou judikaturou Nejvyššího soudu – zejm. rozsudkem ze dne z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí majetkových hodnot coby předmětu vypořádání společného jmění manželů prostřednictvím soudu po uplynutí zákonné tříleté lhůty (nehledě na to, že i v dané věci žalobkyní uplatněná pohledávka pochází již z doby, kdy tříletá lhůta od zániku manželství neuplynula, zaniklé společné jmění účastníků nebylo vypořádáno a fikce vzniku podílového spoluvlastnictví nenastoupila).
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatelka – v rozporu s výše uvedenou argumentací – odvolacímu soudu vytýká, že věc neměla být posuzována jako závazek z bezdůvodného obohacení, ale od samého počátku jako žaloba o vypořádání společného jmění manželů. Zde totiž nejde toliko o jinou právní charakteristiku již vylíčených skutečností v průběhu řízení (jíž nelze kvalifikovat jako změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř.; viz dovolatelkou předestřené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 24000/2010), ale o zcela jiný předmět řízení (jiný nárok plynoucí z odlišných skutkových okolností – z jiného skutku). Že právě zde jde o argumentaci zjevně účelovou, plyne současně i ze zjištění, že vypořádání společného jmění manželů žalobkyně iniciovala v jiném řízení.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu