ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.112.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 112/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce KF Trans s. r. o. , IČ: 27212491, se sídlem v Praze 4 – Chodov, Čenětická 2131/8, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalovanému V. E. , P., zastoupenému JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o zaplacení částky 75.604,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 140/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č. j. 5 Co 9/2013-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalovanému částku 5.372,- Kč k rukám JUDr. Jindřicha Vališe, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. července 2012, č. j. 7 C 140/2010-117, ve výroku I v části, ve které byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 40.008,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, zatímco ve výroku II jej změnil tak, že se žaloba zamítá i ve zbylé části o zaplacení 35.596,- Kč s úroky z prodlení (výrok I). Přitom rozhodl i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k návrhu žalovaného jako oprávněného byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. června 2009, č. j. 15 Nc 132/2009-4, nařízena exekuce vyklizením /označeného/ bytu povinné a jejím provedením byl pověřen Mgr. Jan Pekárek, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 10. Exekuce byla provedena dne 18. 3. 2010 na podkladě exekutorem vydaného exekučního příkazu, poté, co exekutor – prostřednictvím své zaměstnankyně – objednal provedení prací spojených s případným odstraněním věcí povinné z vyklizovaného bytu a jejich uskladnění u žalobce. Rozsah provedených prací zaměstnankyně exekutora následně písemně stvrdila i na listině označené jako „pracovní list – ceník“. Odvolací soud tudíž uzavřel, že práce při vyklízení objektu žalující obchodní společnost prováděla na základě smluvního vztahu se soudním exekutorem, nikoliv s oprávněným (jenž byl exekutorem následně vyzván ke složení zálohy na náklady exekuce). Bez vlivu na závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného je podle odvolacího soudu zjištění, že vyklizení současně přítomný žalovaný (oprávněný) na naléhání žalobce před započetím prací podepsal „objednávku služeb skladovatele“; i pokud snad tímto úkonem – pokračuje odvolací soud – „následně (žalovaný) vstoupil do smluvního vztahu s žalobcem“, od takto uzavřené smlouvy vzápětí účinně odstoupil, neboť jde o smlouvu uzavřenou žalovaným v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a dovozuje, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené; co do důvodu má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Za nesprávná pokládá zjištění odvolacího soudu o obsahu právních úkonů účastníků a z nich dovozovaný závěr, že o provedení prací žalobce uzavřel smlouvu se soudním exekutorem a nikoliv žalovaným. Přitom dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně vyložily použitý výraz „objednat“, kterýžto dovolatel nepokládá na návrh na uzavření smlouvy, ale jen za „zajištění přítomnosti žalobce v den plánovaného vyklizení na adrese předmětného bytu a rezervování kapacity pro provedení vystěhování“. I proto – pokračuje dovolatel
– si v určený den sám vymínil uzavření smlouvy s žalovaným jeho podpisem na objednávce, bez které by odstranění věcí z vyklizovaného bytu neprovedl. Za nesprávný pokládá i závěr odvolacího soudu o účinném odstoupení od smlouvy žalovaným podle §49 obč. zák. a zpochybňuje, že na straně žalovaného byl při podpisu objednávky přítomen stav tísně a že by snad smlouvu uzavíral za nápadně nevýhodných podmínek. Přitom namítá, že tytéž služby nelze poskytovat dvěma různým subjektům na základě „dvou různých objednávek“. Závěr odvolacího soudu pokládá za rozporný i s právním názorem, který tento soud v dané věci vyslovil ve svém předchozím zrušujícím usnesení, totiž že žádaná částka nemůže představovat náklady exekuce, které hradí povinná. Navrhl, aby dovolací soudu zrušil rozsudek odvolacího soudu, spolu s odvoláním dotčenými výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuelně, shledá-li jej dovolací soud přípustným, zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podstatou dovolání je polemika dovolatele se zjištěními odvolacího soudu o dotčenými subjekty projevené vůli a jejím obsahu, z nichž odvolací soud posléze činí závěry o uzavření smlouvy mezi žalobcem a soudním exekutorem coby objednatelem, podle jehož „objednávky“ provedl žalobce odstranění věcí z vyklizovaného objektu povinné a jejich následné uskladnění. Závěr odvolacího soudu o tom, kterým z dotčených subjektů byla projevena vůle směřující k uzavření smlouvy a co bylo jejím obsahem, je zde ovšem závěrem skutkovým, nikoliv právním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Pro vady skutkových zjištění ovšem rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a nesprávná skutková zjištění způsobilým dovolacím důvodem nejsou (srov. §241a odst. 1 o. s. ř., dle něhož jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
Ovšem i při samotném výkladu stranami projevené vůle se odvolací soud držel zákonem stanovených interpretačních pravidel (srov. §35 obč. zák., v obchodních vztazích též s přihlédnutím k §266 obch. zák.) a nijak v tomto směru nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 7, ročník 1999, s. 386). Dovolatelem v tomto řízení zastávaná interpretace příslušných projevů vůle odporuje jak jejich jazykovému vyjádření (viz exekutorem použitý výraz „objednávka“ ve smyslu nabídky k uzavření smlouvy, žalobcem akceptované), ovšem i vůli samotné, i s přihlédnutím k následnému chování stran (k významu této okolnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 38/1998, nebo rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu závěr odvolacího soudu o vzniku smluvního vztahu mezi žalobcem a soudním exekutorem (tedy nikoliv mezi žalobcem a žalovaným) není zjištěným skutečnostem nijak nepřiměřený.
Uzavírá-li tedy odvolací soud, že odstranění věcí z vyklizovaného bytu a jejich uskladnění prováděl žalobce na základě právního vztahu, jenž byl založen smlouvou uzavřenou mezi soudním exekutorem coby objednatelem a žalobcem (jehož prostory jako místo pro uskladnění případně odstraněných věcí soudní exekutor zmiňuje již v exekučním příkazu o provedení exekuce vyklizením bytu), jsou pro rozsouzení sporu nezávažné podpůrné závěry odvolacího soudu týkající se vzniku či platnosti později uzavřené smlouvy mezi účastníky tohoto řízení, eventuelně o naplnění důvodů pro odstoupení od smlouvy z pohledu ustanovení §49 obč. zák. Takové otázky, jejichž řešení výsledek sporu neovlivní (napadené rozhodnutí na jejich řešení nezávisí), přípustnost dovolání nezakládají.
S ohledem na zákonem stanovená hlediska (srov. shora citované ustanovení §237 o. s. ř.) nemůže přípustnost dovolání založit ani případný odklon odvolacího soudu od právního názoru, který tento soud vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí, jímž zrušil dříve vydané rozhodnutí soudu prvního stupně (jemuž věc současně vrátil k dalšímu řízení). Nehledě na to, že v případě zmíněné výhrady dovolatel přehlíží, že důvodem zrušení předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně byly vesměs vady skutkových zjištění, nikoliv nesprávné právní posouzení věci. A jestliže nyní odvolací soud uzavírá, že odstranění věcí povinného z vyklizovaného objektu a jejich uskladnění bylo prováděno na základě smlouvy uzavřené mezi žalobcem a soudním exekutorem (a že tedy nejde o situaci, kdy by náklady vyklizení hradil sám oprávněný), jsou takto vzniklé náklady – logicky – nikoliv náklady oprávněného, nýbrž náklady exekuce, které exekutorovi hradí povinný (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř.). K těmto nákladům na straně žalovaného patří odměna advokáta ve výši 4.140,- Kč (odpovídající sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 75.604,- Kč – srov. §6 odst. 1, §7 bod 5 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částka 932,- Kč odpovídající náhradě za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 5.372,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu