ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1380.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1380/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause a o dovolání dovolatelky J. W. , zastoupené Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou, 130 00 Praha 3, Slezská 144, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Co 348, 561/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98 (žalobkyň: a/ J. W. , b/ A. J. , zastoupených Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou, 130 00 Praha 3, Slezská č. 144, c/ L. O. , a d/ M. K. , proti žalovaným: 1. RKT – Rovnací a kotevní technika, státnímu podniku v likvidaci, IČ 0066 40773, Praha 4, Na Dědinách 869/8, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem, 120 00 Praha 2, Sokolská č. 60, a 2. V. Š., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kryštofem Koschinem, advokátem, 150 00 Praha 5, Štefánikova č. 48, o určení neplatnosti dohody o vydání věci a o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 18. 5. 1998, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 4. 2012, č. j. 4 C 119/98-1177 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 7. 2012, č. j. 4 C 119/98-1235). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se určení, že je neplatná dohoda, uzavřená 15. 4. 1998 mezi žalovaným RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., a žalovaným V. Š. o vydání domu (se všemi součástmi a příslušenstvím) v K. a 11 pozemků (označených a identifikovaných parcelními čísly i původními parcelními čísly), zapsaných na listu vlastnictví č.10248 (původně na listu vlastnictví č. 3089) pro katastrální území a obec K. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Kutná Hora). Žalobkyním J. W., A. J., L. O. a M. K. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na úhradu nákladů řízení žalovanému KRT – Rovnací a kotevní technika, s. p., 184.974,- Kč a žalovanému V. Š. 289.254,- Kč, a to nejpozději do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň J. W. a A. J. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. 30 Co 348, 561/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 123. 4. 2012, č. j. 4 C 119/98-1177, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 7. 2012, č. j. 4 C 119/98-1235, potvrzen v zamítavém výroku (označeném I.) o určení neplatnosti dohody o vydání věcí a o určení vlastnictví. Odvolání žalovaného RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) byl změněn ve výroku o nákladech řízení (označeném II.) tak, že žalobkyni J. W. bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., 187.494,- Kč a žalovanému V. Š. 212.034,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k žalobkyním A. J., L. O. a M. K. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; žalobkyni J. W. bylo uloženo zaplatit žalovanému V. Š. na náhradu nákladů odvolacího řízení 49.080,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalovanému V. Š. nebyla ve vztahu k žalobkyním A. J., L. O. a M. K. přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné.
Odvolací soud poukázal především na to, že žalobu v této právní věci podali původní žalobci M. J. a J. W. a domáhali se určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí v katastrálním území K., uváděných v jejich žalobě, jež byla uzavřena 15. 4. 1998 mezi žalobkyní J. W. a žalovaným KRT – Rovnací a kotevní technika, s. p. V průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřel 11. 1. 2004 původní žalobce M. J. a jeho právními nástupci se staly A. J., L. O. a M. K. V průběhu řízení byla žaloba rozšířena ještě o nárok na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika s tím, že právo hospodařit s těmito nemovitostmi má žalovaný RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., se sídlem v Praze 4. Na základě uvedené dohody ze dne 15. 4. 1998 byli žalobkyně J. W. a žalovaný V. Š zapsání jako rovnodílní spoluvlastníci nemovitostí do katastru nemovitostí. Důvodem podání obou žalob bylo „přesvědčení žalobkyň, že jako jediný řádně uplatnil tento restituční nárok V. Š. starší, jehož jsou žalobkyně J. W., A. J., L. O. a M. K. právními nástupci“.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že dosud není pravomocně skončeno dědické řízení po V. Š. starším. Poukazoval rovněž na to, že z obsahu spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 4 C 126/92 vyplývá, že řízení restituční „žalobě na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podaná 31. 3. 1992 J. W. a V. Š. starším (a pak V. Š. mladším) proti žalovanému RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., není dosud pravomocně skončeno.
Odvolací soud byl toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že „důvodná není ani jedna z uvedených určovacích žalob:“ Má za to, že žaloba na určení neplatnosti dohody ze dne 15. 4. 1998, bylo-li by jí soudem vyhověno nemůže vést k navrácení v předešlý stav, tedy k obnovení vlastnických poměrů účastníků dohody před účinností této dohody; rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu nelze mít za listinu, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu 23 Cdo 979/2000, 23 Cdo 1387/98 a 23 Cdo 2007/98). Odvolací soud má dále za to, že „má-li právní otázka (zde platnost právního úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo právního vztahu, v daném případě vlastnického práva k nemovitostem), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti právního úkonu), lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 2 Cdon 1101/97 a 20 Cdo 2948/2000). Odvolací soud má proto za to, že v současně probíhajícím řízení (sp. zn. 4 C 124/92 Kutná Hora) budou nepochybně řešeny jako otázky předběžné ty otázky, které žalobkyně chtěly řešit v tomto řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věcí a o určení vlastnického práva žalovaného RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., k předmětným nemovitostem. Proto dovolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí obou žalob (o neplatnosti dohody o vydání věcí a o určení vlastnictví).
Pokud šlo o odvolání žalovaného V. Š. proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, odvolací soud odvolání v celém rozsahu odmítl ve smyslu ustanovení §218 písm. b) občanského soudního řádu; v případě žalovaného RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., není tu, podle názoru odvolacího soudu, subjektivní přípustnost k podání odvolání, když totiž zamítnutím žaloby žalobkyň proti žalovanému RKT, s. p., mu žádná újma nevznikla.
Ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení přistoupil odvolací soud s poukazem na ustanovení §220 odst. 1 a §242 odst. 1 i §150 občanského soudního řádu, a to ve vztahu mezi žalobkyněmi A. J., L. O. a M. K. a oběma žalovanými, jakož i vzhledem k ustanovením vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O nákladech odvolacího řízení přikročil odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §143 odst. 1 i §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni J. W. v řízení zastupovala, dne 29. 11. 2012 a dovolání ze strany této dovolávající se bylo podáno u soudu prvního stupně 18. 1. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2012 (sp. zn. Krajského soudu v Praze, sp. zn. 30 Co 348, 561/2012) i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2012, č. j. 4 C 119/98-1177) a aby věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Navrhovala také, aby soud povolil odklad vykonatelnosti výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243 občanského soudního řádu.
Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka má především za to, že soudy v tomto případě pochybily, když žaloba žalobkyně byla zamítnuta podle ustanovení §80 občanského soudního řádu pro neexistenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyň, protože se soud prvního stupně zabýval věcí sice meritorně a posoudil věc na podkladě provedených listinných důkazů, výpovědí svědků i účastníků řízení, ale provedené důkazy nevyhodnotil a neuvedl k jakým skutkovým závěrům dospěl a o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění. Dovolatelka má naopak za to, že z provedených důkazů lze jednoznačně dovodit, že dohoda uzavřená dne 15. 4. 1998 mezi žalovaným RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., a žalovaným V. Š. je neplatná nejen relativně (pro nedostatek řádného zplnomocnění žalovaného V. Š.), ale i absolutně pro rozpor se zákonem. Uvedenou dohodou byl, podle názoru dovolatelky, učiněn právní úkon směřující k nabytí podílu ½ na předmětných nemovitostech v K. bez řádného zplnomocnění a proti vůli žalobkyně J. W. a bez jejího vědomí, v rozporu se závětí otce žalobkyň. Žalobkyně J. W. předmětné nemovitosti fakticky nepřevzala a neměl z nich žádné užitky; nelze po ní požadovat, aby nesla spoluodpovědnost z finančních prostředků inkasovaných žalovaným V. Š. ml., když žádné peníze nepřevzala, ani za vznik případných škod na nemovitostech či na právech úkonů třetích osob a aby platila daň z nemovitosti; žalobkyně J. W. nechce se svým bratrem – žalovaným V. Š. vlastnit žádné nemovitosti ani žádný jiný majetek. Podle názoru dovolatelky byla dohoda ze dne 15. 4. 1998 uzavřena v rozporu s hmotným právem a dohoda byla uzavřena s osobou, která nebyla osobou oprávněnou; jediná oprávněná osoba, která tu řádně a včas uplatnila restituční nárok, byl V. Š. starší a restituční nárok je předmětem dědění po něm.
Dovolatelka se domnívá, že naléhavý právní zájem na určení vlastnických práv žalovaného RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., je dán i z celospolečenského hlediska, neboť se tu jedná o vrácení majetku státu. Bude-li určeno, že dohoda o vydání nemovitostí z 15. 4. 1998 je absolutně neplatná s účinky od samého počátku, měl by žalovaný V. Š. vrátit veškeré příjmy, které z pronájmu inkasoval od roku 1998 (cca 250.000,- Kč měsíčně).
Dovolatelka dále uváděla, že bylo-li žalobkyněmi žalováno na určení vlastnictví žalovaného RKT – Rovnací a kotevní technika, s. p., k předmětným nemovitostem, bylo tak činěno především z důvodu, aby byl odstraněn existující právní stav věci. „Nelze vyloučit také mimosoudní narovnání sporu uzavřením nové dohody o vydání nemovitostí, ale to jen v případě, že předmětné nemovitosti budou vráceny žalovanému státnímu podniku (respektive České republice), který je osobou povinnou.
Dovolatelka se domnívá, že mohou vedle sebe obstát oba dva požadované rozsudečné výroky, tedy jek výrok o určení absolutní neplatnosti dohody o vydání nemovitostí ze dne 15. 4. 1998, jakož i výrok o určení vlastnictví uvedených nemovitostí žalovaným RKT, státním podnikem.
Dovolatelka má za to, že by v tomto soudním řízení měla být vyřešena zejména otázka zásadního právního významu, že žalobkyně J. W., která je zapsána v katastru nemovitostí jako nepravý vlastník, může žalovat na určení vlastnictví jiné osoby (žalovaného RKT, s. p., jestliže toto „quasispoluvlastnictví“ nabyla na základě právního úkonu jiné osoby (žalovaného V. Š. ml.), který tento právní úkon učinil bez řádného zmocnění, bez vědomí žalobkyně J. W. a proti její vůli, a tedy je nutno tento právní úkon považovat za relativně neplatný.
Ve vyjádření žalovaného V. Š. k dovolání dovolatelky J. W. bylo uvedené, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo poukázáno na to, že v tomto případě byla rozsudkem soudu prvního stupně řešena procesní stránka věci, tedy to, zda na žalobou požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem či nikoli; nebyl tu žádný důvod, aby tuto otázku řešil odvolací soud jinak, „protože i za předpokladu nabytí právní moci odvoláním napadeného usnesení by tu došlo pouze ke zjištění, že žalobkyně jsou dědičkami restitučního nároku, ohledně něhož co do rozsahu nároku nedošlo v pozůstalostním řízení k pravomocnému rozhodnutí. Žalobkyněmi uplatňované tvrzení, že V. Š. před svou smrtí jako jediný uplatnil svůj restituční nárok „nebylo možné hodnotit v tomto soudním řízení (sp. zn. 4 C 119/98 Okresního soudu v Kutné Hoře)“. Podle názoru žalovaného V. Š. dovolání žalobkyně J. W. postrádá odůvodnění dovolacího návrhu a nesplňuje procesní náležitosti na tento úkon kladené.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 12. 2012 (sp. zn. 348, 561/2012) bylo tu třeba posoudit (ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit také, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tma, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo, kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu (viz k tomu právní závěry, jež byly zaujaty již pod č. 17/1972 a pod č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.).
V dovolání dovolatelky byly uplatněny dovolací důvody, jež byly uvedeny v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu a v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu bylo možné podat dovolání, jestliže řízení v dovoláním napadeném řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O vadu řízení jde tehdy, jestliže nesprávný postup soudu se projevil už v průběhu řízení (a nikoliv až při rozhodování), zejména jestliže tento nesprávný postup soudu měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení (zejména dovolateli) jednat před soudem (viz k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a pod č. 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem). Podle názoru dovolacího soudu v daném případě k takové vadě řízení v tomto soudním řízení (sp. zn. 4 C 119/98 Okresního soudu v Kutné Hoře) nedošlo.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím uplatněný právní předpis nesprávně vyloží, zejména v rozporu s právními závěry z judikatury dovolacího soudu.
Z těchto uvedených hledisek bylo třeba posuzovat výsledné právní závěry odvolacího soudu v daném případě (zaujaté v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. 30 Co 148/ 561/2012), napadeném dovoláním dovolatelky), v němž byly zejména uvedeny i odkazy na to, ze kterých rozhodnutí dovolacího soudu, řešících obdobnou právní problematiku, odvolací soud vycházel:
Pokud šlo v tomto řízení o uplatněnou žalobu o určení neplatnosti dohody o vydání věcí, měl odvolací soud za to (s poukazem zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, 28 Cdo 4184/2007, ze dne 16. 11. 2000, 28 Cdo 979/2000, a z 9. 3. 1999, 23 Cdo 2003/98), že žaloba o určení neplatnosti takové dohody (i bylo-li jí soudem vyhověno) nemůže vést k navrácení v předešlý stav, tedy k obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody, když rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu, týkajícího se nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí, není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Pokud šlo o právní otázku platnosti právního úkonu, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, přičemž jde o otázku předběžnou ve vztahu k jiné právní otázce existence práva nebo právního vztahu (např. vlastnického práva k nemovitosti), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné právní otázky (neplatnosti právního úkonu), lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu (odvolací soud tu odkazoval např. na právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, 2 Cdon 1101/97, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2948/2000).
Pokud šlo o žalobu na určení vlastnického práva jiného subjektu než žalobce (žalobců), tedy i určení vlastnického práva žalovaného, lze tuto žalobu připustit, avšak naléhavý právní zájem na tomto určení je dán jen tehdy, kdyby bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce anebo, kdyby bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým, a jen z tohoto hlediska lze posoudit, zda případné vyhovění žalobě splní účel, který je žalobcem (žalobci) sledován (odvolací soud tu odkazoval na právní závěsy z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, 28 Cdo 2356/2011). Odvolací soud také uváděl, že tu nemohl odhlédnout od toho, že tu „je možné žalovat o vydání majetku v jiném rozsahu, než se to stalo při uzavření dohody o vydání věcí, ale v daném případě je takové řízení stále v běhu a v něm tedy budou řešeny jednotlivé předběžné otázky, které žalobkyně navrhovaly řešit v tomto řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věci a o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem ohledně jednoho ze žalovaných.¨
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům (v návaznosti na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu řešící obdobné právní věci, z nichž odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2012 vycházel), nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by v daném případě přípustné dovolání dovolatelky, bylo také dovoláním důvodným, v tom smyslu, že by odvolací soud v této právní věci svým rozsudkem řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, která by byla rozhodována rozdílně dovolacím soudem anebo že by toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném posouzení věci a že by byl dán dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, tedy jmenovitě nesprávné posouzení základní otázky tohoto sporu, že tu není dán u dovolatelky naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 psím. c) občanského soudního řádu ani na žalobě o určení neplatnosti dohody o vydání věcí, ani na žalobě o určení vlastnického práva.
Přistoupil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu (použitelného tu ve smyslu nyní platného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolateky, a to jako dovolání směřujícího proti správnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovaným V. Š. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů uvedenému žalovanému nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. května 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu