ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1444.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1444/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce DRUŽBA, stavební bytové družstvo , IČ 00047708, se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 6, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , IČ 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, o zaplacení 67.440,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 114/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 15 Co 349/2013-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2014, č. j. 15 Co 349/2013-105, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2013, č. j. 115 C 114/2012-79, vyjma jeho výroku II., se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 115 C 114/2012-79, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 67.440,- Kč oproti odevzdání ideální 38869/39192 pozemků parc. č. 2299, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 227 m2, parc. č. 2300, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 226 m2, a parc. č. 2301, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 227 m2, nyní zapsaných na LV č. 1278 pro obec Brno, k. ú. Nový Lískovec (výrok I.), co do požadovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce svůj nárok dovozoval z absolutní neplatnosti kupní smlouvy, jíž měl nabýt spoluvlastnický podíl k uvedeným pozemkům, dané tím, že žalovaný se nestal vlastníkem těchto pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jak uvedl ve svém prohlášení při uzavírání kupní smlouvy se žalobcem, a nemohl je tak platně převést na žalobce. Provedené dokazování vedlo soud k závěru, že v daném případě žalovaný nesplnil podmínky nabytí vlastnického práva k nemovitostem dle zákona č. 172/1991 Sb., nevydržel je ve smyslu §134 obč. zák. a nepřešlo na něj ani na základě úpravy obsažené v zákoně č. 321/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících. Smlouva, jíž měl žalovaný převést ideální spoluvlastnické podíly na těchto pozemcích na žalobce, je tedy absolutně neplatná a vztahy mezi účastníky je třeba posoudit dle úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v §451 a §457 obč. zák. Žalovaný je povinen vrátit zaplacenou kupní cenu žalobci jako kupujícímu oproti povinnosti žalobce odevzdat žalovanému jako prodávajícímu ideální podíly na nemovitostech, aniž by na uvedeném něco měnilo, že žalobce po uzavření předmětné kupní smlouvy dále převedl podíly na pozemcích na třetí osoby. S ohledem na §107 odst. 3 obč. zák. přitom nelze přiznat opodstatnění ani námitce promlčení. Nesplnění restituční povinnosti žalobcem však brání důvodnosti nároku na úrok z prodlení.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 15 Co 349/2013-105, v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud s poukazem na závěry vyslovené k otázce synallagmatického vztahu z neplatné kupní smlouvy v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 přitakal soudu prvního stupně, že účastníci jsou si v souladu s §457 obč. zák. povinni vzájemně vrátit plnění obdržené na základě absolutně neplatné kupní smlouvy, a žalovaný tak musí zaplatit (vrátit) žalobci kupní cenu oproti odevzdání podílů na pozemcích. Důvodná není ani námitka stran neurčitosti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dle §457 obč. zák. žalobci jako kupujícímu přísluší právo na vrácení kupní ceny a žalovanému jako prodávajícímu svědčí právo na převod pozemků, přičemž není vyloučeno, aby účastník neplatné smlouvy věc vydal přímo jejímu vlastníku, a nikoliv svému smluvnímu partnerovi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné dle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na otázce doposud neposuzované judikaturou Nejvyššího soudu, a za důvodné dle §241a odst. 1 o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel má za nevyřešenou především otázku, zda v případě neplatné kupní smlouvy může být synallagmatická povinnost vrátit kupní cenu ve smyslu §457 obč. zák. vyvažována povinností pozemky odevzdat, aniž by byla určena osoba povinná k jejich odevzdání a osoba, jíž mají být odevzdány. Rovněž by měly být zodpovězeny otázky, má-li soud při posuzování nároku žalobce na vrácení kupní ceny přihlížet k tomu, že žalobce neprojevil vůli vrátit přijaté plnění a převádí podíly na pozemcích na další osoby, zdali se soud při projednávání žaloby na vrácení kupní ceny může zabývat jako předběžnou otázkou neplatností uzavřené kupní smlouvy bez ohledu na to, že žalobce podíl na pozemcích dále převádí na třetí osoby, a je-li takto možné zasahovat do práv třetích osob nabytých v dobré víře. Dovolatel zrekapituloval základní skutkové okolnosti sporu a označil odvolacím soudem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně za materiálně nevykonatelný, jelikož pozemek jako nemovitou věc nelze odevzdat. Neurčitost rozsudku v tomto směru je utvrzena i jeho odůvodněním, z nějž nikterak neplyne, jak by měl být pozemek, respektive ideální podíl na pozemku, odevzdán. Byl-li předmětem smlouvy převod vlastnického práva podléhající vkladu do katastru nemovitostí, může být synallagmatická povinnost žalobce jako kupujícího splněna jen umožněním obnovení zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch řádného vlastníka pozemků, k čemuž však napadené rozhodnutí nesměřuje. Žalobce zjevně nehodlá na zápisu v katastru nemovitostí ničeho měnit, navíc už nyní nemůže poskytnout součinnost k obnovení zápisu vlastnického práva, neboť není ani domnělým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Na podporu své argumentace dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3847/2009 i sp. zn. 30 Cdo 4718/2010 a zdůraznil, že plnění z neplatné smlouvy spočívající v převodu nemovitosti evidované v katastru nemovitostí může být kupujícím vráceno pouze tak, že jako její vlastník bude zapsána osoba, která by jako vlastník byla evidována, nebylo-li by neplatné smlouvy a případných následných převodů. Obnovení zápisu vlastnického práva by dle příslušných předpisů bylo možno dosíci především souhlasným prohlášením všech osob v katastru nemovitostí vedených jako vlastníci. Postup soudu, jenž se v řízení zabývá jako předběžnou otázkou platností smlouvy, aniž by bylo vyřešeno, kdo je vlastníkem pozemků, má dovolatel za zasahující do práv třetích osob vedených v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci. Předestřená polemika s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho výkladem dopadů §457 obč. zák. na práva účastníků vedla žalovaného k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci lze dovolateli přisvědčit, že při výkladu §457 obč. zák. odvolací soud poněkud opomíjí závěry vyslovené v tomto směru Nejvyšším soudem, k nimž je však třeba přihlížet i zde.
Ustanovení §457 obč. zák. ukládá stranám neplatné či zrušené smlouvy, aby si vzájemně vrátily vše, co podle ní dostaly. Přímo ze zákona tak vzniká synallagmatický vztah ve smyslu §560 obč. zák. podmiňující možnost domáhat se splnění závazku druhé strany poskytnutím či připraveností poskytnout odpovídající protiplnění. Jsou-li v případě koupi nemovitosti vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnického práva a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny, přičemž zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci, pak v případě neplatné smlouvy bránící kupujícímu, aby se stal řádným vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, je prodávající povinen vrátit kupní cenu. Vrácení kupní ceny je vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3847/2009). Byť absolutní neplatnost kupní smlouvy má za následek, že kupující se řádným vlastníkem věci v podstatě nikdy nestal, nelze vyloučit, že plné ustavení vlastnického práva si vyžádá další úkony dotčených osob k tomuto směřující. Vzhledem k zásadnímu významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je nasnadě, že protihodnotou vrácení kupní ceny by měla být v případě nemovitosti evidované v katastru nemovitostí (případně ideálního podílu na této nemovitosti) především součinnost zúčastněných osob umožňující obnovení zmíněného zápisu vlastnického práva, jenž je stěžejní pro plný a řádný výkon práv vlastníka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010). K vzájemné provázanosti uvedených povinností je třeba přihlížet i při posuzování práv a povinností stran neplatné smlouvy soudem a poskytnout jí eventuálně i náležitý odraz ve výroku rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013).
Soudům obou stupňů nelze upřít snahu zohlednit synallagmatičnost posuzovaného vztahu, jejich úvahy v tomto směru však nejsou zcela pregnantní. Z výše uvedeného, jakož i z odkazovaných rozhodnutí, je zřejmé, že kruciální povinností vyplývající z kupní smlouvy ohledně nemovitosti (případně ideálního podílu nemovitosti) je převod vlastnického práva oproti zaplacení kupní ceny, což determinuje restituční práva a povinnosti stran absolutně neplatné kupní smlouvy. Hovoří-li soudy obou stupňů o povinnosti odevzdat ideální podíly na předmětných pozemcích, nelze mít tímto za adekvátně postihnutou povinnost žalobce navrátit plnění z neplatné smlouvy, jejímž předmětem nebylo odevzdání ideálních podílů (které by ostatně z podstaty věci bylo jen stěží realizovatelné), nýbrž převod vlastnického práva k nim. Vyjádření vzájemné povinnosti by se nemělo soustředit toliko na označení objektu, k němuž se tato povinnost váže, ale i na jednání nezbytné pro to, aby bylo restituční povinnosti učiněno zadost, tedy jež povede k opětovnému dosažení stavu před uzavřením neplatné smlouvy a bude plně respektovat rovnost a právní jistotu smluvních stran. V závislosti na konkrétních ujednáních neplatné smlouvy by mohlo být povinností jedné z jejích stran i jednání označitelné jako „odevzdání věci“, za situace, v níž bylo zjištěno, že neplatná smlouva směřovala právě ke změně zápisu v katastru nemovitostí ve prospěch kupujícího, je však třeba, aby restituční povinnost směřovala k napravení tohoto stavu. Formulace „odevzdání ideálního podílu na pozemcích“ jednoznačně nevyjadřuje povinnost uvést zápis v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem, vzbuzuje nepřiměřenou nejistotu ohledně konkrétního obsahu této povinnosti žalobce, a tedy i práva žalovaného, a neskýtá tak oporu pro to, aby byly vztahy mezi účastníky upraveny zcela v souladu s hmotným právem, k čemuž by ovšem mělo rozhodnutí soudu směřovat (srov. §1 o. s. ř.).
K dalším výtkám žalovaného je záhodno podotknout, že pro posouzení věci, o níž má soud rozhodnout, je začasto nezbytné, aby se zaobíral i otázkami souvisejícími, majícími ve vztahu k projednávané věci povahu otázek předběžných, jako tomu bylo i v projednávané věci, kde bylo nutno vyřešit vlastnická práva k pozemkům determinující platnost zmíněné smlouvy a od toho se odvíjející práva a povinnosti smluvních stran. Tento postup je přitom zcela procesně korektní a odpovídající §135 o. s. ř. Obavy dovolatele stran nepřípustného zásahu do práv třetích osob je možno mít za přehlížející limity subjektivní závaznosti soudních rozhodnutí dané ustanovením §159a o. s. ř., a tedy za neopodstatněné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal rozhodnutí odvolacího soudu založené na nesprávném právním posouzení věci, pročež podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, jelikož důvod zrušení spočívající v nesprávném právním posouzení věci platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu