ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1495.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1495/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Z. Š. , zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalované VRL Praha a.s. , IČ 452 72 905, se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 378/24, zastoupené Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova 6, o zaplacení 292.457,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 209/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. července 2009, č. j. 59 Co 268/2008-211, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, č. j. 19 C 209/2003-156, uložil žalované zaplatit žalobci částku 318.617,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 13.080,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o záloze na znalecký posudek (výroky III. až V.). Předmětná částka měla dle žalobce zčásti představovat dluh na nájemném. Žalovaná na základě nájemní smlouvy s právním předchůdcem žalobce užívala nemovitosti v jeho vlastnictví, nezaplatila však žalobci nájemné za roky 2002 a 2003. Jelikož žalovaná dále užívala bez řádně uzavřené nájemní smlouvy i pozemek ve vlastnictví žalobce, domáhal se rovněž vydání toho, oč se takto na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Učiněná skutková zjištění soud vedla k přitakání tvrzení žalobce, že mu žalovaná dluží na nájemném za období od 1. 1. 2002 do 31. 5. 2003 celkem 292.457,- Kč. Soud neshledal důvodnou námitku žalované, že pohledávka zanikla započtením, jelikož dohoda o povinnosti úhrady investic do předmětných nemovitostí ze dne 25. 11. 2000, na níž žalovaná toto tvrzení zakládala, uzavřená mezi ní a právním předchůdcem žalobce, je neplatná. Neplatnost dohody je dána předně tím, že právní předchůdce žalobce ji nebyl oprávněn uzavřít, neboť pozemky byly v dané době již sepsány do konkursní podstaty třetí osoby, dále povahou dohody, která nemůže být pokládána za dodatek či doplnění původní nájemní smlouvy vyvolávající účinky předpokládané §680 odst. 2 obč. zák. Platnost dohody vylučuje i okolnost, že dražbou, na základě níž nabyl žalobce pozemky do svého vlastnictví, zanikly v souladu se zákonem o veřejných dražbách veškeré pohledávky váznoucí na draženém majetku. Co do částky 292.457,- Kč, odpovídající dlužnému nájemnému, soud tedy shledal žalobu důvodnou a zabýval se dále tvrzeným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Skutková zjištění jej pak vedla k závěru, že žalovaná pozemek žalobce užívala, aniž by jí k tomu svědčil právní titul, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve smyslu §451 obč. zák. Výši obohacení soud stanovil na základě závěrů znaleckého posudku a s přihlédnutím k tomu, že pozemek užívaly i další osoby. Po zohlednění skutečnosti, že v průběhu řízení vzal žalobce žalobu v části tohoto nároku zpět, mu soud přiznal právo na vydání obohacení ve výši 26.160,- Kč.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jenž je rozsudkem ze dne 17. 7. 2009, č. j. 59 Co 268/2008-211, ve výroku I. ohledně částky 292.457,- Kč potvrdil (výrok I.), ve zbývající části výroku I., jakož i v nákladových výrocích III. a IV., je zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková zjištění okresního soudu postačující a jeho skutkové závěry učiněným zjištěním odpovídající. Shodně se soudem prvního stupně odmítl tvrzení žalované, dle nějž pohledávka z dlužného nájemného zanikla započtením vzájemných pohledávek účastníků. Odvolací soud doplnil, že smlouva mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena dle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, tedy předpisu speciálního, z čehož plyne, že obecná úprava nájmu v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, se použije pouze v případech tímto předpisem neupravených. Vydražil-li žalobce předmětné nemovitosti podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, přešly na něj v souladu s §680 odst. 2 obč. zák. práva a povinnosti původního pronajímatele, tedy i právo na zaplacení nájemného sjednaného v nájemní smlouvě. Pohledávka žalobce přitom nemohla zaniknout započtením. V době uzavření dohody ze dne 25. 11 2000, o níž se započtení opíralo, byly předmětné nemovitosti sepsány v konkursní podstatě úpadce TRIODYN MEZ Broumov a. s., v souladu s §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 30. 6. 2007), tak byl s majetkem oprávněn nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by vlastníku nemovitostí společnosti TRIODYN BETA s.r.o. byl správcem udělen souhlas. Za těchto okolností je pak uzavřenou dohodu třeba mít v souladu s §39 obč. zák. za neplatnou pro rozpor se zákonem, z čehož vyplývá, že z ní nemohlo žalované vzniknout žádné právo. Úpravy tedy byly realizovány bez řádně uděleného souhlasu vlastníka, pročež dle §667 odst. 2 obč. zák. vyvstala nájemci povinnost uvést nemovitosti po skončení nájmu do původního stavu. I pokud by předmětná dohoda byla platným právním úkonem, nárok na zaplacení investic by žalované vůči žalobci v souladu s §680 odst. 2 obč. zák. vůbec nevznikl, v čemž rovněž přitakal názoru soudu prvního stupně (viz výše). Bránila-li se pak žalovaná tím, že provedenými investicemi došlo ke zhodnocení předmětu nájmu, pak se vzhledem k tomu, že investice byly realizovány před nabytím vlastnického práva žalobcem, nemůže domáhat vydání případného bezdůvodného obohacení takto nabytého vlastníkem po žalobci. I v případě existence nároku žalované vůči žalobci na zaplacení vynaložených investic by nemohly nastat §580 obč. zák. předvídané účinky započtení. V dopise, jímž žalovaná učinila projev vůle směřující k započtení, sdělila žalobci celkovou výši svých investic, nevyzvala jej však k zaplacení celé této částky. Co do částky 206.440,- Kč učinila projev vůle k započtení své pohledávky z investic vůči pohledávce na zaplacení dlužného nájemného a dále vyzvala žalobce k zaplacení rozdílu. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastává na základě žádosti o zaplacení prvního dne poté, co byl dlužník o plnění věřitelem požádán. V době, v níž žalovaná projevila vůli započíst svou pohledávku vůči pohledávce žalobce, nebyla pohledávka žalované ještě splatnou, neboť žalobce byl k zaplacení teprve vyzýván a splatnost mohla nastat až dnem následujícím po dojití projevu vůle žalobci. Nadto se zápočet netýkal celé žalované částky dlužného nájemného. Žalovaná by tedy takto započítala nesplatnou pohledávku, což je podle §581 odst. 2 obč. zák. nepřípustné. Odvolací soud proto měl rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení dlužného nájemného za věcně správné, pročež je v tomto rozsahu potvrdil. V části týkající se přisouzeného příslušenství, jakož i nároku na vydání bezdůvodného obohacení, však rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným, což jej vedlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně v daném rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I.) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání pak dovolatelka spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka pokládá za zásadně právně významnou otázku posouzení přechodu práv a povinností a vzájemných nároků nájemce a pronajímatele v případě změny nájemního vztahu v osobě pronajímatele. Domnívá se, že soudy bylo nesprávně aplikováno ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. Z tohoto ustanovení dle ní plyne, že na nabyvatele nemovitosti přecházejí všechna práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona, nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje, nikoliv pouze „vybraná“ práva a povinnosti. Soudy rovněž opomněly věc posoudit podle zákona o veřejných dražbách, byť tento speciální zákon v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně zmiňují, neboť žalobce nemovitosti nabyl právě veřejnou dražbou. Dovolatelka dále připomněla, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zmiňovaná judikatura se týká skutkově odlišných případů, a není tak v projednávané věci aplikovatelná. Odmítla přitom názor odvolacího soudu stran nepřípustnosti započtení její nesplatné pohledávky, neboť má za to, že pohledávka byla splatnou a vůči žalobci byla písemně uplatněna. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i tomu odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Zásadní právní význam lze přitom přiznat pouze otázce, jejíž zodpovězení je způsobilé ovlivnit výsledné rozhodnutí v projednávaném sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007), neboť dovolací soud je zákonem povolán k přezkumu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv k řešení teoretických otázek, jež se do konečného výsledku sporu nemohou nikterak promítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod R 27, sešit 4/2001). Obstojí-li proto určitý závěr odvolacího soudu již s ohledem na posouzení otázky, jež nebyla dovoláním relevantním způsobem zpochybněna, nelze přiznat zásadní právní význam ani další otázce, na jejímž posouzení spočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod R 48, sešit 6/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1293/2008).
V projednávané věci nelze přehlédnout, že odvolací soud vyloučil možnost úspěšného uplatnění námitky započtení žalovanou hned z několika důvodů. Zdůraznil předně, že tvrzené právo na náhradu investic vůbec nemohlo vzniknout pro absolutní neplatnost dohody, na níž žalovaná toto právo zakládá. Tento závěr, doplněný úvahou, že pokud by došlo ke zhodnocení nemovitostí bez smluvního ujednání (tedy mimo rámec práv a povinností z nájemního vztahu), mohlo by vzniknout bezdůvodné obohacení osobě, jež nemovitosti vlastnila v době provedení investic, jíž však nebyl žalobce, dovolatelka svými námitkami nikterak nezpochybňuje. Dovolacímu soudu, jehož přezkum může přesáhnout v dovolání uplatněné důvody v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě vad řízení, a to jen tehdy, jde-li o přípustné dovolání, tedy nepřísluší se správností uvedeného závěru zabývat. Je však zřejmé, že obstojí-li úvaha odvolacího soudu, dle níž proti žalobou požadovanému dlužnému nájemnému nelze započíst pohledávku vyplývající z dohody o úhradě investic do předmětných nemovitostí, již s ohledem na uvedený (dovoláním nerozporovaný) závěr, je vyloučeno, aby pro další, podpůrné závěry odvolacího soudu (povaha dohody, jež nemůže vyvolat účinky předpokládané §680 odst. 2 obč. zák., a nesplatnost pohledávky žalované v rozhodné době) směřující k témuž hodnocení obrany žalované, bylo možno na napadené rozhodnutí pohlížet jako na zásadně právně významné a na dovolání jako na přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nad rámec uvedeného je k námitkám dovolatelky možno dodat následující. Míní-li, že soudy nesprávně aplikovaly §680 odst. 2 obč. zák., upravující přechod práv a povinností z nájemního vztahu na nového vlastníka nemovitostí, pak přehlíží, že v daném případě bylo stěžejní, že závazek k úhradě investic se s ohledem na neplatnost zmiňované dohody nemohl stát řádným závazkem pronajímatele, a přejít tak na nového nabyvatele nemovitostí. Odvolací soud přitom svůj závěr opřel především o úvahu, že daný závazek původnímu pronajímateli vůbec nevznikl, což vylučuje, aby mohl přejít na nabyvatele nemovitostí. Vytýká-li dále soudům nižších stupňů, že opomněly věc posoudit podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, byť jej ve svých rozhodnutích zmiňují, je třeba podotknout, že ani dovolatelka sama nenaznačuje, jak toto opomenutí mělo dle ní ovlivnit správnost řešení pro rozhodnutí stěžejních otázek. Taktéž dovolatelkou vyjádřený nesouhlas s názorem odvolacího soudu ohledně neúčinnosti započtení její pohledávky daným tím, že případná pohledávka by v rozhodném okamžiku nebyla splatná, není podpořen jakýmkoliv argumentem, jenž by závěr odvolacího soudu relevantním způsobem zpochybňoval. Dovolatelka se omezuje pouze na oponující tvrzení, že splatnou pohledávku vůči žalobci měla a uplatnila ji písemně prostřednictvím dopisu. I v případě, že by přípustnost dovolání nebyla vyloučena již z důvodu výše uvedeného, nebylo by možno přehlédnout, že uvedená tvrzení pouze popírají správnost závěrů odvolacího soudu, aniž by poukazovala na jakékoliv pochybení v jeho právních úvahách, a jen stěží by tak mohla být pokládána za naznačující existenci otázky zásadního právního významu ve smyslu výše citovaného ustanovení. Rovněž výtka, že soudy zmiňovaná judikatura se týká skutkově odlišných případů, postrádá opodstatnění již vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že na ni bylo odkazováno pouze podpůrně na dokreslení právního náhledu na danou problematiku, aniž by však na závěrech ve zmiňovaných rozhodnutích vyslovených odvolací soud založil své vlastní rozhodnutí.
Dovolatelkou uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu