ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.19.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 19/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary , IČ: 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České republice – Katastrálnímu úřadu pro Karlovarský kraj se sídlem v Karlových Varech, Sokolovská 167, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 78/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2013, č. j. 15 Co 434/2013-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2013, č. j. 15 Co 434/2013-67, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. července 2013, č. j. 43 C 78/2013-48, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2013, č. j. 15 Co 434/2013-67, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. července 2013, č. j. 43 C 78/2013-48, jímž tento soud zamítl žalobu o určení (došlou soudu dne 26. 3. 2013), že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 503/2 v katastrálním území R. (odpovídající parcelám původního pozemkového katastru č. 38/11 a 38/12 a „části parcely“ č. 37). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Odvolací soud vycházel z téhož skutkového zjištění jako soud prvního stupně, totiž že předmětný pozemek, dříve evidovaný pod parc. č. 37, byl ve vlastnictví žalobce k 31. 12. 1949 a pozemky parc. č. 38/11 a 38/12 byly žalobci přiděleny rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 28. 10. 1949, č.j. U III -1/49, podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Dosud jsou pozemky v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví České republiky, hospodařit s nimi přísluší Katastrálnímu úřadu pro Karlovarský kraj a žalobce má tudíž naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Podle závěru odvolacího soudu pozemek parc. č. 37 přešel do vlastnictví žalující obce k 24. 5. 1991 podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (jde o tzv. historický majetek obce), zbylé dva pozemky žalobce nabyl do vlastnictví k 1. 7. 2000, na základě ustanovení §2a odst. 1 téhož zákona, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (jde i o tzv. další majetek přídělový). Jelikož i po 24. 5. 1991, resp. 1. 7. 2000 zůstaly pozemky v držbě žalované (jejích orgánů), která byla při nečinnosti žalobce nadále v dobré víře, že jí pozemky patří, byla žalovaná – podle závěru soudů nižších stupňů – oprávněnou držitelkou a uplynutím desetileté vydržecí doby nabyla pozemky zpět do vlastnictví vydržením (§130 odst. 1, §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Na tomto závěru – pokračuje odvolací soud – nic nemění ani ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 173/2012 Sb., v situaci, kdy se žalovaná o uplatnění práva žalobcem dozvěděla až v souvislosti s tímto řízením, zahájeným po uplynutí vydržecí doby, tedy poté, kdy žalobce již v důsledku své předchozí nečinnosti vlastnické právo k pozemkům pozbyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že otázka hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud ve všech souvislostech vyřešena, případně že by tato právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Konkrétně žalobce zpochybňuje závěry odvolacího soudu o dobré víře žalované, že ji pozemky patřily i po 1. 7. 2000, kdy ze zákona připadly do vlastnictví žalující obce. Přitom žalobce připomíná povahu nároku, jenž je nárokem restitučním, a okolnosti, za nichž se stát předmětného obecního majetku v letech 1949 a 1950 chopil a z nichž – dle názoru žalobce – muselo být jeho orgánům zřejmé, že jde o majetek podléhající přechodu podle zákona č. 172/1991 Sb. V této souvislosti se žalobce dovolává zejména závěrů, které v otázce vydržení majetku státem na úkor obce vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12. Přitom cituje i aktuální právní úpravu – ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb. – dle níž ke zpětnému přechodu majetku obce na stát dochází jen tehdy, pokud obec nepodá návrh na zápis práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu do 31. 3. 2013. Zde žalobce poukazuje na to, že žalobu v dané věci podal u soudu dne 26. 3. 2013. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že (změnou rozsudku soudu prvního stupně) žalobě o určení vlastnického práva k oběma pozemkům vyhoví.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II – přechodná ustanovení – bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem označené právní otázky týkající pozbytí vlastnického práva obce, jež je znovunabyla podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť danou otázkou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz níže).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním posouzení, že nemovitosti, které obec nabyla k 24. 5. 1991 podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., resp. k 1. 7. 2000 podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., a ponechala je v držbě státu, aniž splnila povinnost, kterou obcím ukládalo ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., nabyl uplynutím doby 10 let znovu do vlastnictví stát (žalovaná) vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.). Takový závěr neobstojí.
K uvedené otázce, jejíž řešení je významné i pro rozhodnutí v dané věci, se Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil, a to jak s ohledem na změněnou právní úpravu (současně aplikované ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb.), tak i s reflexí aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. zejm. nález ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, dostupné na www.nalus.cz ). Již v rozsudku ze dne 19. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 4356/2013 (a znovu pak i v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014, stejně tak jako v usneseních ze dne 27. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2586/2013 a 28 Cdo 3502/2013 – veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud ze své dosavadní judikatury připomněl, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku (včetně tzv. dalšího přídělového majetku podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená obcím k podání návrhu za zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb.) byla lhůtou toliko pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní a že s nesplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000).
Zákonem č. 173/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012) byl pak zákon č. 172/1991 Sb. novelizován též v jeho ustanovení §8, tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, jímž teprve byla jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak obec ve stanovené lhůtě neučiní. Tím zákonodárce současně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty (shodně nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13). Z toho je také zřejmé, že odvolacím soudem citovanou judikaturu, která danou otázku řešila za předchozí právní úpravy a následně byla usměrněna též rozhodovací praxí Ústavního soudu, pro řešení dané otázky již použít nelze.
Nadto sluší se k uvedeným závěrům i v nyní posuzované věci zopakovat, že předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením je oprávněná držba trvající po zákonem stanovenou dobu (srov. §134 odst. 1 obč. zák.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (srov. §130 odst. 1 obč. zák.). V situaci, kdy to byl stát, jenž vlastnické právo žalující obci k přídělovému majetku dříve odňal a objektivně posuzováno měl (mohl mít) vědomost o tom, že předmětný majetek je předmětem zákonného přechodu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., je dobrá víra státu (jeho orgánů) prakticky vyloučena.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu