ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1935.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1935/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně a. Doc. RNDr. H. K. CSc., zastoupené Mgr. Hanou Ferklovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 1, 28. října 767/12, a dále žalobců b. Z. D., c. M. N., d. H. Z., e. I. Z., zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, proti žalovanému Družstvu cementářů družstvo, IČ: 00028258, se sídlem Praha 8, Novákových 24, zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 258/2000, o dovolání žalobkyně a. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č.j. 25 Co 229/2012 – 874, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co 229/2012 – 885, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č. j. 25 Co 229/2012-874, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co 229/2012 – 885, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2011, č.j. 30 C 258/2000-770, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2012, č.j. 30 C 258/2000-836, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně a. se žalobou ve znění pozdějších změn domáhala na žalovaném vydání pozemků parc. č. 641/7, parc. č. 3060 a parc. č. 5183, vše v k.ú. K. do svého výlučného vlastnictví. Uvedla, že tyto nemovitosti byly znárodněny v rozporu s tehdejšími předpisy, přičemž ona je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť uvedené nemovitosti byly v okamžiku znárodnění ve vlastnictví jejího strýce, který je závětí odkázal jí a její již zemřelé sestře M. Z.
S věci žalobkyně byla sloučena věc žalobců J. Z. a I. Z. (žalobce e.), kteří se na žalovaném rovněž domáhali vydání pozemků parc. č. 641/7, parc. č. 3060 a parc. č. 5183, vše v k.ú. K. a navíc i staveb na těchto pozemcích. Každý ze žalobců se domáhal vydání spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech o velikosti ½. V průběhu řízení J. Z. zemřel a jako jeho procesní nástupci v řízení pokračovali Z. D. (žalobkyně b.), M. N. (žalobkyně c.) a H. Z. (žalobkyně d.). Žalobci b. až e. uvedli, že uvedené nemovitosti byly znárodněny v rozporu s tehdy platnými předpisy, jsou oprávněnými osobami k těmto nemovitostem a že dne 1. 4. 1991 odeslali J. a I. Z. žalovanému výzvu k vydání těchto nemovitostí, na kterou žalovaný odpověděl dopisem ze dne 17. 6. 1991, z čehož vyplývá, že výzvu učinili včas ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Protože jim žalované nemovitosti nebyly vydány, domáhají se jejich vydání soudně.
Ve věci bylo vydáno více rozhodnutí, z nichž je však pro dovolací řízení rozhodný toliko rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2011, č.j. 30 C 258/2000-770, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2012, č.j. 30 C 258/2000-836 (dále též jen „poslední rozhodnutí soudu prvního stupně“) a následný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č.j. 25 Co 229/2012-874, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co 229/2012-885.
Za účelem srozumitelnosti dovolací soud předesílá, že posledním rozhodnutím soudu prvního stupně došlo k rozdělení pozemku parc. č. 641/7 podle geometrického oddělovacího plánu Ing. Jaroslava Harapese ze dne 2. 6. 2006, č.pl. 4058-24/2006 (dále též jen „geometrický oddělovací plán“), který je přílohou rozsudku soudu prvního stupně, na dvě části, z nichž jedna nese označení parc. č. 641/122 a druhá původní označení parc. č. 641/7. Současně došlo tímto rozsudkem k rozdělení pozemku parc. č. 3060 podle geometrického oddělovacího plánu na pozemky parc. č. 3060/1 a parc. č. 3060/2. Důvodem uvedeného dělení pozemků byly skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž má žalobkyně a. a její zemřelá sestra M. nárok toliko na vydání „zadní“ části pozemku parc. č. 641/7 před rozdělením (právě této „zadní“ části zůstalo po rozdělení podle geometrického oddělovacího plánu označení parc. č. 641/7), která zahrnuje i pozemek parc. č. 5183 (který zůstal posledním rozhodnutím soudu prvního stupně nedotčen) a část pozemku parc. č. 3060, která je nově podle geometrického oddělovacího plánu označena jako parc. č. 3060/2. Ostatní žalobci (b. až e.) mají podle zjištění soudu prvního stupně společný nárok na vydání „přední“ části pozemku parc. č. 641/7 před rozdělením, která je nově podle geometrického oddělovacího plánu označena jako parc. č. 641/122 (vznikla rozdělením pozemku parc. č. 641/7) a která zahrnuje část pozemku parc. č. 3060, která je nově podle geometrického oddělovacího plánu označena jako pozemek parc. č. 3060/1. Navíc pozemek parc. č. 641/7 měl jinou rozlohu i před rokem 1938, kdy od něj byl oddělen pozemek parc. č. 641/61, jak bude dále uvedeno. Z uvedeného důvodu bude dovolací soud používat označení „pozemek parc. č. 641/71938“ pro stav tohoto pozemku před rokem 1938, označení „pozemek parc. č. 641/72010“ pro stav tohoto pozemku od roku 1938 do právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl tento pozemek rozdělen podle geometrického oddělovacího plánu a označení „pozemek parc. č. 641/72011“ pro stav tohoto pozemku jak byl vymezen geometrickým oddělovacím plánem, který je přílohou posledního rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně dovolací soud uvádí, že pozemek parc. č. 5183 byl vymezen uvnitř pozemku parc. č. 641/7 teprve v roce 1976 a geometrickým oddělovacím plánem zůstal nedotčen, a proto u něj nebude používáno žádného zvláštního označení. Ani označení pozemku parc. č. 3060 nečiní potíže, neboť ačkoliv byl rozdělen geometrickým oddělovacím plánem, který je přílohou posledního rozhodnutí soudu prvního stupně, je jeho rozdělení zřejmé z označení tímto rozdělením vzniklých pozemků, které nesou označení parc. č. 3060/1 a 3060/2. Konečně ani pozemek parc. č. 641/122, který byl geometrickým oddělovacím plánem oddělen od pozemku parc. č. 641/7 nebude zvlášť označován, protože nese nezaměnitelné označení. Jinými slovy, všichni žalobci uplatnili nárok na vydání pozemků parc. č. 641/72010, 3060 a 5183, ale žádnému z žalobců nebylo v plné míře vyhověno a dva z těchto pozemků (parc. č. 641/72010 a 3060) proto musely být soudem prvního stupně na základě skutkových zjištění rozděleny na pozemky parc. č. 641/122, 641/72011, 3060/1 a 3060/2.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 12. 2011, č.j. 30 C 258/2000-770, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2012, č. j. 30 C 258/2000-836, rozhodl tak, že je žalovaný povinen vydat žalobkyni a. spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k pozemkům parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a parc. č. 5183, vše v k. ú. K. V části, kterou bylo žalobkyní a. požadováno vydání i druhého spoluvlastnického podílu o velikosti ½ ke stejným pozemkům, tedy k pozemkům parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a parc. č. 5183, vše k.ú. K., byla žaloba žalobkyně a. zamítnuta. Žalobu žalobkyně a. soud prvního stupně zamítl i v části, ve které požadovala vydání pozemků parc. č. 641/122 a parc. č. 3060/1, vše v k.ú. K. Ve vztahu k žalobcům b. až e. soud prvního stupně rozhodl tak, že uložil žalovanému vydat jim celý pozemek parc. č. 641/122 (žalobkyním b. až d. každé spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 a žalobci e. spoluvlastnický podíl o velikosti 3/6) a celý pozemek 3060/1 (ve stejném poměru spoluvlastnických podílů). Žalobu žalobců b. až e. soud prvního stupně zamítl v části, v níž tito žalobci požadovali vydání celého pozemku parc. č. 641/72011, celého pozemku parc. č. 3060/2 a celého pozemku parc. č. 5183, vše v k.ú. K. Celkem tedy byl žalobkyni a. vydán spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k pozemkům parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a parc. č. 5183. Zbývající podíl o velikosti ½ ke stejným pozemkům nebyl žalobkyni a. vydán z důvodu konkurenčního restitučního nároků právních nástupců její zemřelé sestry M., jak bude dále rozvedeno. Žalobcům b. až e. byly celkem do jejich podílového spoluvlastnictví vydány pozemky parc. č. 641/122 a parc. č. 3060/1.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že strýc žalobkyně a. J. Z. ve své závěti ze dne 4. 9. 1956 uvedl, že dcerám svého bratra B. Z., tedy žalobkyni a. a její sestře M. odkazuje „ ideální polovinu ohrady za cementárnou “, kterou zdědil po svém otci F. Z. a u níž se v soudním smíru uzavřeném předky všech žalobců dne 23. 1. 1952 zavázal odkázat ji žalobkyni a. a její sestře M. Zbytek majetku ve stejné závěti odkázal své manželce. Dále zjistil, že dne 19. 5. 1952 byla usnesením Okresního soudu v Kolíně přiznána účinnost soudnímu smíru uzavřenému dne 23. 1. 1952 předky všech žalobců, jímž došlo k rozdělení pozemku parc. č. 641/72010 na dva díly, přičemž tzv. „přední“ díl připadl do rovnodílného spoluvlastnictví J. Z. (právního předchůdce žalobců b. až d.) a I. Z. (žalobci e.) a tzv. „zadní“ díl do výlučného vlastnictví J. Z., tedy strýce žalobkyně a., který se ve smíru zavázal odkázat tento díl dětem svého bratra B. Z., tedy žalobkyni a. a její sestře. V průběhu celého řízení pak byla předmětem sporu otázka předmětu smíru a v konečném důsledku tedy otázka, co strýc žalobkyně a. J. Z. odkázal jí a její sestře M. Žalobkyně a. totiž tvrdila, že předmětem smíru byl pozemek parc. č. 641/71938, který byl smírem rozdělen na pozemek parc. č. 641/61 (podle žalobkyně a. tzv. „přední“ díl) a pozemek parc. č. 641/72010 (podle žalobkyně a. tzv. „zadní“ díl). Žalobkyně a. tedy svůj restituční nárok vztahovala k pozemku parc. č. 641/72010, který obsahoval i celé pozemky parc. č. 3060 a 5183. Podle zjištění soudu prvního stupně založeného na znaleckém posudku Ing. Jaroslava Harapese však byl pozemek parc. č. 641/71938 v roce 1938 rozdělen na pozemek parc. č. 641/72010 a pozemek parc. č. 641/61 (tehdy byl jeho součástí i pozemek v současné době označen parc. č. 641/119) a předmětem smíru v roce 1952 byly jen pozemky parc. č. 641/72010 a parc. č. 3060. Jinými slovy, žaloba žalobkyně a. byla založená na tvrzení, že soudním smírem z roku 1952 byly řešeny vlastnické vztahy k pozemku parc. č. 641/71938 a že tímto smírem bylo dohodnuto, že „přední“ díl pozemku parc. č. 641/71938 připadne J. Z. (právnímu předchůdci žalobců b. až d.) a I. Z. (žalobci e.) a „zadní“ díl pozemku parc. č. 641/71938 J. Z., který jej později závětí odkázal žalobkyni a. a její sestře M. Jak již bylo výše uvedeno, podle žalobkyně a. je „zadní“ díl představován pozemky parc. č. 641/72010, parc. č. 3060 a parc. č. 5183. „Předním“ dílem je pak podle žalobkyně a. pozemek parc. č. 641/61, který byl od pozemku parc. č. 641/71938 oddělen v roce 1938 a jehož součástí byl tehdy i pozemek v současné době označen parc. č. 641/119. S ohledem na skutková zjištění založená na znaleckém posudku Ing. Jaroslava Harapese však soud tvrzením žalobkyně nepřisvědčil a uzavřel, že její strýc J. Z. odkázal jí a její sestře toliko pozemky parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a parc. č. 5183. Jinými slovy dospěl k závěru, že soudním smírem z roku 1952 došlo k reálnému rozdělení pozemku parc. č. 641/72010 a pozemku 3060, který se nacházel uvnitř pozemku parc. č. 641/72010 na „přední“ díl (ve smyslu geometrického oddělovacího plánu Ing. Jaroslava Harapese, který je přílohou posledního rozhodnutí soudu prvního stupně jde o pozemky parc. č. 641/122, parc. č. 3060/1) a „zadní“ díl (ve smyslu geometrického oddělovacího plánu Ing. Jaroslava Harapese, který je přílohou posledního rozhodnutí soudu prvního stupně jde o pozemky parc. č. 641/72011, parc. č. 3060/2 a parc. č. 5183). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalobkyně navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Čecha, který nechala vypracovat, avšak soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl, neboť znalecký posudek Ing. Čecha nesplňoval předpoklady ustanovení §127a o.s.ř. a navíc byl vypracován před účinností tohoto ustanovení o.s.ř., podle něhož mohou být znalecké posudky předložené účastníky posuzovány stejně jako znalecké posudky vyžádané soudy. Poté co soud prvního stupně takto zjistil, ke kterým pozemkům má žalobkyně a. a její sestra M. restituční nárok, zabýval se otázkou vzájemného vztahu restitučních nároků žalobkyně a. a její sestry. Žalobkyně a. se totiž žalobou domáhala i vydání spoluvlastnického podílu připadajícího její sestře M. a odůvodněním, že její sestra již zemřela a proto její spoluvlastnický podíl musí být podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. in fine vydán žalobkyni a. Podle zjištění soudu prvního stupně však nárok na vydání spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech připadajícího sestře žalobkyně a. M. uplatnili v zákonných lhůtách její právní nástupci, a proto uzavřel, že žalobkyně a. nemá nárok na vydání spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích připadajícího na její sestru M.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 8. 2013, č.j. 25 Co 229/2012-874, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co 229/2012-885, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K námitce žalobkyně a., že právní nástupci její sestry M. neuplatnily svůj restituční nárok v zákonné lhůtě, se odvolací soud zabýval zejména touto otázkou. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, uvedl, že žalobkyně a. je oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. jako dědička původního vlastníka k určité části věci, a proto je oprávněná pouze k této části věci a není oprávněná k části věci, která náleží její sestře M., resp. jejím právním nástupcům. Pokud jde o předmět smíru, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně opírajícím se o znalecký posudek Ing. Jaroslava Harapese, že předmětem smíru předků všech žalobců ze dne 23. 1. 1952 byly pozemky parc. č. 641/72010 a parc. č. 3060, když shledal znalecký posudek Ing. Jaroslava Harapese přesvědčivým, neboť přesně rozebral a odůvodnil vůli účastníků smíru z roku 1952 a současně vysvětlil, proč se jeho závěry liší od závěrů žalobkyně a. založených na znaleckém posudku Ing. Čecha. Proto také dospěl k závěru, že žalobkyni a. a její sestře M. byly jejich strýcem J. Z. závětí odkázány pozemky parc. č. 641/72011, 3060/2 a 5183 a že právo na vydání pozemků parc. č. 641/122 a 3060/1 náleží žalobcům b. až e. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, č.j. 25 Co 229/2012 – 874, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 25 Co 229/2012 – 885, podala žalobkyně dovolání, v němž namítla:
a) Pozemky, které byly předmětem vydání žalobkyni a. (parc. č. 641/72011, 3060/2 a 5183 podle geometrického oddělovacího plánu Ing. Jaroslava Harapese ze dne 2. 6. 2006, č.pl. 4058-24/2006) jí měly být vydány celé, nikoliv jen v rozsahu ideální jedné poloviny. Právo na vydání uvedených pozemků měla žalobkyně a. a její sestra M., a to každá v rozsahu jedné poloviny. Protože sestra žalobkyně a. M. již nežije, měli právo na vydání její poloviny vydávaných pozemků její právní nástupci. V případě, že právní nástupci zemřelé sestry žalobkyně a. M. neuplatnili nárok na vydání poloviny vydávaných pozemků v prekluzivních lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb., měl být spoluvlastnický podíl připadající na právní nástupce zemřelé sestry žalobkyně a. M. vydán ve smyslu §5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb. žalobkyni a. Soudy obou stupňů však uvedené ustanovení pominuly a v této souvislosti proto ani nepostavily na jisto, zda právní nástupci zemřelé sestry žalobkyně a. M. uplatnili svůj nárok včas.
b) Žalobkyni a. mělo být vydáno více pozemků, než kolik jí bylo vydáno na základě rozhodnutí soudů nižších stupňů. Soudy obou stupňů totiž nesprávně vycházely z předpokladu, že předmětem smíru ze dne 23. 1. 1952, schváleného dne 19. 5. 1952 Okresním soudem v Kolíně, byly jen pozemky parc. č. 641/72010 a parc. č. 3060. Dovolatelka má za to, že předmět smíru byl širší a nároky žalobců b. až e. byly uspokojeny vydáním pozemků parc. č. 641/61, parc. č. 641/119 žalovaným podle dohody o vydání věci ze dne 1. 3. 1991.
Žádný z dalších účastníků řízení se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Přípustnost dovolání žalobkyně a. je založena skutečností, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž „ ustanovení §5 odst. 1 rest. zákona vyplývá, že neučiní-li všechny oprávněné osoby, které jsou uvedeny v příslušné skupině vymezené v §3 odst. 4 rest. zákona v odpovídajícím pořadí, výzvu vůči povinné osobě k vydání věci ve lhůtě podle §5 odst. 2 rest. zákona, náleží právo na vydání věci v celém rozsahu zbývající oprávněné osobě (zbývajícím oprávněným osobám) z příslušné skupiny oprávněných osob, pokud včas podala (podaly) výzvu. K dalším oprávněným osobám, které výzvu nepodaly, se nepřihlíží .“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 89/96, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněný pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 349/2012).
D. Důvodnost
Námitkou, podle níž soudy obou stupňů nesprávně vycházely z předpokladu, že předmětem smíru ze dne 23. 1. 1952, schváleného dne 19. 5. 1952 Okresním soudem v Kolíně, byly jen pozemky parc. č. 641/72010 a parc. č. 3060 ( sub b/ ) dovolatelka napadá skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů a tato námitka proto nemůže ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. důvodnost jejího dovolání založit.
K námitce, podle níž měly být vydané pozemky žalobkyni a. vydány v celém rozsahu (sub a/)
Podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“) je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona o soudních rehabilitacích (dále jen „původně oprávněná osoba“). Ustanovení §3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích stanoví, že zemřela-li oprávněná osoba před uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci, je předně oprávněn k vydání věci dědic oprávněné osoby ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví (písm. a/). Není-li takové osoby, je k vydání věci oprávněn „ dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle §6, je oprávněn pouze k této věci “ (písm. b/). Ustanovení §3 odst. 4 písm. c) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích vymezují další skupiny osob oprávněných k vydání věci, která přešla na stát z vlastnictví původně oprávněné osoby. Podle §5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích platí, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní v zákonné lhůtě jen některé z nich, vydá se jim věc celá.
Žalobkyně a. a její zesnulá sestra M. jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích jako dědicky, které nabyly část dědictví a to tak, že jim podle závěti připadly „ jen jednotlivé věci nebo práva “, konkrétně ideální polovina ohrady za cementárnou, což jsou podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pozemky parc. č. 641/72011, 3060/2 a 5183 (dále jen „věc“, „polovina ohrady za cementárnou“, či „předmětné pozemky“). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uplatnila žalobkyně a. svůj nárok včas a nárok zesnulé sestry žalobkyně a. M. uplatnili včas její právní nástupci. Odvolací soud se otázkou včasnosti uplatnění nároku sestry žalobkyně a. M. jejími právními nástupci nezabýval, neboť uzavřel, že žalobkyně a. je oprávněná pouze k určité části věci (k části poloviny ohrady za cementárnou, tedy části pozemků parc. č. 641/72011, 3060/2 a 5183) a ve smyslu §3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích jí proto lze vydat jen část věci, která ji podle závěti J. Z. ze dne 4. 9. 1956 náleží a nikoliv část věci připadající podle závěti její sestře M. Z uvedeného důvodu nebylo podle názoru odvolacího soudu rozhodné pro souzenou věc řešení otázky, zda právní nástupci sestry žalobkyně a. M. uplatnili restituční nárok včas, neboť i v případě, že jej včas neuplatnili, nemůže uvedená skutečnost založit právo žalobkyně a. na vydání části věci připadající podle závěti J. Z. ze dne 4. 9. 1956 její sestře M. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje a naopak zastává právní názor, že pokud restituční nárok zesnulé sestry žalobkyně a. M. na vydání části věci nebyl uplatněn včas, má být celá věc vydána žalobkyni a.
Dovolací soud nejprve toliko pro srozumitelnost předesílá, že pokud jde o otázku rozsahu restitučních nároku žalobkyně a. a její sestry M., lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 330/96, v němž uvedl, že pokud nejsou „ ustanoveným dědicům určeny jejich podíly na dědictví jako takovém, nýbrž každému z ustanovených dědiců je zůstavitelem určena (jak umožňoval tehdy platný občanský zákoník
- viz jeho již shora zmiňovaný §477) vždy pouze jednotlivá, konkrétní věc, ať již celá či ve formě podílu na ní, přičemž žádná z takto určených věcí není totožná s věcmi, jejichž vydání je předmětem daného sporu, není žádný z testamentárních dědiců ustanovených Z. K., tudíž ani žalobce, ve vztahu k věcem, o jejichž vydání jde, oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 písm. b/ zákona .“. Z uvedeného plyne v souzené věci nesporný závěr, že žalobkyně a. a její sestra M. mohly uplatnit restituční nárok toliko k věci (předmětným pozemkům), která jim byla závěti jejich strýce J. Z. ze dne 4. 9. 1956 odkázána, a naopak nemohly uplatnit restituční nárok např. na věci, které na základě závěti připadly manželce jejich strýce.
Dále je třeba vyřešit vztah restitučních nároků žalobkyně a. a její sestry M., resp. jejích právních nástupců. Jinými slovy, otázku, zda v případě neuplatnění restitučního nároku v zákonné lhůtě jednou ze sester, může připadnout její spoluvlastnický podíl na restituované věci (předmětných pozemcích) druhé ze sester, tedy té, která restituční nárok včas uplatnila. Odvolací soud dospěl v tomto směru k závěru, že se dědici mohou domáhat jen vydání spoluvlastnického podílu na věci, který jim měl podle závěti připadnout. Odvolací soud přitom vycházel při interpretaci §5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož uplatní-li restituční nárok na vydání věci jen některé z oprávněných osob, vydá se jim věc celá, z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, který je založen na právním názoru, že „ je namístě "věcí celou" rozumět i spoluvlastnický podíl “ a následně uzavřel, že žalobkyně a. je osobou oprávněnou „ jako dědička původního vlastníka v rozsahu ustanoveném v závěti původního vlastníka, tedy k určité části věci a je oprávněna jen k této části věci “.
Uvedený závěr odvolacího soudu je však založen na nesprávné interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, v němž Ústavní soud uvedl, že §5 odst. 1 věta třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích „ neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §3 odst. 4 zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle §3 odst. 4 písm. a) - e) do téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle §3 odst. 4 zákona, by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. V tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni. “. Citovaný nález Ústavního soudu tedy řešil otázku, zda se může oprávněná osoba ve smyslu §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „původně oprávněná osoba“), resp. osoba oprávněná podle §3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhat vydání celé věci v případě, kdy před tím, než věc přešla na stát jedním ze způsobů uvedených v §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, původně oprávněná osoba vlastnila jen spoluvlastnický podíl na této věci. Ústavní soud zodpověděl tuto otázku negativně, tedy tak, že se původně oprávněná osoba, resp. osoba oprávněná podle §3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích může domáhat vydání věci jen v rozsahu, v němž tuto věc původně oprávněná osoba vlastnila před tím, než věc přešla na stát jedním ze způsobů uvedených v §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V obecné rovině Ústavní soud uvedl, že věcí celou je nutno rozumět i spoluvlastnický podíl. V souzené věci je však situace odlišná, když strýc žalobkyně a. a její sestry M. – J. Z. – byl vlastníkem celé věci (předmětných pozemků) připadající podle závěti J. Z. ze dne 4. 9. 1956 žalobkyni a. a její sestře M. a žalobkyně a. se tedy domáhá vydání věci (pozemků) v rozsahu, v němž tuto věc původně oprávněná osoba (její strýc J. Z.) vlastnila před tím, než věc (předmětné pozemky) přešla na stát jedním ze způsobů uvedených v §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Obdobně i v nálezu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, Ústavní soud uvedl: „ V souladu s judikaturou obecných soudů je namístě v obdobných případech "věcí celou" rozumět i spoluvlastnický podíl. Citované ustanovení neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle §3 odst. 4 písm. a) - písm. e) do téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. “. Jinými slovy, jak již bylo uvedeno o odstavec výš, osoby oprávněné k vydání věci podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích mohou své právo uplatnit jen k majetku, který náležel původně oprávněné osobě ve smyslu §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud původně oprávněná osoba vlastnila jen spoluvlastnický podíl na určité věci, nemohou se osoby oprávněné ve smyslu §3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhat vydání většího spoluvlastnického podílu než náležel původně oprávněné osobě (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněný pod číslem 32/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod číslem 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 349/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2004, sp. zn. 28 Cdo 219/2004).
Z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu tedy neplyne závěr, že žalobkyni a. nemůže být vydán spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, na jehož vydání měla nárok její sestra M. Naopak v obou citovaných nálezech se Ústavní soud výslovně přihlásil k právnímu názoru, že §5 odst. 1 věta třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích opravňuje k tomu, " aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle §3 odst. 4 písm. a) - e) do téže skupiny, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. “ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99). Obdobně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 89/96, uvedl, že z „ ustanovení §5 odst. 1 rest. zákona vyplývá, že neučiní-li všechny oprávněné osoby, které jsou uvedeny v příslušné skupině vymezené v §3 odst. 4 rest. zákona v odpovídajícím pořadí, výzvu vůči povinné osobě k vydání věci ve lhůtě podle §5 odst. 2 rest. zákona, náleží právo na vydání věci v celém rozsahu zbývající oprávněné osobě (zbývajícím oprávněným osobám) z příslušné skupiny oprávněných osob, pokud včas podala (podaly) výzvu. K dalším oprávněným osobám, které výzvu nepodaly, se nepřihlíží .“. Stejně tak v rozsudku ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněném pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud rozvedl, že podal-li " výzvu k vydání věci jen některý ze spoluoprávněných osob (a nezáleží na tom, zda další oprávněné osoby chtěly nebo nechtěly uplatnit svůj nárok na vydání), část věci (věcí je míněn i spoluvlastnický podíl) připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá ostatním spoluoprávněným, kteří vydání požadují rovným dílem. Nezbytné ovšem je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni “ (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 349/2012).
Z uvedeného vyplývá, že osobám oprávněným podle §3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích bude vydána celá věc (celý spoluvlastnický podíl), na jejíž vydání měla původně oprávněná osoba nárok i v případě, že bude nárok na vydání věci uplatněn jen některými oprávněnými osobami podle §3 odst. 4 písm. a) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud tedy právo původně oprávněné osoby na vydání věci připadne fyzickým osobám na základě §3 odst. 4 písm. c) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy fyzickým osobám v příbuzenském vztahu s původně oprávněnou osobou, bude podíl na vydané věci připadající osobě, která svůj nárok neuplatnila, rozdělen mezi ostatní oprávněné osoby. Ustanovení §3 odst. 4 písm. c) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích totiž zakládá nárok určených osob v příbuzenském vztahu k původně oprávněné osobě na vydání jakékoliv věci, jejíhož vydání by se mohla původně oprávněná osoba domáhat, pokud by žila. Stejná situace nastává v případě, kdy osobami oprávněnými k vydání věci jsou podle §3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích dědici, kteří měli podle závěti nabýt závětí určený ideální podíl na pozůstalosti a v případě, kdy osobou oprávněnou k vydání věci je podle §3 odst. 4 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích je dědic, který měl podle závěti předložené v dědickém řízení nabýt celou pozůstalost. V těchto případech mohou totiž oprávněné osoby rovněž uplatnit nárok na vydání jakékoliv věci, kterou původně oprávněná osoba vlastnila předtím, než tato věc přešla do vlastnictví státu jedním ze způsobů uvedených v §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Naproti tomu v případě, kdy jsou osobami oprávněnými k vydání nemovitosti dědici podle §3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterým podle závěti připadly jen jednotlivé věci, je situace odlišná v tom, že tyto osoby se nemohou domáhat vydání jakékoliv věci, jejíhož vydání by se mohla domáhat původně oprávněná osoba, nýbrž jen věci, která jim podle závěti měla připadnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 330/96). Rozhodující pro souzenou věc je tak otázka, zda v případě, že měla jedna věc (ideální polovina ohrady za cementárnou) podle závěti připadnout více dědicům (žalobkyni a. a její sestře), se mohou tito dědici domáhat jen vydání spoluvlastnického podílu na věci, který jim měl podle závěti připadnout, anebo zda se mohou za předpokladu, že dědici ostatních spoluvlastnických podílu na věci (tj. sestra žalobkyně a.) své právo neuplatní, domáhat vydání celé věci. Dovolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že není rozumného důvodu, proč by se nemělo pravidlo zakotvené v §5 odst. 1 větě třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož uplatní-li nárok na vydání věci jen některé z oprávněných osob, vydá se jim věc celá vztahovat i na dědice, kterým podle závěti připadly jen jednotlivé věci. Podstatné zůstává, že postavení dědiců ze závěti, kterým podle závěti připadly jen jednotlivé věci, je stejné jako postavení dědiců ze závěti, kteří nabyli určitý podíl na pozůstalosti, či osob oprávněných podle §3 odst. 4 písm. c) až e), které jsou oprávněné k vydání jakékoliv věci, která přešla na stát z vlastnictví původně oprávněné osoby, od níž odvozují svůj restituční nárok. Jediný rozdíl spočívá v tom, že osoby oprávněné k vydání věci podle §3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích jako dědici, kterým podle závěti připadly „jen“ jednotlivé věci, se nemohou domáhat vydání jakékoliv věci, která přešla z vlastnictví původně oprávněné osoby na stát jedním ze způsobů uvedených v §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale jen věci, která jim podle závěti původně oprávněné osoby měla připadnout. Pokud je takovou závětí ustanoveno k jednotlivé věci (jednotlivým věcem) více dědiců, jsou tito oprávněnými osobami na jedné úrovni ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Současně platí, že neuplatní-li jedna z těchto oprávněných osob nárok na vydání věci, nabývají její podíl ostatní oprávněné osoby z téže skupiny (ze skupiny dědiců jednotlivé věci) rovným dílem.
Uvedený závěr dovolacího soudu se nakonec podává i ze znění §3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle jehož části za druhým středníkem platí: „ byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle §6, je oprávněn pouze k této věci “. Zákon tedy výslovně počítá s tím, že pokud byla dědici odkázaná jen část věci, je tento dědic oprávněn k celé této věci. V opačném případě by totiž citované ustanovení muselo stanovit, že je dědic ustanoven k určité části věci oprávněn pouze k „ této části věci “ a ne „ k této věci “.
Pro souzenou věc z výše uvedeného plyne, že za situace, kdy nárok na vydání věci (předmětných pozemků) uplatnila včas jen jedna ze sester (žalobkyně a.), vydá se jí ve smyslu §5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích věc celá. Námitka žalobkyně, podle níž ji měly být vydány pozemky parc. č. 641/72011, 3060/2 a 5183 v celém rozsahu a nejen v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti ½, je proto důvodná.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že otázka, zda právní nástupci sestry žalobkyně a. M. uplatnili restituční nárok včas, není v souzené věci rozhodná, neboť nelze „ za osobu oprávněnou považovat takovou fyzickou osobu, která své oprávnění odvozuje od svého právního předchůdce, jenž by byl osobou oprávněnou dle ust. §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., kdyby se byl dožil dne účinnosti tohoto zákona “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2007). Obdobně Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 1. 1996, sp. zn. 14 Co 25/93, uveřejněném pod číslem 8/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že v případě dědiců ze závěti jako osob oprávněných nelze „ dovozovat, že stejný nárok mají zachován i jejich vnuci nebo děti. Zákon o mimosoudních rehabilitacích nově upravuje okruh osob, které mají nárok na odstranění křivd a stanoví i závazné pořadí v odstavci druhém (fyzické osoby v tomto pořadí ...).Pokud by měl zákonodárce na zřeteli založit posloupnost dědickou právě u dědiců závětních, pak by nemělo smyslu uvádět další okruhy oprávněných osob. Např. u písmen d) a e) zákon výslovně uvádí, že v případě smrti dětí a manžela původního vlastníka nastupují jejich děti, a podobně u sourozenců. Nečinil by tak zajisté u jedněch osob oprávněných a druhých nikoli, když by chtěl zachovat stejný postup. Na dědice závětního nelze, podle názoru odvolacího soudu, pohlížet jako na původního vlastníka dále i proto, že uvedením dědice závětního jako prvního v pořadí okruhu osob oprávněných má být především respektována vůle vlastníka. Vykládat jeho vůli dále tak, že měl na mysli povolat za dědice i jeho děti či vnuky, je příliš širokým výkladem. Přednost před zákonným dědicem (ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.) má zajisté dědic závětní; není však důvodu, proč by jeho potomci měli mít rovněž přednost před dědici ze zákona. “. Jinými slovy, právní nástupci sestry žalobkyně a. M. nemohou uspět při uplatnění restitučního nároku, který náležel jejích právní předchůdkyni M. Pokud tedy z osob oprávněných podle §3 odst. 4 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. dědiček předmětných pozemků, nárok uplatnila toliko žalobkyně a., vydají se ji předmětné pozemky v celém rozsahu, nikoliv jen spoluvlastnický podíl k nim o velikosti jedné poloviny. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že pokud by nárok na vydání věci (předmětných pozemků) neuplatnila ani žalobkyně a., mohly by nárok na vydání věci (předmětných pozemků) uplatnit oprávněné osoby z dalších skupin oprávněných osob vymezených v §3 odst. 4 písm. c) až e) zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 5. 2000 jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu