ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2346.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2346/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce A. M. , proti žalované OMEGA REALITY s. r. o. , IČ 261 15 522, se sídlem v Praze 1, Senovážná 8, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, o zaplacení 1.116.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 277/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č. j. 30 Co 55/2013-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 65 C 277/2010-54, rozhodl, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku 1.116.440,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud měl za prokázané, že mezi žalobcem, žalovanou a I. H. jako budoucí prodávající byla dne 6. 10. 2008 uzavřena smlouva označená jako „smlouva o smlouvě budoucí kupní“, jejímž předmětem byl závazek žalobce a budoucí prodávající uzavřít ve stanovené lhůtě smlouvu o koupi nemovitostí nacházejících se v katastrálním území N. Ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní však byla rovněž upravena práva a povinnosti žalované, označované jako „zprostředkovatel“. Dle soudu zmíněnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní ve skutečnosti tvoří dvě smlouvy, jednak smlouva o smlouvě budoucí ve smyslu §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), kterou žalobce uzavřel s budoucí prodávající, a jednak inominátní smlouva s rysy smlouvy o úschově uzavřená mezi žalobcem, žalovanou a budoucí prodávající. Žalovaná se zavázala přijmout do úschovy kupní cenu a naložit s ní způsobem uvedeným v návrhu kupní smlouvy, jenž je začleněn do smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Podle čl. 2 odst. 3 návrhu kupní smlouvy má být kupní cena složena na účet žalované po předložení originálu kupní smlouvy podepsaného oběma jejími stranami. Naopak podle čl. 2 odst. 4 téhož návrhu kupní smlouvy je žalované uložena povinnost z částky převedené do její úschovy po podpisu smlouvy o smlouvě budoucí kupní, avšak před podpisem samotné kupní smlouvy uskutečnit platby ve prospěch účtů dále specifikovaných. Žalovaná je tak povinna před podpisem kupní smlouvy nakládat s peněžními prostředky, jež mají být na její účet převedeny až po podpisu kupní smlouvy. Tato zásadní logická chyba způsobuje nesrozumitelnost a neurčitost, a tudíž i neplatnost dotčených ujednání dle §37 obč. zák. Jelikož tedy na straně žalované, na jejíž účet byly žalobcem poukázány finanční prostředky, vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu §451 obč. zák., nemohl soud než žalobě vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 30 Co 55/2013-97, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud konstatoval, že smlouva o smlouvě budoucí kupní je smlouvou kombinovanou s tím, že její část, jež představuje samostatnou nepojmenovanou smlouvu mezi žalobcem, žalovanou a I. H., je neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť dle ní byla žalovaná oprávněna a povinna nakládat s uhrazenou kupní cenou již před podpisem kupní smlouvy, ačkoli jí tato částka měla být poukázána na účet až po podpisu kupní smlouvy. Žalovaná tak nebyla oprávněna disponovat s finančními prostředky, které byly složeny na její účet, neboť jí to žádné platné ujednání neumožňovalo, dle odvolacího soudu dokonce nebyla oprávněna tyto prostředky vůbec přijmout, poněvadž k tomu neměla žádný právní titul. Uzavřel-li proto soud prvního stupně, že žalobce má vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení dle §451 obč. zák., měl jeho rozhodnutí odvolací soud za zcela správné.
Žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním, jež má za přípustné v souladu s §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky platnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 6. 10. 2008, pročež je dán též dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a o. s. ř.
Dovolatelka pokládá závěr odvolacího soudu o neplatnosti dané smlouvy za nepodložený, poněvadž vychází ze striktně jazykového výkladu sporných ustanovení čl. 2 odst. 3 a 4 návrhu kupní smlouvy (tvořícího součást smlouvy o smlouvě budoucí kupní), aniž by reflektoval účel této smlouvy a kontext dané situace. Převod nemovitostí I. H. do vlastnictví žalobce totiž nebylo možno platně realizovat jinak než po předchozím použití kupní ceny k uspokojení závazků bránících převodu těchto nemovitostí. Je nutno zdůraznit, že financující banka, která prováděla platbu kupní ceny na základě úvěrové dokumentace sjednané se žalobcem, nebyla stranou smlouvy o smlouvě budoucí kupní, takže čl. 2 odst. 3, v němž se hovoří o tom, kdy má banka platbu provést, mohl mít toliko informativní povahu. I přes určitý rozpor ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní tudíž existoval platný právní důvod pro to, aby žalovaná nakládala s peněžními prostředky žalobce.
Odvolací soud dále nedostatečně zohlednil otázku, zda pokud nebylo možné rozpor čl. 2 odst. 3 a 4 návrhu kupní smlouvy odstranit výkladem, by neměl tento rozpor působit neplatnost pouze v určité části právního úkonu, kterou lze od jeho zbytku oddělit podle §41 obč. zák. Dle dovolatelky bylo možné oddělení čl. 2 odst. 3, neboť se jedná o deklaratorní ustanovení popisující postup financující banky, jež není podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Odvolací soud měl tedy reflektovat úmysl stran, jejich následné jednání, jakož i obchodní stránku věci a ve zbytku předmětnou smlouvu shledat platnou.
Další námitka dovolatelky se týká toho, že odvolací soud pominul existenci dodatků č. 1 a 2 ke smlouvě o smlouvě budoucí kupní, které jsou podepsány žalobcem, žalovanou a Ivetou Horníkovou. Tyto dokumenty stvrzují nakládání s finančními prostředky svěřenými žalobcem žalované způsobem v nich uvedeným, přičemž i pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je smlouva o smlouvě budoucí kupní neplatná, obstojí tyto dodatky jako samostatné instrukce pro nakládání se složenými finančními prostředky.
Dle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil, když se nezabýval existencí jiné než písemné smlouvy mezi účastníky řízení upravující převod částky na účet žalované. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že i kdyby snad smlouva o smlouvě budoucí kupní měla být neplatná, existovala zde jiná, ústní dohoda, což potvrzují již zmíněné dodatky č. 1 a č. 2 a také skutečnost, že ani jedna ze stran nenamítala, že by výplata částek žalovanou provedena být neměla.
Konečně spatřuje dovolatelka pochybení odvolacího soudu v tom, že se nezabýval otázkou možného rozporu nároku žalobce s dobrými mravy, neboť celá žaloba je vykonstruovaným pokusem žalobce o přenesení obchodního rizika, jež na sebe převzal v rámci snahy o výhodnou koupi nemovitostí od I. H., na dovolatelku, která v dobré víře podle pokynů žalobce a I. H. pomáhala naplnit jejich vzájemnou dohodu.
Ze všech těchto důvodů navrhuje dovolatelka Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se závěry odvolacího soudu souhlasí, a navrhl dovolacímu soudu napadený rozsudek potvrdit.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka však žádnou otázku, jež by byla s to založit přípustnost jejího dovolání dle citovaného ustanovení, nepostihla.
Dovolací soud v první řadě nepovažuje za přiléhavou argumentaci dovolatelky, podle níž bylo možné rozpory smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 6. 10. 2008 překlenout výkladem tak, aby soudy nemusely dovozovat její neplatnost. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze obsah právního úkonu vyjádřeného slovy v souladu s §35 odst. 2 obč. zák. vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s učiněným jazykovým projevem. Výkladem není možné již učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 117/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3026/2011). Domáhá-li se dovolatelka, aby bylo s ohledem na hospodářské souvislosti transakce jedno ze dvou kontradiktorních smluvních ujednání ignorováno, směřuje tím právě k přetváření projevu vůle kontrahentů, pro což v §35 odst. 2 obč. zák. není opory. Rovněž je nutno zopakovat, že pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se uplatní pouze v případech, kdy je výklad nezakládající neplatnost smlouvy vůbec možný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 457/2011). Dovolatelce, jež existenci rozporu v dikci smlouvy sama uznává, se přitom nepodařilo nastínit žádnou výkladovou alternativu, jež by protimluvná ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 4 návrhu kupní smlouvy, který je ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní inkorporován, umožňovala smířit. Nelze ani přesvědčivě tvrdit, že by ujednání čl. 2 odst. 3 mělo toliko informativní funkci, jelikož byť hovoří o způsobu, jakým platbu provede úvěrující banka kupujícího, jeho obsahem je v kontextu smlouvy o smlouvě budoucí kupní zjevně úprava podmínek, za nichž budoucí kupující splní svou povinnost zaplatit kupní cenu. Rovněž tak oddělení ujednání čl. 2 odst. 4 návrhu kupní smlouvy vzhledem k účelu, který kontrahenti při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí kupní sledovali (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1816/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011), by se nemohlo jevit opodstatněným, neboť toto ujednání upravující způsob použití kupní ceny k úhradě závazků budoucí převodkyně představovalo zcela nepostradatelnou součást této smlouvy.
Ke druhé dovolací námitce, podle níž měly být dodatky č. 1 a č. 2 ke smlouvě o smlouvě budoucí kupní posouzeny jako nezávislé právní úkony, které opravňovaly dovolatelku k nakládání s finančními prostředky svěřenými jí žalobcem, i když byla sama smlouva o smlouvě budoucí kupní neplatná, je třeba podotknout, že dle judikatury Nejvyššího soudu je-li smlouva neplatná, jsou neplatné i její dodatky, neboť dohodou účastníků lze měnit pouze platně uzavřenou smlouvu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009). Obsahem předmětných dodatků je toliko úprava soupisu účtů, v jejichž prospěch měla žalovaná poukázat prostředky složené do její úschovy, evidentně se tedy nejedná o samostatné smlouvy, nýbrž o pouhé změny čl. 2 odst. 4 návrhu kupní smlouvy vloženého do smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout žádné pochybení, jestliže tyto dodatky za samostatný titul pro uskutečněné plnění nepovažoval.
Třetí námitkou dovolatelka vznáší otázku, zda se odvolací soud neměl zabývat možností uzavření jiné než písemné smlouvy mezi žalobcem a žalovanou. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že zjišťuje-li soud existenci či obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jedná se o skutkové zjištění (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4025/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012). Pokud tedy dovolatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně vyložil jednání účastníků řízení, nedovodil-li mezi nimi uzavření další, ústní smlouvy namísto neplatných ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí kupní, brojí tím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jeho právnímu posouzení věci a nepoukazuje na žádnou otázku, jež by jí podané dovolání mohla činit přípustným ve smyslu §237 o. s. ř.
Konečně ohledně souladu uplatnění práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy je na místě zopakovat, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se řadí mezi právní normy s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014). Oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013). V intencích právě řečeného však nelze mít za to, že by soudy nižších stupňů věc po právní stránce posoudily nesprávně, neshledaly-li výkon žalovaného práva za odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Sotva je přitom možné opomenout, že vady smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jež vedly k neplatnosti jejích relevantních ustanovení, byly zapříčiněny pochybeními dovolatelky, neboť (jak sama uvedla v řízení před soudem prvního stupně) to byla ona, kdo tuto smlouvu připravil, přičemž jí lze jako profesionálnímu subjektu (viz výpis z OR na č. l. 6 spisu) přičítat k tíži, nepočínala-li si s dostatečnou odborností a tím způsobila, že částka, již jí žalobce poskytl, měla z právního hlediska povahu plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud na základě předeslaných úvah dospěl k závěru, že předmětné dovolání není přípustné, pročež je v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu