ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2595.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2595/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Dipl. Ing. P. H. zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, 602 00 Brno, Pellicova 8a, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Co 630/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 103/2011 (žalobce Dipl. Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, 602 00 Brno, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje , IČ 7205 0501, Liberec I., Náměstí Dr. E. Beneše 585/26, jednajícímu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 6. 2011 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 6. 2012, č. j. 7 C 103/2011-104 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2012, č. j. 7 C 103/2011-192). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníky nemovitostí (každý z jedné ideální poloviny budovy č. p. na pozemku parc. č. 202, 203, 204, 205 a 206 v katastrálním území M.) byli ke dni (tj. k 26. 10. 1942) MUDr. O. H. a H. H., prarodiče žalobce. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci Dipl. Ing. P. H. náklady řízení částku 40.104,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Co 630/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 6. 2012, č. j. 7 C 103/2011-104 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2012, č. j. 7 C 103/2011-121) změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce Dipl. Ing. P. H., aby bylo určeno, že MUDr. O. H. a H. H. byli ke dni 26. 10. 1942 spoluvlastníky budovy č. p. na pozemku parc. č. 202 a pozemků parc. č. 202, 203, 204, 205 a 206 v katastrálním území M. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 2.426,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení a po částečném zopakování dokazování listinami dospěl k závěru, že odvolání odvolatele je důvodné.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě byly předmětné nemovitosti (dům a pozemky) konfiskovány po válce jako majetek bývalé Velkoněmecké říše podle dekretu č. 108/1945 Sb., a to výměrem bývalého Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 26. 8. 1946. Konfiskován tu byl majetek, který byl původně majetkem prarodičů žalobce (MUDr. O. H. a H. H.). Odvolací soud byl toho názoru, že „podmínky pro konfiskaci majetku tu splněny nebyly, neboť podle §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. nepodléhal konfiskaci majetek, který po 29. 9. 1938 pozbyly osoby pod tlakem zejména rasové perzekuce, jestliže tyto osoby nespadaly pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb.“ Odvolací soud dále dovozoval, že na straně žalobce byl dán nárok vycházející z ustanovení §1 dekretu č. 5/1945 Sb., podle něhož majetkové převody a jakákoliv majetková právní jednání po 29. 9. 1938 učiněná pod tlakem zejména rasové perzekuce jsou neplatná; způsob uplatnění neplatnosti přechodu majetku z doby nacistické okupace stanovil zákon č. 128/1946 Sb., účinný od 17. 6. 1946; nárok se podle §8 zákona č. 128/1946 Sb. promlčoval ve třech letech od účinnosti uvedeného zákona“.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nespadají pod věcné vymezení uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), když nejde o půdu tvořící zemědělský půdní fond, ani o obytnou budovu patřící k původní zemědělské usedlosti či sloužící zemědělské nebo lesní výrobě; odvolací soud byl toho názoru, že na případný restituční nárok by se tu vztahoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tohoto zákona). Odvolací soud měl za to, že žalobce tu byl osobou oprávněnou domáhat se jím uváděných nemovitostí po svých prarodičích podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale zároveň poukazoval na to, že lhůta pro uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. skončila nejpozději podle článku II. zákona č. 116/1994 Sb. (novelizujícího zákon o mimosoudních rehabilitacích) k 1. 7. 1995; žalobce však tento restituční nárok v uvedené lhůtě neuplatnil; odvolací soud přitom měl na zřeteli, že žalobce s ohledem na jeho nízký věk po návratu z koncentračního tábora po válce o majetku prarodičů nevěděl a jeho příbuzní ze strany prarodičů v době války a okupace zemřeli.
Odvolací soud však posléze dospěl k závěru, že „žalobcem uváděné okolnosti nemohou zakládat legitimní očekávání úspěchu určovací žaloby“, když „včasnému uplatnění restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nebránila žalobci žádná objektivní skutečnost“. Odvolací soud měl za to, že i v zahraničí, kde žalobce po válce žil, bylo známo, k jakým změnám došlo po listopadu 1989 v Čs. republice včetně toho, že stát se nyní snažil napravit křivdy a majetkové újmy z předchozího období; žalobce tedy, podle názoru odvolacího soudu, se mohl a měl zajímat o to, zda tu neexistoval nějaký majetek po jeho předcích a zda jej lze podle restitučních předpisů vydat oprávněným osobám podle těchto předpisů; v tom neměl žalobce žádné překážky, což ostatně v tomto řízení ani netvrdil; žalobce se začal o vydání majetku po prarodičích zajímat až v roce 2004, až v roce 2007 uplatnil žádost o vydání majetku a teprve v roce 2011 podal u soudu žalobu. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že na straně žalobce „absentuje legitimní očekávání úspěchu jím požadovaného určení, takže není u žalobce dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, jako základní předpoklad vyhovění určovací žalobě (odvolací soud tu poukazoval zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu a žalobu žalobce na určení vlastnického práva jeho prarodičů k okamžiku jejich smrti k předmětným nemovitostem zamítl; protože došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodl znovu o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2014 (sp. zn. 30 Co 630/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem) byl doručen dne 14. 4. 2014 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 9. 6. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud změnil (podle ustanovení §243d písm. b/ občanského soudního řádu) rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, protože v tomto případě „je potřebné, aby právní otázky řešené v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2014 byly posouzeny jinak (§237, in fine, občanského soudního řádu). Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu); v dovolání dovolatele ze dne 9. 6. 2014 bylo uvedeno, že „dovolatel považuje za nesprávné zejména právní posouzení otázky, zda soud může zkoumat, zda byly splněny podmínky konfiskace majetku a dále právní posouzení otázky vztahu žaloby na určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) a restitučních předpisů, jakož i právní posouzení legitimního očekávání úspěchu určovací žaloby v daném případě“, jak k těmto posouzením dospěl v daném případě odvolací soud.
Podle názoru dovolatele „odvolací soud dospěl zejména k nesprávnému posouzení otázky, že obecný soud si nemůže učinit závěr ohledně neplatnosti konfiskace majetku“, jak to v tomto případě učinil soud prvního stupně, což odvolací soud považoval za pochybení. Dovolatel je toho názoru, že bylo povinností soudů v daném případ neignorovat fakt, že konfiskace v tomto případě (na základě dekretu č. 108/1945 Sb.) tu značila protiprávní odnětí vlastnictví předchůdcům žalujícího a měly z toho být v řízení o určení vlastnictví vyvozeny odpovídající důsledky, neboť „různé nejasnosti, respektive pochybení v postupu státních orgánů v období obou totalitních režimů (v období 1939-1945 a 1948-1989) nebylo tu možno zpětně aprobovat a vykládat je v neprospěch stěžovatelů“. Právní posouzení možnosti hodnotit neplatnost konfiskace majetku v soudním řízení, jak k tomu závěru dospěl odvolací soud, je nesprávné a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, uváděl dovolatel.
Podle názoru dovolatele odvolací soud v daném případě dospěl dále ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2014 k nesprávnému posouzení otázky vztahu žaloby na určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a žaloby podle restitučních předpisů. Dovolatel pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu, že z rozdílné dispozice obou těchto souvisejících norem vyplývá vylučující vztah obecného a zvláštního předpisu, zatím co dovoltetel má za tok, že tu jde o poměr subsidiarity těchto norem, pro který platí, že oprávněný subjekt může postupovat nejen podle předpisu zvláštního (který mu to umožňuje), ale i podle předpisu obecného; „nestanoví-li restituční předpis jinak, může se oprávněná osoba rozhodnout podle jakého z více použitelných předpisů uplatní svůj nárok“, má za to dovolatel. Dovolatel dále zastává názor, že i u převzetí věcí státem platí, že vznikl-li právní důvod převzetí věcí státem, ale tento právní důvod byl od počátku neplatný, jde tu sice o plnění z právního úkonu, ale od počátku neplatného; v těchto případech, dovozoval dovolatel, nelze mít za to, že by v takovém případě uplynutím prekluzívní lhůty, uvedené v restitučních předpisech, ten, kdo je vlastníkem věci, by o ni přicházel bez náhrady (nespecifikovaný požadavek právní jistoty by tu neměl převážit nad zásadou ochrany vlastnického práva, tedy ochrany jednoho ze základních lidských práv). Dovolatel je přesvědčen, že je nepřípustným lpění odvolacího soudu na splnění požadavku uplatnění nároku podle předpisů z let 1945 – 1946, jakož i podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť v daném případě byl z prokázaných omluvitelných důvodů takový požadavek nesplnitelný. Dovolatel ve svém dovolání posléze dovozoval, že „právní posouzení nepřípustnosti žaloby na určení tam, kde bylo možno nárok uplatnit podle restitučních předpisů, je nesprávné.“
Podle názoru dovolatele, vyjádřeného v jeho dovolání ze dne 9. 6. 2014, došlo v daném případě v rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2014 (sp. zn. 30 C o 630/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec) i k nesprávnému posouzení legitimního očekávání u žalobce co do úspěchu jeho žaloby na určení, že také toto očekávání u žalobce absentuje a že proto není naplněna u žalobcem podané žaloby na určení. Dovolatel je přesvědčen, že v daném případě nemohou na žalobce v této právní věci dopadat důvody, které by vylučovaly legitimní očekávání úspěchu určovací žaloby. Dovolatel argumentuje tím, že ochrany vlastnického práva se v letech 1945 až 1948 žalobce nemohl domáhat vzhledem ke své nezletilosti a vzhledem k jeho životní situaci, kdy jeho rodiče i prarodiče za okupace (1939-1945) zahynuli v důsledku pronásledování z rasových důvodů, a pokud jde o restituci po roce 1989, restituční nárok žalobce nevznesl, neboť mu existence tohoto nároku nebyla vůbec známa. Stát, na nějž majetek po prarodičích žalobce přešel, přitom „od počátku věděl, že se jedná o židovský majetek, u něhož připadá v úvahu restituce; když se pak žalobce o tomto majetku dověděl a o vydání majetku Ministerstvo vnitra požádal, stát se k této žádosti postavil negativně“. Tyto objektivní okolnosti odvolací soud v daném případ posoudil jen tak, že tu nenastaly žádné objektivní důvody, které by žalobci bránily v uplatnění restitučního nároku a že tu nebyl při očekávání úspěch žaloby o určení vlastnického práva v tom případě k takovému posouzení dán odpovídající rozměr.
Ve vyjádření k dovolání dovolatele, zaslaném za žalovanou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, bylo navrženo zamítnutí dovolání dovolatele, Ve vyjádření bylo uvedeno, že v této právní věci nároky žalobce nebyly důvodné nejen pro zmeškání zákonných restitučních lhůt pro jejich uplatnění, ale i z toho důvodu, že nebyly doloženy právní vztahy žalobce k předmětnému majetku. Podle názoru žalované správní orgán v daném případě přiléhavě rozhodl o přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na stát (viz vyhlášku č. 88/1959 Úředního listu a nařízení vlády č. 91/1960 Sb.); vlastnické právo tu na stát přešlo dnem právní moci rozhodnutí správního orgánu (viz nařízení vlády č. 15/1959 Sb.); podle názoru žalované nelze již přezkoumávat věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Žalovaná má nadále za to, že v poválečném období byl na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nastolen právní stav „vylučující určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody a na jejíž vydání neuplatnil restituční nárok“. V soudním řízení v této právní věci soudy správně vyloučily možnost uplatnění zákona č. 229/1991 Sb. na tento případ a nárok žalobce posuzovaly v intencích zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích lhůta pro uplatnění nároku dle tohoto zákona však podle článku II zákona č. 116/1994 Sb. uplynula nejpozději k 1. 7. 1995; žalobce však v této lhůtě restituční nárok neuplatnil. Odvolací soud se v odvolacím řízení zabýval i tím, zda zde jsou mimořádné okolnosti daného případu, které by zakládaly konkrétní legitimní očekávání žalobce, že by bylo jeho žalobě vyhověno a pro něž by nebylo možno považovat určovací žalobu za obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství a dospěl k závěru, že žalobcem tvrzené okolnosti legitimní očekávání úspěchu určovací žaloby zakládat nemohou, neboť věcnému uplatnění restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích tu nebránila žádná objektivní skutečnost. Že by stát v daném případě žalobci jakýmkoli způsobem v uplatnění nároku bránil, že by mu stěžoval možnost zjistit údaje o tomto nároku, žalobce v řízení neprokázal.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (není-li v §238 občanského soudního řádu stanoveno výjimkou jinak), jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být odvolacím soudem už vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního rádu a podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a tedy i podle článku II. zákona č. 116/1994 Sb.
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) oprávněnou osobou podle tohoto zákona je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj., že nárok se týká věci, která přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. a oprávněná osoba je tu státním občanem České republiky) a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášených za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 28. 2. 1948 uspokojen z důvodu uvedeného v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. (tj. byl-li nárok neuspokojen v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (tedy zejména i s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především na dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní problematice vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (viz. §19 zákona č. 6/2002 Sb.) ze dne 11. 9. 2003, 31 Cdo/22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr : „Osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci“.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, pl. ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujícího správního (deklaratorního) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více, jak šedesáti roky by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i samotnému ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případech absence legitimního očekávaní na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1995. II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR a otištěném i pro informaci obecných soudů na str. 149 – 151 /259-261/ ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) byl zaujat právní závěr: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány a osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83, čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle občanského soudního řádu“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů a stanovisek Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž také dovolací soud v daném případě vycházel, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by se odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2014 (sp. zn. 30 Co 630/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec) při řešení právní otázky hmotného práva (§3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) i procesního práva (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, 31 Cdo 1222/2001) nebo, že odvolací soud tu řešil otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo otázku, která by měla být posouzena jinak než ji dosud řešil dovolací soud; nelze rovněž přisvědčit názoru dovolatele, že odvolací soud ve svém dovoláním napadeném rozsudku měl sám dospět k názoru, že v daném případě „je neakceptovatelné použití aplikace právních závěrů stanovisek pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS-st.21/05 a Pl. ÚS 22/05“, v nichž ve svém rozhodnutí odvolací soud vycházel. Vzhledem k obsahu a znění §237 Občanského soudního řádu nebylo proto možné shledat dovolání dovolatele přípustným ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým usnesením podle ustanovení §243a odst. 1 a podle ustanovení §243f odst. 4 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované České republice – Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje (za něž v řízení tu jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu