ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3750.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3750/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně obce Hrušky, se sídlem v Hruškách, U Zbrojnice 100, IČ 00283185, proti žalovanému Sokolu Podluží, občanskému sdružení, se sídlem v Hruškách, U hřiště 96, IČ 48452203, zastoupenému JUDr. Miroslavem Pindešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Bučovicích, Zámecká 550, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 64/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, č. j. 14 Co 83/2011-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Miroslava Pindeše, Ph.D.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 10. 2010, č. j. 4 C 64/2007-208, který určil, že vlastnicí nemovitostí, blíže v tomto výroku specifikovaných, je žalobkyně.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Uvedla, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí jsou u daných nemovitostí zapsáni dva vlastníci - žalobkyně a žalovaný. Podle žalobkyně na ni přešlo vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb. s odůvodněním, že ke dni 23. 11. 1990 Místnímu národnímu výboru a obci H. příslušelo právo hospodaření se spornými nemovitostmi a také ke dni 24. 5. 1991 s těmito nemovitostmi skutečně hospodařila.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že v dané věci byly splněny podmínky pro nabytí vlastnictví žalobkyně podle zákona č. 172/1991 Sb. Dovodil, že v řízení bylo prokázáno, že v rozhodné době předmětné nemovitosti náležely České republice, ke dni 23. 11. 1990 k nim měl právo hospodaření Místní národní výbor v Hruškách jako právní předchůdce žalobkyně a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy ke dni 24. 5. 1991 s tímto majetkem žalobkyně hospodařila. Odvolací soud proto považoval vlastnické právo žalobkyně ke sporným nemovitostem za zcela prokázané.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvody dovolání spatřoval v tom, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo. Namítal tedy existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dále tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který blíže nezdůvodnil. Dovolatel uvedl rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, které byly žalobcem uplatněny v rozporu se zákonem (§205a nebo §211a o. s. ř.). Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, popř. nařízení, aby věc projednal jiný krajský soud a rozhodl o nákladech řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
V doplnění dovolání dovolatel namítal, že dovolání má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že soudy obou stupňů nevyřešily otázku dispozičního práva Tělovýchovné jednoty Sokol v Hruškách k předmětné nemovitosti. Dovozoval, že Tělovýchovná jednota Sokol Hrušky byla vlastnicí dané nemovitosti i v době rozhodné pro posouzení vlastnických práv. Soudy obou stupňů nebylo posouzeno usnesení členské schůze Tělovýchovné jednoty, jímž mělo dojít k údajnému předání nemovitostí. Podle dovolatele usnesením členské schůze ze dne 20. 6. 1967 nemělo dojít k převodu nemovitostí na obec, ale pouze k předání do užívání nemovitosti a nemělo charakter souhlasu s darovacími účinky. Poukazoval na skutečnost, že z uvedeného usnesení plyne závěr bezplatně půjčit prostory Sokolovny za účelem zřízení kina a současně Tělovýchovné jednotě Sokol umožnit bezplatně užívat tělocvičnu v ZDŠ. Vytýkal soudu, že nepřihlédl ke skutečnosti, že darování by nemohlo být platné z důvodu neexistence vůle učinit právní úkon. V této souvislosti se dovolává neplatnosti rozhodnutí soudu, neboť se jedná o rozhodnutí vydané na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a v rozporu se zákonem. Podle dovolatele soud se nezabýval otázkou volního jednání stran, přičemž nezkoumal náležitosti právního úkonu, t. j., že vůle musí být skutečná, vážná, určitá a prostá omylu. Dovolatel zpochybňoval dobrou víru žalobkyně, které se dovolává při využití institutu vydržení. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 s tím, že posouzení toho, zda je držitel v dobré víře či nikoli je třeba hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) účastníka. Dále namítal, že soud se nevypořádal s otázkou týkající se náležitostí hospodářské smlouvy uzavřené mezi Okresním národním výborem Břeclav a Místním národním výborem Hrušky. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1665/2000, podle něhož z neplatné hospodářské smlouvy nemohlo původní právo hospodaření k dotčenému pozemku uzavřením této smlouvy zaniknout. Z toho dovozoval, že na žalobkyni nemohlo přejít platně právo správy majetku a hospodaření na něm. Vytýkal soudu, že neaplikoval relevantní právní předpisy s odůvodněním, že měl být aplikován zákon č. 173/1990 Sb. Tvrdil, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl stát, nýbrž nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy, na kterou přešly sporné nemovitosti původně ve vlastnictví Tělovýchovné jednoty Sokol Hrušky. Pokud tedy žalobkyně s nemovitostmi hospodařila a užívala je ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., činila tak na základě zákona č. 173/1990 Sb. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1172/96. Podle dovolatele Český svaz tělesné výchovy nabyl vlastnictví ex lege ke sporným nemovitostem, a to na základě zákona č. 173/1990 Sb. Podle dovolatele vlastnické právo žalovaného bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 15. 6. 1994. Vytýkal soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou převodu vlastnického práva. V doplnění dovolání dovolatel navrhl opět zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, popř. nařízení, aby věc projednal jiný krajský soud a rozhodl o nákladech řízení a současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo vydáno dne 29. 3. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro ně určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkovým základem je však dovolací soud, jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“, resp. nalézacím, vázán a není oprávněn jej měnit /viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k §243a o. s. ř./ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4911/2009).
Ohledně námitky dovolatele, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu přihlédl k novým skutečnostem a důkazům dovolací soud poznamenává, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám, resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (viz např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledal ani ve vztahu k námitkám uvedeným v doplnění dovolání, neboť odvolací soud dovolatelem vymezené otázky zásadního právního významu neřešil a své rozhodnutí na řešení těchto otázek nezaložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1064/2005). Dovolací soud též neshledal, že by odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem. Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikované pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 2500,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu