ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3844.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3844/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Opava, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 382/69, IČ 00300535 a 2) D. T., zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní nám. 1a, za účasti vedlejšího účastníka J. Š., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 89/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2014, č. j. 71 Co 54/2014-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 11. 2013, č. j. 10 C 89/2010-227, byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na určení, že nemovitosti blíže specifikované ve výroku, jsou ve vlastnictví žalovaného 1). Ve výroku II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 71 Co 54/2014-272, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. Odvolací soud dále ve výroku II. v odstavci III. výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 2) na nákladech řízení částku 24.160 Kč. Ve výroku III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přihlédl k výsledkům řízení před soudem prvního stupně, které převzal v plném rozsahu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Rozhodl tak ve věci, která byla zahájena podáním žaloby dne 1. 7. 2010 a postupně v ní bylo rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 5. 2012, č. j. 10 C 89/2010-129, který byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se předmětného určení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 2. 2013, č. j. 71 Co 381/2012- 182, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Naposledy pak bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, č. j. 28 Cdo 1946/2013-215, který odmítl dovolání žalovaného 1) jako nepřípustné.
Odvolací soud již dříve poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, které se zabývalo problematikou, zda občan, který tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná proto, že nebyl zveřejněn záměr města nemovitosti prodat, má ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že město (obec) je vlastníkem těchto nemovitostí. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na takovém určení je obecně naléhavý právní zájem dán, neboť v případě, že by dotčená kupní smlouva byla neplatná podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. pro porušení povinnosti města záměr zveřejnit, takže žalobce se o tomto záměru ani nedozvěděl (nemohl dozvědět), byla by obec povinna záměr obce nemovitosti prodat znovu zveřejnit vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit.
V rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2506/2008 Nejvyšší soud zdůraznil, že je třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda ten, kdo se domáhá určení neplatnosti, byl potencionálním účastníkem tzv. nabídkového řízení. V případě žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat jak aktivní legitimaci žalobce, tak jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Aktivní věcná legitimace a naléhavý právní zájem nejsou splývajícími pojmy a z existence jednoho nelze bez dalšího dovozovat existenci druhého. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000 s tím, že aktivní věcnou legitimaci má pak ten, kdo v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Potencionalita účasti žalobce na dotčeném právním vztahu musí být naplněna s vysokou mírou jistoty a určitosti, a to v každém konkrétním případě individuálně.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná, která tvrdila, že předmětná kupní smlouva, uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná, má ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že město (obec) je vlastníkem těchto nemovitostí. V návaznosti na zjištěný skutkový stav však žalobkyně není k podání žaloby věcně aktivně legitimována, když žalobkyně ani potencionálně nebyla účastníkem právního vztahu, o který v řízení jde. Za účinnosti zásad prodeje z roku 2000 sice požádala žalovaného 1) o odkoupení bytu, popř. podílu na domě, ale žalovaný 1) s prodejem nesouhlasil. Následně došlo ke změně zásad prodeje nemovitostí v roce 2007, kterého se již žalobkyně z vlastního rozhodnutí nezúčastnila. Odvolací soud vyslovil, že obec při dispozicích se svým majetkem je vázána úpravou obsaženou v ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb. V řízení bylo prokázáno, že nedošlo k protiprávnímu jednání žalovaného 1), a to jak v období od přijetí zásad postupu při prodeji bytových a nebytových jednotek, účinných od 25. 4. 2000 do přijetí dalších zásad prodeje a převodu nemovitostí, účinných od 20. 6. 2007. Po přijetí těchto nových zásad žalovaný 1) postupoval v souladu s těmito zásadami a byla to samotná žalobkyně, která se svým vlastním rozhodnutím vyloučila z výběrového řízení. Postup žalovaného 1), který změnil již dříve přijaté zásady z roku 2000, přičemž v důsledku nově přijatých zásad z roku 2007 došlo k navýšení ceny předmětných nemovitostí na cenu daleko vyšší, než byla cena odhadní, zcela jistě není protiprávním jednáním.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, také pokud jde o posouzení sjednání předkupního práva mezi žalovaným 1) a manželi Š. a následně pokud jde o zrušení tohoto ujednání.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že prosazování zájmů občanů nelze činit prostřednictvím civilního soudního řízení a omezovat volnost při prosazování vůle vlastníka v otázce změny vlastnického práva. Pokud tedy usnesením zastupitelstva byl schválen záměr převést domy či byty v nich (viz §39 zákona č. 128/2000 Sb.), pak zajisté občan (i nájemce bytu) může předložit nabídku odprodeje do svého vlastnictví. Taková nabídka však nezakládá smluvní přímus obce resp. města, ale je výsadním oprávněním zastupitelstva rozhodnout, za jakých podmínek k převodu přivolí. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2957/2004. Odvolací soud rovněž souhlasil s názorem, že jakkoli se může zdát postup žalovaného 1), manželů Š. a žalovaného 2) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 o. z., pak žalobkyni by nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť není účastníkem tohoto právního vztahu.
Odvolací námitky žalobkyně shledal nedůvodnými. Z postupu žalovaného 1) bylo zřejmé, že přijal záměr prodat předmětné nemovitosti již podle nově přijatých zásad. Na zasedání zastupitelstva dne 19. 6. 2007 nejprve projednal zásady převodu a nabytí nemovitostí a teprve poté projednal záměr prodeje nemovitostí. Tento záměr žalovaný 1) řádně podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. zveřejnil vyvěšením na úřední desce, čímž si splnil svoji publikační povinnost. Teprve poté došlo k prodeji předmětných nemovitostí, a to správně podle nově schválených zásad z roku 2007. Tvrzení žalobkyně, že postup žalovaného 1), který schválil nová pravidla v jednoznačný neprospěch žalobkyně a tvrzení o předem plánovaném obcházení těchto nově schválených zásad shledal odvolací soud pouze účelovým. Vyslovil, že žalovaný 1) postupoval při prodeji předmětných nemovitostí zcela v souladu se zákonem a navíc s péčí řádného hospodáře, neboť bylo nepochybně v jeho zájmu prodat nemovitost jako celek, a to i s přihlédnutím k nebytovým prostorám, které se v domě nacházejí a navíc za co nejvýhodnějších finančních podmínek. Žalovaný si nechal vystavit potvrzení o původu finančních prostředků, z nichž manželé Š. zaplatili kupní cenu, když zcela jistě není v rozporu se zákonem, že si tyto finanční prostředky opatřili smlouvou o půjčce od žalovaného 2). Podle odvolacího soudu je třeba obecně vyžadovat, aby tzv. nabídkové řízení probíhalo v souladu s dobrými mravy a principy slušnosti, tedy aby předem stanovená kritéria nebyla chápána pouze jako záminka pro výběr předem stanoveného zájemce. V daném případě žalovaný 1) postupoval zcela srozumitelně, neboť jako prodávající měl zájem na tom, aby nemovitost nabyl takový subjekt, u něhož budou naplněny předpoklady finančně zajištěného a řádného hospodáře schopného o nemovitost řádně pečovat a spravovat ji. Dospěl k závěru, že postup žalovaného 1) vůči žalobkyni nelze shledat za postup diskriminační a v rozporu s dobrými mravy. Na základě shora uvedeného proto rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. a II. jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení §237 o. s. ř. Podle dovolatelky za důležitou právní otázku, která doposud nebyla Nejvyšším soudem judikována, je třeba považovat otázku mezí rozhodování samosprávy v nakládání se svým nemovitým majetkem, když toto jednání v konkrétním případě vybočuje z letitých zvyklostí, porušuje dobré mravy, znamená jednání ve shodě s preferenčně vybraným zájemcem. Dále považovala za nevyřešenou dosud otázku, zda orgán obce může jednat podle v ten den neúčinného interního předpisu, který předtím přijal a ihned podle jeho pravidel, v rozporu s ustálenou zvyklostí a podle neúčinného interního předpisu rozhodovat o důležité majetkové dispozici. To vše způsobem, který v ten den schválený interní předpis neumožňuje (nebylo možné podle něj realizovat přípravu bodu pro jednání, neboť ještě nebyl schválený ani účinný).
Tvrdila, že vůči dovolatelce mělo být postupováno podle původních a nikoli nových pravidel žalovaného 1). Záměr žalovaného 1) na prodej předmětné nemovitosti byl schválen dne 19. 6. 2007, tedy jednoznačně v době účinnosti původních pravidel pro prodej nemovitostí z majetku města. Přesto byl záměr schválen ve znění dle nových pravidel, která však vstupovala v účinnost až 20. 6. 2007.
Za podstatné v dané věci považovala, kdy došlo k právnímu úkonu obce (právnímu jednání), a to hlasováním zastupitelstva, kterým rozhodovalo o podmínkách zveřejněného záměru, přičemž k tomuto úkonu došlo dne 19. 6. 2007. Dovozovala, že žalovaný 1) jednal záměrně a účelově, když 19. 6. 2007 schválil nová pravidla v jednoznačný neprospěch žalobkyně (a dalších), aniž podle nich mohlo být procesně fakticky i právně postupováno.
Podle dovolatelky neobstojí právní ochrana žalovaného 1), že v okamžiku zveřejnění již byla nová pravidla účinná, podstatný je okamžik rozhodnutí o obsahu zveřejněného záměru. Tvrdila, že postup žalovaného byl jednoznačně v rozporu s dobrými mravy. Namítala, že změněné zásady tak, jak je přijal žalovaný 1) jsou v rozporu se zákonem, a proto porušují zásady rovnosti zájemců. Konstatovala, že předem sjednaným jednáním ve shodě žalovaného 1), 2) a vedlejšího účastníka došlo k úmyslnému a účelovému obcházení zásad, a to ke škodě žalobkyně, resp. s cílem narušit její rovné postavení. Rovněž poukazovala na skutečnost, že z procesu prodeje podle schválených zásad je nepochybné, že došlo k jejich předem plánovanému obcházení, aby došlo k poškození zájmů ostatních subjektů, mj. i dovolatelky.
O tom, že právní úkon nebyl od počátku myšlen vážně a směřoval k dosažení obejití zásad, svědčí i zástava ve prospěch žalovaného 2), uvedená na LV. Namítala, že manželé Š. tedy jednali ve shodě s oběma žalovanými, s cílem obejít schválené zásady a poškodit tak mj. i žalobkyni. Za podstatné v dané věci považovala rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/11. Dovozovala, že i stanovení finančních podmínek v podstatě vyřadilo žalobkyni a ostatní z možnosti ucházet se o koupi bytů, resp. části nemovitostí přesto, že domy měly být prodávány původně zcela jinak podle tehdy schválených zásad.
Podle dovolatelky postup uzavření smluvního vztahu mezi žalovaným 1), manžely Š. a následně D. T. nemůže obstát z mnoha důvodů, přičemž za hlavní považovala rozpor s dobrými mravy, obcházení pravidel města při prodeji bytů, rozhodování podle v ten den ještě neúčinných pravidel, porušení §39 - manipulace a zpětné změny smlouvy, a jednáním v předem sjednané shodě poškození ostatních zájemců o odkoupení domu. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu.
Žalovaný 1) navrhl zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
O takový případ v této věci nejde.
Dovolatelkou označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. §237 o. s. ř.).
Dovolací soud předně poukazuje na své rozhodnutí ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3971/2008, v němž vyslovil, že v souzeném případě totiž není zpochybňován průběh samotného nabídkového řízení, ale okolnosti, za jakých byl učiněn vlastní převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Případná neplatnost kupní smlouvy by tedy nemohla ovlivnit výsledek nabídkového řízení, a výběr žalovaných 2) a 3) jakožto smluvního partnera žalované 1). Žalobce by pro sebe nedosáhl lepšího (nadějnějšího) postavení, než jaké má v současnosti, a proto lze pochybovat o jeho naléhavém právním zájmu na požadovaném určení, a to i z pohledu dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. V těchto souvislostech lze poukázat především na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), v němž bylo konstatováno, že „osoba, která tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná z důvodu, že nebyla uzavřena po předchozím souhlasu zastupitelstva obce, má ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že obec je vlastníkem těchto nemovitostí.“ V dalším rozsudku ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) pak Nejvyšší soud doplnil, že „na takovém určení je obecně naléhavý právní zájem dán, neboť v případě, že by dotčená kupní smlouva byla neplatná podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. pro porušení povinnosti města záměr zveřejnit, takže žalobce se o tomto záměru ani nedozvěděl (nemohl dozvědět), byl by první žalovaný (obec) povinen záměr obce nemovitosti prodat znovu zveřejnit po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, a žalobce jako potencionální zájemce by se tak mohl zúčastnit nového nabídkového řízení.“ Takový důsledek by však v daném případě zjevně nenastal.
Ve svém rozhodnutí ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010 dále vyslovil, že v judikatuře Nejvyššího soudu se však konstantně uplatňuje názor, že je-li žalobou na určení neplatnosti právního úkonu zpochybňována platnost smlouvy, která byla (či měla být) uzavřena na základě některé z forem výběrového řízení, tedy za nároku na jistou transparentnost projednání nabídek, žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení nepostrádá (v případě tvrzeného porušení pravidel obchodní veřejné soutěže srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Odon 8/1996, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 60, ročník 1998; u nabídkového řízení při převodu obecního majetku rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001).
Pokud dovolatelka v dovolání dále podrobuje kritice skutková zjištění , z nichž vycházel odvolací soud při svém rozhodování, poznamenává dovolací soud v této souvislosti, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 zaujal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Závěr odvolacího soudu není ani v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11.
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatelky uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.
Dovolatelka, která (jak uvedeno shora) „dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí“, nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Z porovnání závěrů rozhodnutí citovaných odvolacím soudem a argumentů dovolatelky je zřejmé, že odvolací soud při skutkových zjištěních, která dovolacímu přezkumu nepodléhají, dospěl ke srozumitelnému závěru, jak byl shora rekapitulován.
Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by měli na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu