ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3874.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3874/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. Z., B. a 2. prof. RNDr. J. H., B., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, 602 00 Brno, Údolní č. 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 18 Co 409/2012, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 318/2004 (žalobců: 1. Ing. J. Z., B., a 2. prof. RNDr. J. H., B., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, 602 00 Brno, Údolní č. 5, proti žalovaným: a) Statutárnímu městu Brnu – Magistrátu města Brna, 602 00 Brno, Dominikánské náměstí č. 1, a b) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci týkající se vlastnictví nemovitostí, řešené Pozemkovým úřadem Brno), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 11. 10. 2004, rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 7. 2012, č. j. 53 C 318/2004-205. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo určeno, že každý z obou žalobců je vlastníkem ideální jedné třetiny části pozemku (podle PK) parc. č. 2803 – role (o výměře 565 m2) v katastrálním území Ž. (obec B.), která nyní tvoří části parcel č. 6191/71, č. 6191/9, č. 6743/1 a č. 6572 pozemků parc. č. 6438, 6442 a 6443 – ostatních ploch v katastrálním území L. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že se žalovaným Statutárnímu městu Brno a Pozemkovému fondu ČR (původně žalovanému) náhrada nákladů řízení nepřiznává.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 18Co 409/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, č. j. 53C 318/2004-205, potvrzen . O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů není důvodné.
Odvolací soud připomínal, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Brno, v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 3. 8. 2004, č. j. 874/92, 2374/92/7-RNP, a to tak, že Ing. J. Z., prof. RNDr. J. H. a L. S. nejsou vlastníky každý jedné ideální třetiny části parcely (podle PK) 2803 – role (o výměře 565 m2) v katastrálním území Ž.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně , rozhodujícím o žalobě žalobců (kterou se domáhali, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí správního orgánu, jímž nebylo vyhověno jejich návrhu na určení vlastnictví Ing. J. Z. a prof. RNDr. J. H. k jimi uváděným pozemkům v katastrálním území Ž.), že tu je dána překážka vydání předmětných pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Na původním pozemku se nachází (dovozovaly soudu obou stupňů) „obytný soubor sestávající z bytových objektů, komunikací, inženýrských sítí, veřejného osvětlení a drobné architektury, které z hlediska svých funkcí brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků“. Konkrétně jsou pozemky, o něž jde v tomto soudním řízení, zastavěny (uváděl odvolací soud) asfaltovou vozovkou ulice J. (KN 6191/71), asfaltovým parkovištěm (KN 6372), pěšími komunikacemi a vybudovaným podchodem pod uvedenou vozovkou a vstupy do podchodu (KN 6191/71), pěšími komunikacemi (KN 6743/1 a 6442) a dále k vozovce a parkovišti s přiléhajícími zelenými plochami v zástavbě (KN 6438 a 6447). Tyto pozemky byly součástí terénních úprav v rámci výstavby sídliště L., jsou funkčně spojeny se stavbami obytných domů a výměra částí pozemků je v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v areálu sídliště.
Odvolací soud je toho názoru, že v daném případě zastavění předmětných pozemků předchází účinnosti zákona o půdě (t. j. ve smyslu ustanovení §35 zákona č. 229/1991 Sb. den 24. 6. 1991). Stavba komunikace, nacházející se na předmětných pozemcích (jejich částech), je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, věcí nemovitou, spojenou se zemí pevným základem (srov. §118 odst. 1, §119 odst. 2 a §120 občanského zákoníku); tvoří samostatnou věc, nikoli součást pozemku. Pokud pak jde o pozemky (jejich části), které nejsou zastavěny tělesem komunikace a nachází se na nich chodníky, zeleň přiléhající ke komunikaci či chodníku, případně k parkovišti, pak jde (dovozoval odvolací soud) o přilehlé pozemky, jež tvoří se stavbou komunikace funkční celek, přičemž výměra těchto pozemků (jejich částí) je v přiměřeném poměru k zastavěným pozemkům. Odvolací soud ještě připomínal, že podle ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 13/1977 Sb., o pozemních komunikacích, jsou součástí místní komunikace (pokud nejsou samostatnými místními komunikacemi) též přilehlé chodníky, veřejná parkoviště a obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodu pro chodce . Žalobcům se v tomto soudním řízení nepodařilo, podle názoru odvolacího soudu, prokázat skutkové předpoklady výjimek z uvedených závěrů o překážce vydání pozemků oprávněným osobám ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených důvodů tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, jakož i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu, když v odvolacím řízení úspěšným účastníkům řízení náklady řízení nevznikly, respektive se jejich náhrady vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 18. 6. 2013 doručen advokátu (který žalobce v řízení zastupoval) a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupně v pondělí dne 19. 8. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 (i v §57 odst. 2) občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2013 (sp. zn. 18Co 409/2012 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i s odchylkami od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale i od předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v téže právní věci (vyjádřeného ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 18Co 27/2011).
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí soudů obou stupňů, že nesprávně nevyhověli jejich žalobnímu návrhu „s poukazem na zastavěnost pozemků, o něž jde v tomto řízení, areálem sídliště, aniž se zabývaly konkrétně otázkami, v jakém rozsahu byla stavba sídliště vůbec povolena a zda stavby, existující v době rozhodování soudu, byly součástí stavby sídliště. Závěr o existenci překážky vydání věcí ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě byl pak soudy obou stupňů zaujat odlišně od právního závěru odvolacího soudu, zaujatého v jeho předchozím zrušovacím usnesením ze dne 8. 4. 2011 (sp. zn. 18 Co 274/2011 Krajského soudu v Brně). Nebylo přitom zohledněno ani to, že žalované Statutární město Brno se ve svých vyjádřeních v tomto řízení omezilo jen na velmi obecnou úvahu o tom, že pozemky, o něž jde v tomto soudním řízení, jsou zastavěny sídlištěm Líšeň, „přičemž zahltil soud listinnými důkazy (ve většině případů neautentickými a neprůkaznými) bez konkrétní vazby na aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.“. Podle názoru dovolatelů se v tomto řízení dostaly „soudy obou stupňů do procesně nepřijatelné situace, kdy samy z jednotlivých listinných důkazů hodnotily obsah listin jako např. stavebních povolení a územních rozhodnutí, která jsou velmi obsáhlá a nepřehledná.“. Z uvedených listinných důkazů nelze, podle názoru dovolatelů, dovodit, že součástí stavby povolené stavební povolení ze dne 26. 9. 1980 byla i výstavba komunikace (ulice J.), přičemž tato komunikace se nachází mimo obvod stanoviště „obytného souboru Líšeň IV“; např. ze žádného územního rozhodnutí nelze, podle názoru dovolatelů, dovodit zastavěnost pozemku parc. č. (KN) 6191/9 stavbou komunikace. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá vůbec závěr tohoto soudu o tom, že výměra pozemků, které byly součástí terénních úprav, je v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v areálu sídliště. Dovolatelé také ve svém dovolání namítali, že Ulice J. (která je ve správě Jihomoravského kraje) v žádném případě nebyla součástí obytného souboru Líšeň IV., a i kdyby bylo prokázáno, že komunikace byla postavena před účinností zákona č. 229/1991 Sb., soudy měly vzhledem na zásadu koncentrace řízení dospět k závěru, že tu pozemky měly být žalobcem vydány.
Ve vyjádření Statutárního města Brna k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru dovolatelů (v tomto jeho vyjádření) skutečnosti tvrzené v dovolání neodpovídaly zjištění o skutečném stavu věci, zejména v tomto směru:
výpočet staveb, které se nacházejí na sporných pozemcích nebyl uveden až v rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž byl uveden již soudem prvního stupně ze dne 17. 7. 2012 na str. 5;
v rozhodnutí soudů obou stupňů bylo dodatečně vysvětleno, proč jsou žalobci nárokované části pozemků součástí sídliště Líšeň IV., a to shodně i s tím, co je uvedeno v usnesení dovolacího soudu ze dne 12. 10. 2010 (28Cdo 3556/2010 Nejvyššího soudu), které se již rovněž zabývalo problematikou areálu uvedeného sídliště v daném případě;
komunikace J. byla budována a financována v rámci obytného souboru Brno
– Líšeň, t. j. před účinností zákona č. 229/1991 Sb., což vyplývá z doložených listinných důkazů o této stavbě;
na žádném z pozemků, o něž šlo v tomto soudním řízení, nelze už zemědělsky, ani lesnicky hospodařit a vydání těchto pozemků brání tak i veřejný zájem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2013 (sp. zn. 12Co 409/2012 Krajského soudu v Brně) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem už vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé ve svém dovolání byli toho názoru, že odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 5. 2013 „rozhodl i o otázce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, když totiž odvolací soud aplikoval ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a nevydal oprávněným osobám pozemky, které byly dle jeho názoru zastavěny stavbou, i když se jednalo o zcela jinou stavbu, než kterou jako překážku vydávání pozemku označovala ve svých tvrzeních zúčastněná osoba“; toto dovolání takto zdůvodněné, bylo tedy mít za dovolání přípustné za předpokladu, že tu skutečně šlo o řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, když naproti tomu odvolací soud poukazoval ve svém rozhodnutí např. na tři rozhodnutí dovolacího soudu (i na nález Ústavního soudu ČR, II. ÚS 78/98) s jinými právními závěry k otázce dovolateli uváděné (kupř. co do pojmu přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek (28 Cdo 1048/2002 Nejvyššího soudu), nebo co do pojmu funkčního spojení pozemků se stavbami, které plní účel, jakož i co do poměru pojmu výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním nárokovaným pozemkům (28 Cdo 1395/2011 Nejvyššího soudu).
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci soudem jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat podle tohoto zákona v případě, že pozemek byl při převodu nebo přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo o stavbu bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku takovou stavbou, která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.), je rozhodující to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a nikoli její velikost a hodnota stavby a účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty stavby se jedná o soubor objektů stavby a celý soubor pak nutno chápat jako areál (srov. k tomu, např. závěr z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 6. 2000, II.ÚS 78/98, uveřejněný pod č. 89 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, str. 268).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným závěrům z judikatury obecných soudů i z nálezu Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by právní otázka „zastavěnosti pozemků“, které se dotýkal odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 2. 5. 2013 (napadeném dovoláním dovolatelů), dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, dále že by odvolací soud ve svém uvedeném rozhodnutí řešil tuto právní otázku podle nesprávného právního předpisu anebo že by odvolací soud si jím aplikovaný právní předpis (§11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.) nesprávně vyložil (a to zejména v rozporu s publikovanou judikaturou soudů). Dovolací soud proto uzavírá, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v tomto dovolacím řízení doložené náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu