ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3945.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3945/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce E. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti žalovanému M. Ch., zastoupenému Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 181/20, o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 16 C 128/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. 26 Co 204/2013-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám Mgr. Petra Pytlíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 7.502,- Kč.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků, na nichž má žalovaný umístěny halu i billboard, pozemky oplotil, přičemž stavby jsou ve vlastnictví žalovaného, jenž měl pozemky v nájmu, který však zanikl výpovědí ke dni 12. 11. 2010, a od této doby žalovaný neposkytuje žalobci žádná plnění.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 16 C 128/2011-61, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud za zjištěné, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 4290/4 a parc. č. 4290/3 zapsaných na LV č. 10998 pro obec a k. ú. Č., které měl do 12. 11. 2010 žalovaný v nájmu. Ten na pozemku parc. č. 4290/4 zřídil stavbu haly, jež je v jeho vlastnictví, a dále byl stavebníkem oplocení obou zmíněných pozemků, jakož i reklamního a propagačního zařízení.
Po právní stránce soud kvalifikoval nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Přitom však uvedl, že žalobce netvrdil, že žalovaný je vlastníkem plotu, za jehož existenci na svých pozemcích se po něm domáhá vydání bezdůvodného obohacení (a neunesl tedy břemeno tvrzení). S tím pak souvisí i to, že neprokázal, že žalovaný je pasivně věcně legitimovaným v této části návrhu. Žalobcem nebylo rovněž prokázáno, kde se předmětný plot a billboard nacházejí, neboť jeho tvrzení, že jsou umístěny na pozemku parc. č. 4290/4, bylo vyvráceno tím, že celý tento pozemek je zastavěn halou. Požaduje-li žalobce zaplacení částky 12.000,- Kč měsíčně z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout užívání pozemků ve vlastnictví žalobce, není vůbec zřejmé, za který z těchto dvou pozemků (zda za pozemek parc. č. 4290/4 nebo parc. č. 4290/3) žalobce požaduje jakou konkrétní částku, tedy jaké částky požaduje za konkrétní pozemky z důvodu umístění haly, plotu i billboardu a za přístup ke zmíněné hale. Rozsah jím tvrzeného bezdůvodného obohacení proto není vůbec zřejmý, když není ani rozlišitelný zásah do jeho vlastnického práva. Žalobce dále netvrdil skutečnosti a především nepředložil důkazy, které by osvědčovaly výši běžného nájemného, a ani nenaznačil, jakým způsobem k žalované částce dospěl. Nenavrhl rovněž zpracování znaleckého posudku k této otázce. Neunesl tedy také v této části břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Žalobce proto neosvědčil, že vlastníkem plotu je žalovaný, není zřejmý rozsah zásahu do jeho vlastnických práv a není jasné, zda jím požadovaná částka odpovídá skutečné výši bezdůvodného obohacení. Nedostatečným způsobem tak vylíčil rozhodné skutečnosti ve vztahu k rozsahu bezdůvodného obohacení a neuvedl ani relevantní důkazy o jeho případné výši, jelikož se pak k jednání soudu konanému dne 18. 10. 2012 bez řádné omluvy nedostavil, nemohlo mu být poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a soud pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalobu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. 26 Co 204/2013-85, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Poté, co odvolací soud zrekapituloval obsah žalobních tvrzení a vyjádření k žalobě, uvedl, že žalobce neposkytl soudu úplné tvrzení o způsobu stanovení výše požadovaného bezdůvodného obohacení za každou individuální věc v tvrzeném vlastnictví žalovaného, jejíž užívání realizoval žalovaný na pozemcích žalobce, ani nenavrhl v tomto směru žádné důkazy. Navrhoval-li žalobce, aby soud vyzval žalovaného k označení důkazů o výši případného nájemného, zdůraznil, že důkazní břemeno v tomto směru leží právě na žalobci. Poukázal rovněž na to, že poučení podle §118a o. s. ř. lze poskytnout pouze účastníku, který je přítomný u jednání. Tím, že se účastník k jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek ve věci, nedostavil, vzdal se dobrovolně možnosti, aby mu bylo toto poučení poskytnuto. Soud zmínil to, že žalobcem podaná žaloba netrpěla vadami ve smyslu §43 o. s. ř., ale nouzí tvrzení a nouzí důkazní, a pokud by se žalobce nebo jeho právní zástupce k nařízenému jednání dostavili, dostalo by se jim poučení o této nouzi, jakož i o tom, jak ji mají odstranit (podle §118a o. s. ř.). Jelikož zástupce žalobce nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu (pouhé sdělení, že v den jednání se bude nacházet mimo území republiky, aniž by uvedl důvod své nepřítomnosti, nelze považovat za důležitý důvod a za řádnou omluvu) a k jednání před soudem prvního stupně se nedostavil, dobrovolně se vystavil riziku, že se mu nedostane poučení podle §118a o. s. ř. a nebude moci na ně reagovat. V důsledku vzdání se možnosti poučení žalobcem došlo k nesplnění jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní o rozsahu a výši tvrzeného bezdůvodného obohacení, což způsobilo jeho procesní neúspěch.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, který shledává v tom, že napadené rozhodnutí mu upírá zákonnou možnost unést povinnost tvrzení a povinnost důkazní tím, že potvrzuje rozhodnutí, které bylo vydáno při nesplnění podmínek řízení bez přihlédnutí k jím tvrzeným skutečnostem i k jím označeným důkazům. Důvodností podaného dovolání se však nezabývá. Poukazuje na to, že každý případ má svá specifika, přičemž nyní projednávaná věc není jednoduchá, a proto jen advokát jej zastupující má všechny potřebné informace o tomto řízení i o řízeních souvisejících, se kterými by se musel případný substitut rozsáhle seznamovat, v dané věci tedy byla (z důvodu nepřítomnosti jeho právního zástupce) jediná možnost požádat o odročení jednání. Je přesvědčen, že žádost o odročení byla včasná i řádně odůvodněná a příčina neúčasti je ospravedlnitelná, resp. omluvitelná. Zdůrazňuje, že soudu byly oznámeny konkrétní údaje o tom, proč se právní zástupce žalobce nemůže jednání zúčastnit – vylíčení konkrétních okolností, kdy se o nich dozvěděl a že zástup kolegy mu byl na poslední chvíli odmítnut. Žaloba byla podle jeho přesvědčení projednatelná a obsahovala všechna žalobní tvrzení, která byla dostatečně doložena potřebnými důkazními návrhy. Pokud soud prvního stupně cítil pochybnosti o dostatečnosti žalobních tvrzení a jím označených důkazů, měl jej poučit o nutnosti doplnění a o následcích nesplnění této povinnosti. V takovém případě by vytčené nedostatky odstranil. Má zato, že soud může provést jednání bez účasti žalobce, resp. jeho právního zástupce, avšak nemůže rozhodnout bez poučení o nutnosti doplnit tvrzení i důkazní návrhy a o případných následcích. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a podané dovolání za nepřípustné, a proto požádal, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mimo jiné i vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v jehož rámci dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel musí rovněž uvést, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Zmíněné obligatorní náležitosti však v dovolání uvedeny nejsou. Je přitom třeba zdůraznit, že k projednání dovolání by nepostačovala ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř. (dovolání žalobce ani jednu z nich neobsahuje), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka (dosud neřešená) hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit (přiměřeně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je tedy zjevné, že tomuto zákonnému požadavku dovolání žalobce nevyhovuje, neboť ten v něm neuvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, ba dokonce řádně nevymezil ani důvod dovolání.
Specifikuje-li pak žalobce v dovolání otázku zásadního právního významu, s níž spojuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zjevně tím odkazuje na občanský soudní řád ve znění účinném do 1. ledna 2013. Lze však jen připomenout, že občanský soudní řád účinný po 1. lednu 2013 ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani otázku zásadního právního významu neobsahuje.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo vymezení důvodů dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat (§243b o. s. ř.). Jelikož žalobce nezbytné náležitosti v dovolání neuvedl, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnil a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání pro jeho vady odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K obecné argumentaci dovolatele pokládá Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy v žalobcem uváděné věci rozhodovaly zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která je dlouhodobě ustálena v názoru, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení §114c o. s. ř. Jedná-li soud v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci) v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2011, pod číslem 68, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010). Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle citovaného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831 a násl.). Způsobil-li tedy účastník svojí nepřítomností u soudu, že se mu příslušného poučení nedostalo, a soud jednal v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, mohl soud věc projednat a rozhodnout, přičemž v takové situaci se vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů. Jde-li o námitky žalobce, že jeho omluva z jednání byla podána z důležitého důvodu, je třeba poukázat zejména na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2001, pod č. 79, podle nichž k tomu, aby žádost o odročení byla podložena důležitým důvodem, je potřebné, aby zástupce tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tedy ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné), jak z hledisek objektivních, tak subjektivních (zda mohla být překážka předvídána, případně odvrácena). Soud totiž musí mít možnost posoudit, jaká konkrétní okolnost účastníkovi (jeho zástupci) v účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji i ověřit (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, či jeho rozsudek ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 999/2009). Žalobce však těmto požadavkům (zejména ve vztahu k pobytu zástupce žalobce v zahraničí či ke kolizi jednání, jež zabránila zastoupení žalobce advokátem na základě substituční plné moci) nevyhověl, když ve své žádosti neuvedl žádné konkrétní údaje významné pro posouzení opodstatněnosti posuzované žádosti. Sám proto znemožnil soudu posoudit jeho omluvu z jednání jako důvodnou.
Podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaný vůči žalobci, jehož dovolání muselo být odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen – „advokátní tarif“), počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 120.000,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 5.900,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), obojí navýšené o 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.302,- Kč. Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 7.502,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu