ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3954.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3954/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lípová 7, proti žalované Ž. M. , zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 315/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č. j. 22 Co 451/2012-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 120.000,- Kč s odůvodněním, že je vlastníkem nemovitostí, které nabyla v rámci konkursního řízení, v němž byl řešen úpadek manžela žalované. Ode dne, kdy žalobkyně nabyla vlastnictví k nemovitostem, odpadl žalované (a jejímu manželovi) právní důvod jejich užívání. Žalovaná však nemovitosti užívá i nadále, a to aniž by žalobkyni něco hradila.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 4. května 2012, č. j. 8 C 315/2010-235, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč (výrok I.), co do částky 20.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně se stala na základě dohody o prodeji nemovitostí mimo dražbu (v rámci konkursního řízení týkajícího se úpadku manžela žalované) vlastníkem budovy na st. parc. č. 203, pozemku st. parc. č. 203 a pozemku parc. č. 12/16 v k. ú. Ž. (dále jen „nemovitosti“). Již v době, kdy žalobkyně nabyla nemovitosti do svého vlastnictví, je žalovaná (do 25. 6. 2008 se svým manželem a následně výlučně) užívala, a to aniž by žalobkyni za jejich užívání něčeho hradila.
Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaná užívala nemovitosti žalobkyně bez právního důvodu, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatila, a je proto povinna jí takto získané bezdůvodné obohacení vydat. To v projednávané věci odpovídá obvyklému nájemnému, které bylo za období od 27. 9. 2008 do 27. 9. 2010 znalecky určeno ve výši 136.500,- Kč. Jelikož se žalobkyně domáhala zaplacení toliko částky 120.000,- Kč, vůči níž žalovaná úspěšně uplatnila námitku započtení ve výši 20.000,- Kč (cena elektrické energie spotřebované žalobkyní v domě v Ž.), přiznal jí soud částku 100.000,- Kč. K námitkám žalované, že žalobkyně nikdy platně nenabyla vlastnické právo k nemovitostem, soud prvního stupně uvedl, že manžel žalované a žalovaná uzavřeli dne 21. 3. 2000 (tj. po prohlášení konkursu na majetek manžela žalované – dále převážně jen „úpadce“) dohodu o vypořádání jejich společného jmění manželů s tím, že na jejím základě přešly nemovitosti do výlučného vlastnictví úpadce. V době uzavření zmíněné dohody zákon č. 328/1991 Sb. s takovýmto postupem nespojoval její neplatnost, ale dával věřitelům úpadce toliko oprávnění domoci se její neúčinnosti, a to v obecné promlčecí době, což však žádný z nich neučinil. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů je proto platná, a úpadce na jejím základě nabyl do svého výlučného vlastnictví nemovitosti, které tak byly důvodně zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, a mohly být (a byly) v rámci konkursu platně prodány žalobkyni. Soud prvního stupně nadto dodal, že i kdyby dohoda o vypořádání společného jmění manželů nebyla platně uzavřena, tak s ohledem na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 by i tak vlastnictví k nemovitostem na žalobkyni platně přešlo.
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. 22 Co 451/2012-274, ve výrocích I., III. a IV. potvrdil, ve výroku V. je změnil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť je považoval za správné. K námitkám žalované zpochybňujícím platnost dohody o vypořádání společného jmění manželů odvolací soud zopakoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby, může se žalobou proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva (§80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně se stala vlastníkem nemovitostí, a je tak aktivně věcně legitimovaná k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované užíváním jejích nemovitostí bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Otázkou přípustnosti se nezabývala, co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam spatřuje v tom, že soudy obou stupňů hodnotily zmíněnou dohodu o vypořádání společného jmění jako platnou, ačkoliv je pro rozpor se zákonem a dobrými mravy neplatná. Poukazuje na to, že byla k podpisu této dohody předvolána správkyní konkursní podstaty, která jí sdělila, že jiný způsob vypořádání není možný. Dále zdůrazňuje, že na jejím základě nabyla bezcenné movité věci, zatímco její manžel (úpadce) nabyl veškeré nemovitosti původně patřící do společného jmění. Obsah a způsob uzavření dohody (za nápadně nevýhodných podmínek) způsobují její absolutní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (v dovoláním napadeném rozsahu) potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak žalovaná nastolila k dovolacímu přezkumu otázku platnosti (resp. neplatnosti) dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 21. 3. 2000, přičemž oběma soudům vytýká, že jejich závěr o platnosti této dohody není správný.
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, je však tato otázka nerozhodná, neboť na ní (resp. jejím zodpovězení) není potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001, v úvahu by zde přicházela podpůrně i argumentace obsažená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1942/2003). Právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimovaná, neboť se stala vlastníkem nemovitostí, vychází ze závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod č. 81 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005. Jestliže odvolací soud na dovolatelkou nastolené právní otázce (platnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů) své rozhodnutí nezaložil, není důvodu se jí zabývat ani v dovolacím řízení (řešení této právní otázky nemůže - logicky vzato – činit rozhodnutí zásadně právně významným). A jelikož se jedná o jedinou otázku, kterou ve svém dovolání žalovaná vymezuje, nemůže být její dovolání shledáno přípustným.
Přes právě řečené se přesto jeví vhodným dodat, že ze závěrů z již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu konstantně vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 926/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 3123/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 521/2010), přičemž obdobná rozhodnutí, jež byla předložena k přezkumu Ústavnímu soudu, obstála, neboť závěry v nich uvedené nepovažoval Ústavní soud za zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. III. ÚS 639/05). Nejvyšší soud přitom neshledává důvody pro to, aby se od citovaných závěrů odchýlil v nyní projednávané věci (když ani dovolatelka sama v tomto směru žádné argumenty nesnáší). Uzavře-li proto odvolací soud, že žalobkyně se stala vlastníkem nemovitostí právě s odkazem na shora citovaný rozsudek, nelze než jeho rozhodnutí považovat za správné, přičemž žalovaná takovýto závěr ani konkrétními námitkami nezpochybňuje.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud tak, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu